Hlavní obsah

Komentář: Babiš slibuje pekelné dny, ale pracuje na pekelných měsících

Martin Čaban
Komentátor
Foto: vláda.cz

Že nás čekají „pekelné dny“, řekl premiér Andrej Babiš ve svém středečním vystoupení zcela správně.

Reklama

25. 2. 15:00

Testování ve firmách musí být vymahatelné a průkazné, jinak nad ním průmysl jen mávne rukou.

Článek

Že nás čekají „pekelné dny“, řekl premiér Andrej Babiš ve svém středečním vystoupení zcela správně. Vláda se bohužel v dané situaci chová tak, že nás budou čekat spíše pekelné týdny, možná rovnou pekelné měsíce. Kabinet trestuhodně prováhal období, kdy ještě mohl koronavirus udržet na řetězu chytřejšími a cílenějšími dílčími opatřeními, a postupně nás dovedl do situace, v níž už fakticky nemá smysl přemýšlet o ničem jiném než o tvrdém a přísném uzavření republiky.

Jenže ani v takové situaci nedokáže konat rychle, dostatečně a včas. Výtečnou ilustrací byla tristní středeční epizoda. Nejprve premiér v dopoledních hodinách vystoupil, aby oznámil národu nikoli opatření, jimiž chce zastavit děsivé šíření nákazy, ale obsah vlastního diáře, v němž byly schůzky s vědci, odbory, zaměstnavateli i opozicí. A pak večerní zasedání kabinetu, jež mělo sdělit Česku, co ho v příštích dnech čeká. Napjaté čekání do nočních hodin skončilo půlnočním oznámením, že vláda se nedohodla na ničem a další jednání se přesouvá na čtvrteční pozdní večer.

Jediné ujištění, kterého se zemi dostalo, bylo zrovna to nejhorší možné. Z úst ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka jsme se dozvěděli, že stát rozhodně nebude zavírat podniky a firmy. Pracuje se na systému povinného firemního testování a nošení ochranných pomůcek, ale to, co jsme se zatím dozvěděli, vypadá spíš na klasickou snahu nakrmit vlka beze ztrát na koze.

Rovnou si řekněme, jakého vlka se vláda bojí. Zatímco třetí a čtvrtý kvartál loňského roku přinesl meziroční propad ekonomiky o krizových, ale snesitelných pět procent, ve druhém čtvrtletí, do nějž se plně promítly důsledky jarního uzavření země včetně největších podniků (je třeba podotknout, že nebyly uzavřeny z příkazu vlády), přineslo meziroční propad HDP o 11 procent.

To jsou jistě ošklivá čísla, která jasně ukazují, že případný ostřejší krok proti českému průmyslu opravdu není levná věc. Jenže na druhé straně stojí skutečnost, že pracovní kontakty jsou fakticky už těmi posledními, které ještě lze v Česku při boji s nákazou významně omezit. Přes všechny řeči o zemi pro budoucnost v průmyslu pořád pracuje 37 procent zaměstnanců, velká část z nich u výrobních linek a v těžkých provozech. Víme-li toto a víme-li také, že pracoviště jsou nejčastějším místem přenosu nákazy, je celkem zřejmé, že bez silných opatření mířených do průmyslové sféry se v boji s koronavirem, zvlášť s nakažlivějšími mutacemi, nehneme z místa. Přitom na místě, kde jsme teď, opravdu nemůžeme setrvávat déle, než je nezbytně nutné.

Systém povinného samotestování zaměstnanců určitě není od věci, jenomže jsme v Česku. Mnoho firem už nějaká vlastní testovací schémata má, ale je tu i mnoho takových, které své zaměstnance od testování naopak odrazují podle stalinovského hesla „není test, není problém“. O podobných podnicích kolují nejen zkazky na sociálních sítích, ale otevřeně o nich mluvil i odborový boss Josef Středula.

