Hlavní obsah

Komentář: Český hokej slábne v atmosféře nepravostí a všeobecné ztráty respektu

Luděk Mádl
šéfreportér
Foto: Profimedia.cz

Na MS „20“ čeští reprezentanti neuspěli. Jako obvykle.

Reklama

6. 1. 18:00

Jednou jsi dole, jednou nahoře. Český hokej, pro mnohé národní sport, je už ale strašidelně dlouho dole. Proč? Z řady důvodů, na ledě se odrážejí i nemoci celé společnosti. U národního sportu je to vlastně logické.

Článek

Téma oživil šampionát hokejistů do 20 let, který právě skončil v Ostravě a Třinci. Přestože se hrálo na domácím ledu, nepřetržená šňůra juniorských turnajů bez jediné medaile se natáhla už na 15 let.

Tedy ne že by na tom „áčko“ bylo na hlavním, dospělém MS o mnoho lépe, tam se na „placku“ čeká 7 roků.

Zatímco ve „zlatých časech“ přelomu století hrávalo v kanadsko-americké NHL přinejmenším kolem 70 českých hokejistů, v loňském ročníku soutěže jich v dresech klubů NHL naskočilo 28.

V popředí kanadského bodování tam září David Pastrňák. Což je skvělé. Ale my, co ještě naplno pamatujeme naganskou éru, si vybavíme, že v top 20 figurovalo běžně i víc než pět šest českých jmen najednou. Nejen Jaromír Jágr, ale i Martin Straka, Robert Lang, Robert Reichel, „Bobby“ Holík, Patrik Eliáš…

Zatímco ve spojitosti s fotbalem je veřejnost tak nějak smířená s tím, že nějaký ten medailový zázrak se urodí jednou za čas, protože jde o sport globální, který už umí úžasně dobře nejen v Anglii, Německu či Itálii, ale i na Islandu, Pobřeží Slonoviny – a prostě kde si vzpomenete, tak v hokeji je to jiná.

Tam se přeci jen v popředí točí pořád stejné země. Ale zatímco Kanada, Rusko, Švédsko, Finsko či USA si drží setrvalou úroveň, Češi klesli do kapku nižší výkonnostní „kasty“, k Němcům či Švýcarům. A leckdy jsou i horší než oni.

Na světovém šampionátu dospělých mohou startovat hráči mladší i starší, průřezově, bez ohledu na věk, takže je tu přeci jen větší šance na to dát dohromady konkurenceschopnější výběr.

Na turnaji „dvacítek“, kde jsou hráči z jednoho či dvou ročníků narození, je bohužel pekelně dobře vidět, jaký obrovský rozdíl nabídne třeba srovnání se stejně starými Švédy. To mimochodem proběhlo ve čtvrtfinále na právě uzavřeném šampionátu. S výsledkem 0:5.

Tady Čechům nemohla pomoci ani hora štěstí, ani kouzelná hůlka premiéra Babiše, pardon Harryho Pottera. I naprostý hokejový laik viděl, jak čeští kluci zaostávají v rychlosti, technice hole, kreativitě, naprosto ve všem. Do boje mohli nasadit jen nasazení, bojovnost… Jak mnozí upozornili: přesně ty aspekty, kterými se v hokeji vždy snažili uspět třeba Němci. Než si je Češi obvykle chytře vykombinovali. Jenže… Jakoby je potom někdo začaroval, protože tuhle schopnost ztratili. A nejen tuhle.

Proč? Z podobného důvodu, proč se výkonnostně topí vlastně všechny další kolektivní sporty. Od rozdělení federace startovali na olympijských hrách jen fotbalisté v roce 2000 v Austrálii. A třikrát basketbalistky. Jinak ani ťuk. Tedy kromě hokejistů, mužů, kteří přeci jen ještě neklesli tak, aby z olympijských turnajů vypadli.

K tomu, abyste byli v kolektivních sportech úspěšní, potřebujete talenty, hodně talentů. Infrastrukturu, čili sportoviště – a také know-how, tedy správnou metodiku výchovy v různých věkových kategoriích. Lze říct, že Češi zaostávají ve všem. A ve všech kolektivních sportech.

Dlouhodobě se tu daří jedincům typu rychlobruslařky Martiny Sáblíkové či lyžařky/snowboardistky Ester Ledecké. Jde o mimořádně talentované jednotlivce, kolem nichž se péčí rodiny či výtečně erudovaných trenérů vystaví mikrokosmos, který jim umožní vystoupat až na vrchol.

Abyste ale postavili silnou fotbalovou jedenáctku nebo hokejový tým o 23 hráčích, potřebujete v něm mnohem víc talentů než jeden. A tady nastává první problém.

Platí logická premisa, že čím širší máte základnu, tím větší je pravděpodobnost, že z ní vydestilujete více talentů.

Základnu, tedy počet osob, které se věnují příslušnému sportu, snížilo samozřejmě oddělení Slovenska. A pak hlavně změna životního stylu. Na nábory chodí málo dětí, možná čtvrtina oproti osmdesátým létům.

Sport děti tolik nezajímá, pro rodiče je častokrát drahý, časově nákladný… Těch faktorů je spousta. V mládežnických týmech tak působí i méně šikovné děti, které by před 30 lety od náboru vyhnali. Dneska je vezmou. Což je na jednu stranu plus pro jejich zdravý vývoj. Ale z hlediska vývoje budoucích reprezentantů nic moc, protože průřezově se tím celá úroveň snižuje.

Co chybí, nebo donedávna chybělo naprosto fatálně, je další stupeň, a to socialistická vymoženost skrytá pod zkratkou TSM, tréninková střediska mládeže. Tady se na krajské úrovni v žákovské či dorostenecké kategorii před lety začaly v péči kvalitních trenérů koncentrovat opravdové talenty. Z TSM vzešly generace Poborských, Nedvědů, Jágrů, Šlégrů a podobně.

Po změně společenských poměrů v roce 1989 se TSM rušila, všichni se spolehli na to, že mládež vychovají v klubech. Ukázalo se, že to rozhodně nestačí.

Fotbal už začal zakládat krajské akademie, které na starý, úspěšný model vzdáleně navazují, v jiných sportech v tomto ohledu mnohdy ještě tápou.

Komplikované je financování takových projektů, vybroušená zdaleka není ani metodika tréninku. V roce 2011 publikoval ústřední hokejový trenér Slavomír Lener jakési desatero, které mělo výchovu mladých posunout. Píše se rok 2020 a výsledky a předvedené výkony prozrazují, že tohle desatero prostě bohužel nefunguje.

Přinese nějaké nové a lepší mladý progresivní odborník Filip Pešán? Mnozí by tomu jistě rádi věřili. Ale zrovna na jeho příkladu si můžeme ukázat další nešvar. Přestože Pešán dostal na hokejovém svazu spoustu funkcí, mj. roli šéftrenéra všech reprezentací či manažera reprezentační „20“, zůstává zároveň sportovním ředitelem v klubu Bílí Tygři Liberec.

I chytřejší malé dítě vám řekne, že dvě práce najednou nemůžete dělat dobře, dokonale. Rozhodně ne práci metodického spasitele českého hokeje. Bohužel se s tím malým dítětem neporadil Tomáš Král, šéf Českého hokeje. Tak se teď totiž hokejový svaz jmenuje.

Způsob, jak se pracuje v tomto spolku, který je logicky za rozvoj českého ledního hokeje zodpovědný, podrobují experti dlouhodobé kritice. Neustálé reformy mládežnických soutěží zjevně k ničemu nevedou, naopak se mnohdy jeví jako kontraproduktivní.

Nejhlasitějším a patrně nejerudovanějším kritikem negativního vývoje českého hokeje byl v posledních letech dr. Luděk Bukač, trenér mistrů světa z let 1985 a 1996. Dnes už bohužel není mezi námi. Ale vedle metodických chyb nejčastěji poukazoval na samou podstatu problému: totální prohnilost prostředí, ve kterém se český hokej dělá.

Za příklad dával neprůhlednost ve vlastnictví klubů. Pro ukázku nemusíme daleko: bývalý reprezentant Petr Bříza vystupoval několik let jako majitel hokejové Sparty. A všem, kdo umí do deseti počítat, bylo jasné, že na takový majetek si ve své kariéře nikdy nemohl vydělat. Nic proti němu osobně. Ale prostě plnil roli bílého koně – a všichni to věděli.

Pro zajímavost: letos bude Bříza za Česko nejspíš kandidovat na funkci šéfa světového hokeje.

Když se „proflákla“ aféra Vladimíra Růžičky, který coby šéf hokejové Slavie bral peníze od otce hokejisty Palaščáka, byla z toho sice ostuda, ale profesně to hokejovou legendu také nezruinovalo. Teď vede hokejisty Hradce Králové.

A jeho počínání jen odhalilo veřejné tajemství, že je v hokeji, a patrně nejen tam, běžné, že rodiče platí za to, aby své děti v kariéře podpořili. Někdy ve formě sponzorského příspěvku, fajn, v horších a nejspíš i výrazně četnějších případech jde ale o čistý úplatek.

Někteří fanatičtí rodiče s vizí, že jejich synek bude novým Jágrem a vydělá jim miliony, navíc nešetří při zápasech brutálně vulgárními výrazy. A zpochybňují autoritu všech – rozhodčích, trenérů, kohokoli.

Všechno obestírá atmosféra, že vše je nějak nakřivo, podvodné, cinknuté. Tím pádem bez respektu.

Z čeho ta atmosféra vyvěrá? Porůznu. Třeba z nekorektního jednání svazu, co kouzlí s juniorskou ligou, jak se mu zlíbí, z nápadů Asociace profesionálních klubů, co nejvyšší soutěž chvíli řídí, chvíli ne – a pak zase ano, to když přijdou někteří majitelé klubů s nápadem, že nejsnazší způsob, jak se v nejvyšší soutěži zachránit, bude zrušit sestup. V rozehrané sezoně.

Ve fotbale vidí rodiče na tribunách profláklé bafuňáře Peltu nebo Berbra, na hokejové střídačce pana Růžičku, co si vzal od pana Palaščáka za podporu synovy kariéry peníze, údajně pro klub. A pak mu je vracel z účtu své manželky…

V chystané sportovní megaprasárně, kterou by byla změna regulí rozehrané soutěže vedoucí k uzavření extraligy, se osobně aktivně angažují superlegendy jako Jaromír Jágr nebo Jiří Šlégr. Protože by to zrovna dost pomohlo jejich Kladnu, respektive Litvínovu.

Prostředí českého hokeje se jeví jako džungle. A v ní se bohužel žádní pokračovatelé hrdinů z Nagana stále nerodí a nerozvíjejí.

Hokej potřebuje vedle talentu i náležitou míru tělesné i psychické odolnosti a také disciplíny. A té se nedostává, řada trenérů se shodne, že v porovnání generací té současné mladé absolutně schází respekt k autoritám.

Před listopadem 1989 jsme se (prakticky) všichni něčeho tak trochu z podstaty báli. Svoboda politických poměrů přinesla časem druhý extrém, a to zmíněnou ztrátu respektu.

Občanům se nelze příliš divit, že se vůči sobě v běžném životě a na sociálních sítích zejména chovají leckdy jako divá zvěř, když do společnosti permanentně pumpuje neslušnost až hrubost i samotná hlava státu.

Možná to někomu přijde absurdní, ale nezdravá atmosféra ve společnosti se odráží i do sportu. Do chování dětí, jejich rodičů, trenérů, majitelů klubů… To všechno se smíchá do sebe. A pak se to projeví na různých úrovních. A třeba i ve zmiňovaném čtvrtfinálovém utkání se Švédy, ve kterém mladí Češi působili dojmem, že si jako kluci z rybníka přišli zahrát s profesionály.

Nebude náhoda, že dva velmi talentovaní čeští hráči, kterým se nyní v NHL daří, tedy David Pastrňák a Jakub Vrána, našli štěstí právě i díky švédské hokejové škole, kterou si v mladém věku prošli. Doslova davy českých hokejových mladíků zkoušejí dlouhodobě štěstí v juniorských soutěžích za oceánem. Hlavně pryč z pokřiveného českého marasmu.

V Národním investičním plánu počítají premiér Andrej Babiš a jeho „skoroministr“ pro sport Milan Hnilička, jeden z naganských medailistů, s přestavbou či výstavbou více než padesáti hokejových hal po celé republice.

Jestli opravdu vyrostou, jistě to hokeji pomůže. Ale ozdravění poměrů v ledním hokeji i v celé společnosti by možná pomohlo ještě víc.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené