Hlavní obsah

Komentář: 7 milionů, 7 let čekání, 7 let vězení. Kauza Rath srazila důvěru lidí v justici

Foto: Profimedia.cz

David Rath před soudní síní.

Trvalo to dlouhých sedm let od chvíle, kdy policie zadržela středočeského hejtmana se sedmi miliony korun v ruce: teprve dnes přichází trest a David Rath nastupuje na sedm let do vězení.

Článek

Davida Ratha jsem si poprvé všiml v polovině 90. let jako pravidelný divák tehdejších nedělních televizních diskusí. Jejich poklidnou, obývákovou atmosféru jednu červnovou neděli narušil trochu drzý mladý doktor s motýlkem místo kravaty.

Coby devětadvacetiletý odborář požadoval pro lékaře třikrát vyšší plat. Do roka, jinak že bude stávka. Ale hlavně dokázal v přímém přenosu vytočit jindy suverénního Václava Klause.

Mladý Rath mu udělal to, čím Klaus rád srážel své oponenty: teatrálně nesouhlasně vrtěl hlavou, když nedotknutelný premiér mluvil.

Sebevědomý Rath, který své soupeře rád provokoval, sám o sobě nepochyboval a hned tak ho nic nevyvedlo z míry, byl předurčený k tomu udělat politickou kariéru.

Skutečně lékařům úspěšně vydobyl prestižní postavení, stal se postupně šéfem lékařské komory, ministrem zdravotnictví a nakonec středočeským hejtmanem. Dnes, ve svých 53 letech, nastupuje do ruzyňské věznice.

Sedmiletý trest přichází po dlouhých sedmi letech. Přitom, když policejní komando 14. května 2012 zadrželo středočeského hejtmana a poslance ČSSD se sedmi miliony korun v krabici do vína, zdálo se být vše jasné. Zaskočený Rath se rezignovaně opřel o garážová vrata, dosavadní sebevědomí bylo tatam.

Zdálo se také, že vyšetřovatelé se nelekli ani mocného papaláše a trest přijde rychle, jak zní zásada fungující spravedlnosti. A to díky tomu, že kriminalisté a žalobce Petr Jirát odvedli dobrou práci.

U docela složitého korupčního případu dokázali shromáždit neobvykle mnoho důkazů. Kromě chycení Ratha s úplatkem v ruce měli odposlechy, ve kterých se obvinění na rafinovaných ekonomických zločinech domlouvali – a navíc ještě jako žolíka spolupracující obžalovanou stavařku Ivanu Salačovou. Jednu z podezřelých, jež výměnou za nižší trest popsala, jak Rathova skupina s veřejnými zakázkami manipulovala.

Přesto cesta k trestu trvala nepřiměřenou dobu. A táhnoucí se kauza Rath měla nejzásadnější dopad na propad důvěry veřejnosti k justici a spravedlnosti. Lidé si říkali: vždyť je to jasné, jako když chytnete malého kluka s ukradenou čokoládou v samoobsluze za ruku, co na tom tak dlouho soudí?

Roli sehrály dva momenty. Prvním jsou byrokratická pravidla pro policisty a žalobce, jak mají při vyšetřování postupovat – trestní řád. Po roce 1989 se několikrát měnil tak, aby stíhaní lidé dostali více možností se bránit. Aby neplatilo hned automaticky jako za totality „sprostý podezřelý = odsouzený“.

Davidu Rathovi se postupně vrátilo ohromné sebevědomí a ukázal, že pokud se dnes k soudu dostane někdo s rétorickými schopnostmi a jeho možnostmi, dokáže dělat na formalitách obstrukce a proces donekonečna protahovat.

Jednou měl virózu, jindy spadl s kola, ale vrcholem byly v soudních síních nevídané útoky na prvoinstančního soudce Roberta Pacovského.

Exhejtman se ho neustále snažil z procesu vyřadit tím, že mu podsouval zaujatost. Pacovský se nenechal vyprovokovat, vše s klidem ustál, až to chvíli vypadlo, že po něm Rath skočí, zlomí mu ruku a vítězoslavně vykřikne: „Vidíte, teď už ke mně musíte být podjatý, vzdejte se!“

Připomínalo to Rathovy parlamentní přestřelky, kde si také nebral servítky a podobně nevybíravě útočil na své oponenty. Ovšem zatímco k politice to patří, v soudní síni to působilo jako nehoráznost a vlastně i tak trochu sebevražda.

Vznikl díky tomu dokonce i nový termín – soudci a žalobci začali obstrukcím a zdržovací taktice říkat „rathovat, rathování“.

A nakonec i přes obstrukce Davida Ratha po třech letech, v létě 2015, Pacovský odsoudil na osm a půl roku vězení. Navenek stále sebejistý politik se nevzdal a odvolal se. Tentokrát jako by vsadil na známou nejednotnost českých soudů, kdy na jednu věc mají naprosto odlišné názory.

Po „rathování“ se ukázal druhý problém, známý soudní ping-pong: Soudce Vrchního soudu v Praze, Pavel Zelenka odvolání vyhověl a zrušil celý rozsudek s argumentem, že odposlechy nelze jako důkaz použít. Panu soudci se nelíbilo, jak o ně bylo v několikastránkovém příkazu požádáno.

Touto logikou by příště mohli policisté odposlechnout třeba člověka, který se do telefonu chlubí, jak někoho zabil, kolik za to dostal peněz, kam ukryl mrtvolu, tak by se našla – ale pokud by nebylo správně požádáno o odposlechy, byl by volný.

Pak přišel asi největší šok: soudce Pavel Zelenka si z toho nic nedělal, rozhodnutí nadřízené instance ignoroval a odmítl přijmout odposlechy jako důkaz a trest jen za část původně žalovaných činů snížil na sedm let.

Ale ani kauza kdysi nadějného politika, byť označovaná za justiční memento, nedokáže změnit fungování tuzemské spravedlnosti tak, aby se lidé nemuseli dovolávat rychlejších božích mlýnů.

Doporučujeme

Další zprávy