Hlavní obsah

Komentář: Cesta ODS od reformní sklerózy do klepet kmotrů až k potu opozice

Jiří Leschtina
Novinář, spolupracovník redakce
Foto: AFP PHOTO MIKE PERSSON, Profimedia.cz

Václav Klaus v kampani před volbami v červnu 1992. Po nich se stal českým premiérem.

Reklama

20. 4. 11:15

Příběh Občanské demokratické strany založené právě před třiceti lety na kongresu v Olomouci.

Článek

Tenkrát, na samém úsvitu devadesátých let, to byla dost absurdní scéna:

Čerstvý federální ministr financí Václav Klaus krátce po projevu na konferenci ve wolfsburgském sídle automobilky Volkswagen stojí obklopený hloučkem zástupců československého průmyslu. Jeden z nich, dlouholetý náměstek socialistického podniku, se ke Klausovi důvěrně nakloní a povídá:

„Tak, pane ministře, až se stanete premiérem, pak to teprve pořádně roztočíme.“

Tehdy onen výjev nedával smysl. Co by chtěl příslušník komunistické nomenklatury roztáčet s vycházející reformní hvězdou české politiky, která už za pár měsíců založí na idejích konzervatismu, liberalismu a antikomunismu Občanskou demokratickou stranu?

Při zpětném pohledu ale wolfsburgská epizoda působí jako preludium tuzemského příběhu vrůstání byznysu do politiky. A jestliže tuhle linii nedávno doporučil spisovatel Pavel Kosatík jako hlavní motiv reflexe české polistopadové historie, pak ODS v něm hrála klíčovou roli.

Ten příběh začíná bezesporu strhujícím reformním étosem, s nímž Klausova strana v souznění s velkou částí veřejnosti rozpoutala aukční rozprodej malých obchodů a služeb. A především dechberoucí kvapík schvalování velkých privatizačních projektů.

Do děje ale rychle vpadávají právě manažeři socialistických podniků, pracovníci zahraničního obchodu či někdejší vedoucí funkcionáři ministerstev, z jejichž dílny pochází podstatná část přiklepnutých privatizačních projektů. Zásadními aktéry velké privatizace se tak stávají lidé, kteří, řečeno Ernestem Gellnerem, „si dávno osvojili mafiánskou etiku intrik, již poté přenesli do postkomunistického světa, ve kterém se rychle naučili mluvit jazykem lassez-faire a ne už jazykem marxismu“.

Tlak překabátěných postkomunistických „pressure groups“ vedl i k tomu, že Klaus a jeho lidé po celou dobu svého vládnutí odkládali privatizaci státních bank.

Velká privatizace včetně její kuponové části se tak ponořila do pseudoprivátního pološera, v němž vzkvétaly majetkové koncentrace propletené do kořistnických řetězců. V nich státem ovládané bankovní domy poskytovaly často nikdy nesplacené rizikové úvěry bankami kontrolovaným podnikům nebo investičním a privatizačním fondům.

Až o mnoho let později připustí bývalý federální premiér a místopředseda ODS Jan Stránský v rozhovoru pro Hospodářské noviny, že jednou z cest, jak lidi nechat zbohatnout, bylo „nechat je krást“. A že reformátoři vědomě rozhodli dovolit bankám poskytovat úvěry, i když věděli, že část z nich zmizí v nenávratnu.

Pro ODS bylo devastující, že si hned po svém vzniku, nevybavena sebezáchovnými mechanismy, pustila tak blízko k tělu staronovou byznysovou elitu zběhlou v ovlivňování a korumpování stranických honorací. Strana se rychle propadala do reformní sklerózy. Do čím dál zjevnější schizofrenie, s níž hlásala pravicové ideály, volný trh, šokovou terapii, ale praktikovala reformně unylý bankovní socialismus.

Příběh prolínání byznysu a politiky tak dospěl k první katarzi. Když se koncem roku 1997 po aférách s falešnými sponzory a údajným černým kontem ODS zhroutila Klausova vláda, stranu opustili liberálnější představitelé. A spolu s nimi i představy, že ODS by neměla znít jedním (Klausovým) hlasem, ale stát se širokoplecí stranou s názorovými proudy od středu doprava.

Klaus ovšem po odchodu liberálů učinil pravý opak. Stranu zamořil duchem ohrožené smečky semknuté kolem vůdce. Když se mu před volbami 2002 nedařilo veřejnost přesvědčit o výhodách opoziční smlouvy s ČSSD, stočil ODS k vypjatému nacionálnímu populismu, k vyvolávání „německé hrozby“ a k stále silnějším protievropským postojům.

Jiskra naděje svitla občanským demokratům s příchodem Mirka Topolánka. Ten po Klausovi přebral stranu ve stavu připomínajícím spíš ukřivděnou a věčně naježenou sektu. Velmi rychle ji ale dokázal vtisknout přívětivější tvář a otevřenost vůči občanským iniciativám včetně umírněnějších ekologů. Výsledkem bylo přes 35 procent ve volbách do Sněmovny v roce 2006, což předtím ani potom už lídr žádné strany nedokázal.

Návrat do vlády se však pro ODS stává počátkem nové katastrofy. Kolem nejmocnější strany se shlukují krajští bossové, později Topolánkem přezdění na kmotry. A protože k privatizaci toho už moc nezbývá, jejich zájem se soustředí na systém veřejných zakázek a eurofondů.

Příběh vrůstání byznysu do politiky tak vstupuje do další fáze: na rozdíl od privatizátorů devadesátých let, prosazujících své zájmy korupčními tlaky zvenčí, političtí podnikatelé nového tisíciletí, za nimiž stojí neprůhledný byznys a někdy i organizovaný zločin, pronikají přímo do stranických struktur.

Regionální šíbři navrtávají ODS (ale i ČSSD) také „nákupem“ straníků, kteří hromadně vstupují do místních a okresních organizací a zatlačují původní členy do defenzivy.

Nájemní straníci obsazují klíčové posty v samosprávě i státních institucích svými lidmi, kteří pak jistí přidělování veřejných zakázek a prostředků z eurofondů firmám svých bossů i jejich kompliců.

Celý obludný systém přesvědčivě analyzuje politolog Michal Klíma v knize „Od totality k defektní demokracii“, kde připomíná, že ODS byla nejen infiltrována v krajích, ale parazitická souhra se utvářela i mezi jejími politiky na nejvyšší úrovni a velkými hráči byznysu v čele monopolů a oligopolů typu ČEZ, Škoda Holding, PPF a dalších.

„Jestliže v rámci privatizace zdola si netransparentně lokální byznysmeni rozebírali nižší články politických stran, pak během kolonizace shora si největší byznys zavazoval a podmaňoval nejvyšší politická patra vládních stran pomocí nekalých praktik,“ shrnuje Klíma.

Na konci své vládní éry se tak ODS ocitá v sevření všeobjímajícího klientelismu, který ji rozežírá zvenčí i zevnitř. Přestala být stranou zastupující zájmy voličů, ale stala se podvozkem pro neprůhledný byznys. O obsazování partajních i státních funkcí nerozhodovalo zvolené vedení strany, ale zákulisní pletichy a dohody krajských a celostátních kmotrů.

Za této situace byl pád vlády Petra Nečase a následný krach ODS ve volbách se ziskem 7,72 procenta hlasů neodvratným důsledkem jejího systémového selhání. Michal Klíma v této souvislosti píše o volební vzpouře středních vrstev, v nichž dozrála radikální nespokojenost „s chronicky neuspokojivým stavem zavedených stran, jež se jeví jako obtížně reformovatelné“.

Každopádně přechod do opozice znamenal pro ODS i vysvobození. Její kmotrovská část, a to jak političtí podnikatelé, tak nájemní straníci, hromadně opouštěla loď. ODS si po dlouhých letech sevření v lobbistických klepetech mohla vydechnout.

Rychlé odpadnutí parazitické krusty, zvolení důvěryhodného Petra Fialy do čela strany, soustředění na „drobnou“ opoziční práci a postupný, byť nijak oslnivý nárůst preferencí jen potvrdily cennou zkušenost: pobyt v opozičních lavicích, pokud partaj neovládne ublíženecká mentalita, může napomoci i zdiskreditované, voliči odepsané straně alespoň k částečné rehabilitaci.

Jak se dál bude odvíjet pohnutá třicetiletá historie občanských demokratů? Především záleží na tom, jestli se ODS dokáže smířit s tím, že časy bohatýrských třicetiprocentních vítězství pro ni skončily, možná už napořád.

Zda pochopí, že smyslem letošních podzimních voleb není souboj generací, v němž zralí občanští konzervativci čelí rozpínajícím se pirátským spratkům, kteří si dovolili připravit ODS o roli vůdce opozice a Petra Fialu o nimbus žhavého kandidáta na premiéra.

Ale že jde o společný úkol obou koalic demokratické opozice vypudit ze Strakovy akademie oligarchického vládce, který pronikání byznysu do politiky dotáhl k naprosté dokonalosti. Do stavu symbiózy, kdy ovládl stát, aby sloužil zájmům jeho „agrofertího“ impéria.

To všechno venkoncem záleží i na tom, zda Fialova strana odolá pokušení nechat se vtáhnout do, řečeno Jiřím Suchým, „bahního mravna“ jakéhokoliv mocenského komplotu s Andrejem Babišem.

Pokud tohle všechno ODS zvládne, pak může přispět k přijatelnějšímu rozuzlení příběhu o srůstání byznysu a politiky, do něhož ona sama vepsala zvlášť temné kapitoly.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované