Článek
Americký senát ukončil proces impeachmentu a prezident Donald Trump odvolán nebude. Proč nejde z výsledku vinit jenom svorně hlasující republikány?
Někteří demokraté o touze odvolat Trumpa mluvili ještě před jeho inaugurací. Když se pak ve volbách v roce 2018 zmocnili dolní komory Kongresu, začalo vše nabírat rychlé obrátky. Předsedkyně Sněmovny reprezentantů, sanfranciská demokratka Nancy Pelosiová, se však tlakům svých radikálnější kolegů bránila. Nelíbil se jí potenciální impeachment Trumpa postavený na obvinění z korupce skrze jeho síť hotelů nebo na kritice dle některých demokratů zločinné situace na hranici s Mexikem.
Vše se změnilo loni v létě, kdy vyšly najevo informace o dnes už bájném telefonátu mezi Trumpem a čerstvým ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským.
V jádru šlo o vyplacení 250 milionů dolarů vojenské pomoci Ukrajině. Tu na přelomu července a srpna 2018 schválil americký Kongres v rámci rozpočtu na obranu na rok 2019. Trump měl podle svých kritiků po Zelenském chtít znovuotevření vyšetřování ukrajinské firmy Burisma a vyhrožovat mu pozdržením vyplacení právě této slíbené pomoci. Proč by měl něco takového americký prezident chtít? V radě Burismy ještě loni zasedal Hunter Biden, syn bývalého Obamova viceprezidenta Joea Bidena. A Biden se letos uchází o nominaci demokratů na prezidenta. Znovuotevření vyšetřování tak mělo Trumpovi sloužit jako prostředek, jak očernit jednoho ze svých potenciálních soupeřů.
Demokraté oficiálně zahájili proces odvolání loni v září. Vše funguje tak, že komise v Kongresu nejprve prošetřují možnosti obžaloby, pro kterou se v tomto případě užívá slovo impeachment. Tu pak musí prostou většinou odhlasovat dolní komora. To se stalo v polovině prosince. Potud mělo vše hladký průběh. Problém nastal očekávatelně v Senátu, kde drží většinu stále republikáni. Právě horní komora obžalobu posuzuje, a aby byl prezident odvolán, musí pro to hlasovat celé dvě třetiny senátorů.
Není to tak dlouho, co se republikáni tvářili, že nejsou stranou plně v Trumpově područí. Ty časy jsou ale nenávratně pryč. V Senátu tak demokraté tvrdě narazili, a to už na konci minulého týdne, kdy se hlasovalo o možnosti předvolat do Senátu svědky. Demokraté si stěžovali, že když bude vše probíhat beze svědků, nedá se přece mluvit o spravedlivém procesu. Pro toto hlasování by bývala stačila pouhá většina senátorů, a nebylo tedy zcela vyloučené, že ho mohli demokraté vyhrát. Několik republikánských senátorů zvažovalo, že budou hlasovat s nimi. Nakonec byli jen dva.
Ve středu odpoledne pak Senát Trumpa osvobodil. Hlasovalo se o dvou bodech, jednak o samotném zneužití moci, jednak o obstrukci vyšetřování Kongresu. Senátoři volili téměř přesně podle stranické příslušnosti: 47 v demokratickém bloku, 53 v republikánském. Jedinou výjimku tvořil senátor a bývalý prezidentský kandidát Mitt Romney, který se v prvním bodě připojil k demokratům. Právě Romney byl vedle senátorky Susan Collinsové jedním ze dvou zmíněných republikánů, kteří hlasovali pro možnost předvést svědky.
Zarytost republikánů není až tak překvapivá. Přesně k takovému silovému prosazování své vůle – přes hlasité protesty protistrany o ústavních zvycích a podobně – směřovala Republikánská strana už dlouho před Trumpem. Nabízí se tedy vinit z neúspěchu odvolání právě cynický, kmenový přístup republikánů. Tak jednoduché to ale rozhodně není. Svoji neslavnou roli sehráli i demokraté.
Optikou krátkodobého pragmatismu dává toto vedení impeachmentu alespoň trochu smysl. Středoví demokraté chtěli velice úzce vymezený impeachment. Nancy Pelosiová nechtěla, aby byl proces moc dlouhý a zasáhl tak do volebního roku. Pohlédnete-li ale na vše trochu z nadhledu, smysl se vytrácí. Jak chtěli demokraté takto vedeným impeachmentem přesvědčit dostatečný počet republikánů v Senátu, aby hodili přes palubu vlastního prezidenta? Trochu to připomíná situaci, kdy hrajete šachy, marně vymýšlíte, jak si zachránit ohroženou figurku a poté, co konečně táhnete, zjistíte, že jste si odkryli dámu.
Dá se pochopit, že demokraté v kongresu měli pocit, že se Trump coby prezident chová natolik neurvale, že ho musí klepnout přes prsty. Ostatně hlídat exekutivu je jedna z jejich ústavních povinností. Nejde jim proto úplně zazlívat, že proces impeachmentu nastartovali. Jiná věc je, jakým způsobem se toho zhostili. Za to už byli ztrestáni teď a budou za to vcelku právem platit ještě nějakou dobu.
Cest, kterými se mohli demokraté vydat, je skutečně mnoho. I kdyby zůstali jen u ukrajinského telefonátu a nepřidávali další body žaloby, mohli celý proces vést jinak. Jak například píše Jim Geraghty v konzervativní National Review, mohli místo údajného zneužití moci za účelem poškození demokratického rivala zdůraznit fakt, že pravomoc rozhodovat o financích má dle americké ústavy Kongres. Takže tím, že Trump vyplacení vojenské pomoci pozdržel, šlapal po rozhodnutí i republikánských kongresmanů a senátorů, a uzurpoval si tak pro sebe jejich moc.
Člověku by se chtělo napsat něco vzletného, třeba že „Spojené státy se rozhodly, že Trump se v úřadu neprovinil“. Tak to ale není.
O tom, že se Trump pokusil zneužít svoje pravomoci, aby získal osobní volební výhodu, není mnoho pochyb. To ale proces impeachmentu neposuzuje. Senát v tomto případě rozhoduje, jestli prohřešek je v daný historický moment dostatečným důvodem pro odvolání prezidenta podle nejlepšího vědomí, svědomí a úsudku stovky senátorů. Senát se právě rozhodl, že v aktuálním případě takový důvod nevidí. O čistém svědomí mnoha republikánů jde pochybovat a voliči jim to případně dají najevo v příštích volbách.
Prezident Richard Nixon odstoupil v srpnu 1974 a volby, které se konaly jen tři měsíce poté, vynesly do Kongresu novou generaci zastupitelů. Američané jim přezdívali „Watergate Babies“, česky „dítka Watergatu“. Nejlepší, co by mohlo Spojené státy po neúspěšném odvolání Trumpa potkat, by byla podobná obroda. Voliči mohou vyhnat z úřadu spoustu demokratů za nekompetenci, kterou vyjevili způsobem, jakým impeachment vedli. Stejně tak se mohou zbavit celé řady republikánů, kteří projevili bezskrupulózní zkorumpovanost ve své až sektářské oddanosti k Trumpovi.
Vůbec nejlepší by bylo, kdyby jedním šmahem vykopli i Donalda Trumpa z Bílého domu, ale na to se budou muset ještě prezidentští kandidáti demokratů hodně snažit. V tento moment mohou být všichni zúčastnění rádi za to, že impeachment skončil skoro tak rychle, jako začal. Jakékoliv natahování procesu by v této podobě bylo jen ztrátou času.
Trump má každopádně za sebou jeden ze svých osobně nejúspěšnějších prezidentských týdnů. A demokraté mu k němu hodně napomohli.