Problémy se nevyhýbají ani tuzemským průmyslovým gigantům v čele s mladoboleslavskou Škodovkou. „Situace je nesmírně riziková, na pracovištích nelze nosit respirátory, lidé pracující v taktu by nemohli dýchat. Respirátory jsou ochranná pomůcka, jejíž nošení vyžaduje každých 70 minut pauzu. Zároveň na linkových pracovištích nelze dodržet dvoumetrové rozestupy,“ píší ve svém týdeníku škodováčtí odboráři. „Situace eskaluje především z důvodu velmi vážného vývoje epidemie v celé České republice a rychle se šířícím mutacím s vyšší nakažlivostí, ale aktuální stav je i důsledkem nedodržování pravidel ze strany menší části zaměstnanců a podceňování příznaků nemoci,“ vysvětluje ve vedlejším článku vedení firmy.

Tato výměna názorů plyne ze skutečnosti, že ve firmě Škoda Auto mají v současnosti na sedm stovek nakažených, přičemž jen za poslední víkend jich přibylo 178. Tamní odborový šéf Jaroslav Povšík na jiném místě týdeníku vypráví, že na jedné ze směn se nechalo testovat jen 77 zaměstnanců (pět bylo pozitivních), protože mnozí se bojí buď samotného odběru, nebo případné pracovní neschopnosti a karantény v případě pozitivního testu. „Pokud bychom testovali výrazně více, existuje předpoklad, že by mohlo dojít k ohrožení výroby,“ píše dále Povšík.

A to je řeč o firmě, která vzhledem ke své viditelnosti, významu i vlastnické struktuře jistě patří v českých luzích k těm pandemicky poctivějším.

Jak se k povinnému samotestování postaví méně nápadné firmy, případně podniky zaklesnuté v nižších částech dodavatelských řetězců, z nichž není těžké při drobném zakolísání vypadnout? Model samotestování jim dává velký prostor pro švejkování.

Kolik samoodběrů bude provedeno skutečně poctivě, jestliže obava z pozitivního testu a jeho dopadu na chod firmy se nijak nezmění? Z čeho vláda soudí, že firmy, které na rizika koronaviru kašlaly dosud, na ně zničehonic kašlat přestanou? Z toho, že jim proplatí čtyři testy na hlavu a měsíc?

Pokud by do firem dojížděly mobilní testovací týmy, bylo by to jistě náročnější a dražší, ale dávalo by to větší smysl. V takovém případě těžko naschvál odfláknete odběr nebo ututláte výsledek testu. Takto ale vláda nachystala firmám jen mírný „opruz“, nad nímž, když budou chtít, mohou v podstatě mávnout rukou. A to rozhodně není opatření o síle odpovídající vážnosti situace.

Když už vláda neuvažuje o uzavírání podniků – to bychom snad byli svědky nějaké debaty o páteřních kriticky důležitých společnostech, na něž se vztáhne výjimka –, měla alespoň systém testování udělat ostře vymahatelný a průkazný. Takhle se nad odběrovými sadami v mnoha firmách nepochybně jen srdečně zasmějí, než je hodí do koše a odepíší si ze zdravotního pojištění odpovídající sumu.

Smát se zato nebudou děti a rodiče, protože z těch vláda žádný strach nemá. Zatímco podniky zůstanou otevřené, zavírat se zřejmě budou školy, a to i pro to málo dětí, které tam dnes mohou chodit. Ministr Robert Plaga se sice onehdy na Twitteru příkladně rozhořčil nad tím, jaký kouř školy v pandemii na rozdíl od průmyslu dostávají, ale na Twitteru se to zjevně nevyřeší.

Naopak se ukazuje, že všechny ty řeči o prioritě školství a o tom, že pustit alespoň část dětí zpět do lavic je absolutní nutnost, byly zase jenom řeči. Přitom jestli opatření navržená pro průmysl nezaberou, mohou se děti na distanční výuce i jejich rodiče třeba postavit na hlavu, ale přesto agónie v českých nemocnicích neskončí ani za několik týdnů. Tohle a nic menšího je ve hře, do níž vláda pod tlakem průmyslové lobby vstupuje opatrně a se slabými kartami.

Dveře škol se zabouchnou, brány výrobních závodů zůstanou dokořán. Vzdělávání se zastaví, ale šroubky se budou točit? A nákaza bude vesele bujet a zdravotnictví kolabovat? Kolik času a mrtvých vláda potřebuje, aby ji to donutilo skutečně zatáhnout za brzdu a zasáhnout virus tam, kde je mu nejlépe?

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené