Hlavní obsah

Režisér #martyisdead: Když seriálem zachráníme jediný život, je to skvělé

Foto: Facebook.com/Bionaut

Pouták k seriálu #martyisdead.

Reklama

25. 11. 2020 15:00
aktualizováno • 26. 11. 2020 10:27

Pavel Soukup natočil seriál #martyisdead a tento týden si odnesl nejvyšší světové ocenění pro seriálovou tvorbu – Emmy. A to jako vůbec první české dílo v historii.

Článek

Jaký je příběh za vznikem seriálu? Jak jste vy přišel k tématu kyberšikany?

V zásadě jsme začali téma vymýšlet ještě pro Stream, tedy ta parta, která je dneska v Mall TV, Milan Kuchynka, Lukáš Záhoř a spol. Tehdy jsme přemýšleli, že na internetové scéně chybí mezi dramatickými seriály nějaký temnější thriller, nebo jiný žánr, než je komedie nebo romantika – to jsou tak jediné žánry, které dnes v české internetové tvorbě jsou, sitcomy a odlehčené věci. Tím nechci říct, že to není v pořádku, když na to lidi koukají. Ale jde mi o nějakou pestrost. Někdy máte chuť si pustit něco strašidelného nebo nervy drásajícího a zrovna se nechcete smát.

Přemýšleli jsme, co by to mohlo být, internetová televize je ohraničená nějakými finančními a realizačními mantinely. Proto to muselo být zvládnutelné. Vymysleli jsme thriller, detektivku, která se bude odehrávat v jednom dětském pokoji a hlavní rekvizita bude dětský počítač, na kterém se rozkryje celé tajemství. Ostatní se tak nějak dovyvinulo. Původním záměrem byl ještě jiný fenomén, než je kyberšikana, a to modrá velryba. Bohužel nám to uteklo, přešli jsme na Mall a modrá velryba už nikoho moc nezajímala. Vzali jsme si z jejích mechanismů jen pár prvků. Kyberšikana se jevila jako daleko aktuálnější téma.

Jak vznikal samotný scénář? Na obsahu spolupracovali i odborníci, jak do něj konkrétně zasahovali?

Spolupracovali jsme s Martinem Kožíškem, to je asi největší odborník na kyberšikanu u nás, pracuje v CZ.NIC což je správce české domény, ale zároveň sdružení, které se celý rok aktivně zabývá vytvářením obsahu pro přednášky na téma bezpečnost na internetu, ve spolupráci s EU. Ti se stali koproducentem seriálu, jak finančním, tak myšlenkovým, tak odborným. V zásadě do toho nezasahoval nijak agresivně. Byla to veliká pomoc stran odbornosti.

Pavel Soukup

Třicetiletý režisér a střihač krátkých filmů, hudebních klipů nebo reklam. Vystudoval klasickou animaci a motion design na UMPRUM v Praze. Absolvoval také stáže na SVA v New Yorku. V roce 2015 získal nominaci na Českého lva za nejlepší studentský film (Lesapán). Krátkometrážní filmy vytvářel pro Stream.cz. Pracuje pro MALL.TV, pro Seznam Zprávy se podílí na tvorbě publicistické série My.

Máte nějaké konkrétní příklady té odbornosti? Nevím, jestli jsem je správně identifikovala, ale všimla jsem si, že občas v seriálu podrobně ukazujete, jak například ověřit autenticitu člověka, se kterým si chatujete, takové pokusy o edukativnost seriálu, možná?

Edukativnost tam skrze ně samozřejmě prosákla víc. Byla by tam tak i tak, ale rozhodně nemůžu říct, že pro mě od začátku bylo cílem vytvořit edukativní materiál pro teenagery. Z mé strany to měl být zábavný thriller pro teenagery a jejich rodiče. Co všechno se k tomu přidalo, samozřejmě není jen moje zásluha. Zrovna edukativnost je toho součástí, protože to v rámci své propagace funguje i na školách, které Martin se seriálem objíždí. Má to ještě další přesah. Samozřejmě jsme nechtěli, aby to bylo příliš okaté. Zapojili jsme to do obsahu, aby to dávalo smysl, jsou to takové zkratky, které se vám spojí, protože divák internetové prostředí zná.

Konzultovali jsme mimochodem i s policií, s Václavem Píseckým, šéfem oddělení kybernetické kriminality. Martin a Václav nám dávali informace spíš o tom, co je a není možné ze strany běžného uživatele. Původní myšlenky byly, že by hlavní hrdina dokázal vyhledat cizí účet bez pomoci policie, to by se nám hodilo, protože je to sexy, když hrdina zvládá víc než policie. Zjišťujete ale, že pravda je fakt jinde. V podstatě všechno, co se tam udělá nebo řekne, je vlastně fakt „real“.

To je další věc, která pravděpodobně napadne spoustu diváků, že tu v nedávné době vznikly dvě výrazné, tematicky podobné celky – váš seriál a dokument V síti. Jedno je ale dokument a druhé fikce. Možná ale tím spíš má člověk pocit, že když kouká na Martyho, je to, jak říkáte, fakt „real“.

Pravda je taková, že náš seriál je víc „real“ než dokument V síti, navzdory tomu, jak se mi líbil. Styl Víta Klusáka, a podotýkám, že ho mám opravdu rád, je takový, že jsou dokumenty trochu manipulované, aby vyšly tak, jak měly vyjít. To z toho dělá hrozně zábavnou podívanou, ale nemůžete tam věřit úplně všemu.

Ale jasně, dokument je velmi slušně hraný a vedle toho náš seriál, který si nehraje na dokument, ale to, co v něm je, se snaží realitu opravdu sledovat. Stojím si za vším, co v něm je, že by se mohlo v reálném světě stát, včetně toho, co říkají policisté.

Samozřejmě jsou tam věci, které jsou součástí nějaké licence. A to například vztah mezi hlavním hrdinou a policistou. Je to takový klasický vztah, že se policista kámoší s hlavním hrdinou, chodí spolu na procházky a říkají si detaily z případu, to je nejfunkčnější a zároveň největší klišé filmů. Policista by pozůstalému nikdy neřekl takové detaily, nerozkrýval by mu tajemství své práce, nedal by mu do ruky nikdy žádný důkaz a také i že by se Martyho otec rovnou dostal k takto vysoce postavenému policistovi, není reálné. Nejdřív by šel k nějakému obvodnímu policistovi a postupně se dostal výš. Nejvíc mě mrzí, že si mnoho diváků myslí, že ukazujeme policii jako příliš pasivní. Je ale nutné poznamenat, že Martyho kauza je extrémně komplikovaná. Protože Marty je mrtvý, spolu s ním i jeho svědectví, a kde není oběť, tam není ani pachatel.

Jak seriál rezonuje mezi běžnými diváky, nemyslím teď tedy odborné poroty na festivalech a soutěžích.

Zrovna teď mi napsal jeden učitel z mé základky, je to učitel angličtiny, kterého neznám osobně, neučil mě, ale píše mi tu, že se třídou mluví o kyberšikaně a že jim pouští seriál. A to se mi stalo fakt teď, to nemám připravené. To jsou reakce, které mi chodí.

Ještě v tom „balíčku“ lidí, kteří seriál připravovali, byla i ředitelka mé bývalé základky Kateřina Vávrová. Těch učitelů bylo víc, které jsme oslovili, potřebovali jsme vědět, co se na těch školách děje. Reakce od nich a od rodičů mám a jsou ve skrze pozitivní. Od dětí moc feedback nemám. Ale moje ségra mi třeba posílala fotku, jak o přestávkách ve třídě všichni sedí a mají na svých mobilech puštěného Martyho, to je fajn.

Kdo mi nedávno dal dobrou zpětnou vazbu, byl Martin Kožíšek, který s dětmi komunikuje přímo. Říkal, že se jim to líbí, že v drtivé většině jsou ohlasy pozitivní. Opravdu se nám xkrát stalo, že se nám po přednášce ozvalo dítě, že má nějaký problém, a odborníci mu pomohli ho nějakým způsobem řešit. Je to taková formulka, ale když se vám povede se seriálem zachránit jen jediný život, tak je to skvělé.

Když jste seriál vytvářeli, mysleli jste i na to, aby byl distribuovatelný za hranicemi? Aby to nebylo jen pro české publikum?

Z mé strany popravdě ne. Ani nevím, jak se o takových věcech přemýšlí. Dokážu pochopit, že se používají postavy nebo situace, které ve světě nejsou obvyklé. Ale naopak to se do světa dostává, protože to seriál a tu zemi dělá výjimečnou. A vlastně nevím, jak se takové věci dělají. To má na starosti naše produkce a naši dramaturgové. Co jsem pochopil, tak to ale potenciál s expanzí má. Minimálně po Evropě.

Je to komplikovanější v tom, že po světě existuje toto téma zpracované mnohokrát. Jsou to desítky věcí za posledních deset let. Každá země si může udělat vlastní. Zpracování pro svoje publikum a svoje teenagery. Možná to rezonuje víc, než kdybychom koukali na americký film – to je pro nás daleko, to se nás netýká. Myslím si, že když se to zpracuje lokálně, má to jinou sílu, postavy mluví tím jazykem, vypadají jako Češi, škola vypadá česky, působí to na diváky autentičtěji.

Jasně, to je české publikum. Ale když se vrátím k té ceně Emmy, muselo to nějak zapůsobit právě na zahraniční porotu.

Já vlastně nevím, jak na to v zahraničí reagovali. Ani nemám žádný feedback, proč jsme to vyhráli, jaká byla kritéria.

Co se pro vás reálně s cenou Emmy může změnit? Už vám drnčí telefony?

Změnilo se to, že místo abych pracoval, už druhý den dělám rozhovory. To mě samozřejmě těší, je to nutné k propagaci. Přišlo to ale v naprosto nevhodnou chvíli, kdy je nejvíc práce.

Ale určitě to změní známost seriálu, kouká se na něj víc lidí, než když premiéroval. Je to tedy nějaké „promo zadarmo“. Doufám, že to také změní nějaké pracovní možnosti, že se lidé budou dívat na naši tvorbu jinou optikou, i když to bude třeba odvážné. Mohlo by to vytvořit nějaký klientský status bezpečí, že se s námi, nebo se mnou, dobře spolupracuje.

Teď pracujete na pokračování Martyho, #annaismissing, je to volné pokračování, nebo o co tam půjde? Můžete mi k tomu prozradit víc?

To trochu souvisí s předchozí otázkou. Na pokračování jsme nedostali peníze od fondu (Fond české kinematografie), s tím, že se to vyhlašovalo ještě před nominací na Emmy. Možná to opravdu nezaujalo, ale myslím si, že by na to dnes koukali jinak.

Ale ano, je to nepřímé pokračování. Je to stejné univerzum, ale jiný příběh s jinými postavami a hlavně novou problematikou. Kyberšikanu jsme vyčerpali a už nás ani po tvůrčí stránce nebaví. Je potřeba mluvit o dalších věcech, které se dají na internetu najít. Takže se to bude týkat další oblasti zločinnosti na internetu. Píšeme scénář, objeví se i nějaké postavy z minulé série, dokončíme nějaké nedořečené příběhy, v zásadě to ale bude nový příběh.

Pro vás osobně je žánr internetový krátký seriál ten, kterému se chcete věnovat i dál?

Určitě to není žánr, na který se chci specializovat, beru to jako přestupnou stanici k něčemu dalšímu. Přeci jen, #martyisdead je mojí první velkou věcí. Určitě bych si ještě dva krátkometrážní seriály udělal, ale potom bych si i troufl na něco o pár minut delšího.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené