Hlavní obsah

Jsme jak neurotické, věčně rozčílené akvarijní rybičky s krátkou pamětí

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz

Hlouček místních obyvatel podporuje sochu zakladatele skautingu Roberta Badena-Powella v anglickém městečku Poole. O několik dní později byl pomník obehnán neprůhledným bedněním.

18. 6. 15:00

Byly doby, kdy jsme akceptovali, že lidé jsou složití. Že my jsme složití. Že se může stát, že máme názory „hezké“ i „ošklivé“, ale že nás to nevyřazuje ze slušné společnosti.

Článek

Chybí nám střed. Pohodlné území někde „mezi“, kde lidé žijí spolu, nikoli na dohled. Kde můžete mluvit s ostatními, aniž byste museli křičet. Kde se dají udělat někdy dva kroky doleva a jindy dva kroky doprava, případně dozadu nebo dopředu, a neznamená to, že se zřítíte do propasti nebo vyklidíte pozici. Chybí nám to, čemu se anglicky říká „middle ground“.

Svět se kvůli tomu stává víc černobílým. Desetibodová škála odstínů PRO a PROTI se zdá být zbytečnou. Je třeba být buď PRO, anebo PROTI, a kdo by snad váhal, nebo by chtěl být TROCHU PRO, případně TROCHU PROTI, hned názorová policie vysvětlí, že to je PŘECE nemožné. A tak Babiše buď nesnášíme, anebo milujeme, ale nic mezitím. Samozřejmě se to netýká jen premiéra, dosadit si lze jakékoli jméno.

Jistě každý z nás má principy a zásady, z kterých nemůže ustoupit ani o píď. Je to těch pár věcí, co souvisí s naší výchovou, s našimi kořeny, vzděláním i hodnotami, které jsme získávali od lidí, kterých si vážíme či které milujeme. A od nich se pak odvíjí to, jak se díváme na vše ostatní.

Problém je v tom, že to najednou není „pár věcí“, ale hádáme se o každou malichernost. Jeden týden je to otázka, zda máme, nebo nemáme nosit roušky, pak je to obnova Mariánského sloupu, o pár dní později zásadní problém, zda osobnost X byla, anebo nebyla rasista. Ještě pamatuji doby, kdy na otázku, zda byl Kryštof Kolumbus spíš pozitivní, anebo negativní postavou historie, by většina lidí jen pokrčila rameny.

Jak to mají vědět? Není historie sumou obdivuhodných činů a zároveň krutostí i nespravedlností a není snad úkolem historiků, aby nám historické události tlumočili? K historii patří, že se z ní můžeme poučit, ale také o ní pochybovat. Ale ne dnes. Prostor pro diskusi není. Názor na Kolumba se stal součástí kulturní války. A kdo by snad chtěl stát uprostřed, dočká se toho, že ho z jedné strany stejně nakonec došťouchají na druhou. Či naopak.

A to ještě Kolumba znají všichni. Jednou ze soch, které od minulého týdne v Británii hrozí stržení, je socha Roberta Badena-Powella v městečku Poole v anglickém Dorsetu. Několik dní se u ní střídaly stráže jeho příznivců, aby ji uchránily před demonstranty. V pondělí pak skončila v ochranném bednění, podobně jako další sochy, včetně té Churchillovy v Londýně.

Kdo byl Baden-Powell? Pokud nevíte, není to asi tak velká ostuda. Když jsem jeho jméno četl v médiích, také jsem si ho napoprvé nedokázal zařadit. Důstojník britské armády, žijící v letech 1857 až 1941, byl zakladatelem světového skautského hnutí. Ale nejen to.

Jako příslušník koloniální armády sloužil v Indii a Jižní Africe. Napsal řadu knih a jeho ambicí bylo najít způsob, jak do hlav chlapců a mladých mužů dostat ty správné hodnoty a postoj k životu. Proto založil skaut. Ale zároveň byl obdivovatelem Benita Mussoliniho a vášnivým čtenářem Hitlerova Mein Kampfu. Nadto ještě věřil, že největším zlem v životě muže je masturbace.

Měl z dnešního pohledu pomýlené, řekli bychom, nepřijatelné názory. Byly mu blízké ideologie, které ještě na sklonku jeho života způsobily ohromné tragédie. Avšak osobně se ničeho zlého nedopustil. Podle historiků byl dobrosrdečným a milým člověkem, jehož cílem byla výchova chlapců v dobré muže.

Byly doby, kdy jsme akceptovali, že lidé jsou složití. Že my jsme složití. Že se může stát, že máme názory „hezké“ i „ošklivé“, ale že nás to nevyřazuje ze slušné společnosti. Možná pomohlo i to, že jsme na spoustu věcí názory lidí ani neznali. Ne proto, že by je tajili, ale že lidé prostě nechodili a nekřičeli všechno to, co si myslí. To děláme až teď, byť ne v reálném životě, ale na sociálních sítích. To je však celkem jedno.

Obávaný a nesmlouvavý novinář Christopher Hitchens v roce 2004 pro časopis Atlantic o zakladateli skautu napsal: „Byl rasista a imperialista a monarchista, to ano, ale to vše v jisté uměřenosti. Měl šarm a kuráž a schopnost rozumět si s mladými, a také kreslil skvělé ilustrace.“

Je námět na filozofickou debatu, zda může existovat někdo jako „uměřený rasista“, nebo dokonce třeba „uměřený fašista“. A pokud ano, jaká je role takových lidí. Není hlavní vinou právě „uměřených“ stoupenců nenávistných ideologií, že „uměřeností“ umožní jejich vítězství ve společnosti?

Jak říkám, je to námět do diskuse. A nevíme, můžeme si na to jen udělat názor (další z mnoha!). Co víme, že „uměřený rasista“ Baden-Powell založil hnutí, které změnilo nepochybně k lepšímu životy milionů lidí. Desítek milionů. A že víceméně v původní podobě existuje dodnes.

Kauza anglického zakladatele skautu se shodou okolností oživila ve chvíli, kdy Česko řešilo jinou, mnohem menší a lokální „kauzu“. Uniklou nahrávku z šatny hokejových dorostenců, kde trenér vede ke svým zhruba patnáctiletým svěřencům motivační řeč.

Jsou v ní vulgarismy, hodně nadsázky, nějaké vtipy (a jak už to bývá, žádnému vtipu se nesmějí všichni), možná svérázné výživové rady (nejsem odborník), rasistické slovní harampádí. Přesto všechno považuji projev formou a většinou obsahu za odpovídající.

Nevím nic o tom, jaký je dotyčný člověk trenér, a zrovna tak nevím nic o jeho názorech. Neprohlížel jsem si jeho sociální média. Vlastně jsem si ani nezapamatoval, jak se jmenuje. Avšak jako člověk, který v mládí dělal kolektivní sporty a jehož děti dělaly kolektivní sporty, nejen v Česku, a díky tomu jsem poznal dlouhou řádku trenérů, nepovažuji jeho proslov jako celek – mimo rasistickou pasáž – za nijak skandální. A dokonce si dokážu představit, že je dobrý trenér.

Netvrdím, že je to nový Baden-Powell a že by měl založit celosvětové mládežnické hnutí. A že změní životy svých svěřenců jednou pro vždy k lepšímu. Tvrdím, že to není vyloučené a že by ho měli soudit ti, kteří znají podrobnosti. Kteří vědí, jaké lidi dokázal ze svých svěřenců za svou kariéru vychovat, a neslyšeli jen devět minut jakéhosi projevu z šatny. A že jejich spravedlivé rozhořčení vzápětí vytlačí z hlavy další zásadní „kauza“, třeba týkající se cyklostezek.

Jsme jako neurotické, věčně rozčílené akvarijní rybičky, avšak s pamětí několika vteřin. Chybí nám nadhled a uměřenost. A prostor středu, kde se dá vydechnout a také popojít nebo ustoupit, beze strachu, že se zřítíme do propasti. Jsme z toho křiku, rozčílení a zároveň dojetí z vlastní ušlechtilosti už nějak unavení.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené