Hlavní obsah

Komentář: Vytunelované devadesátky. Na čem se Babiš s Piráty shodne

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: Profimedia, Profimedia.cz

Privatizátor Viktor Kožený, jeden z úhlavních symbolů 90. let, na snímku z 90. let.

Reklama

13. 11. 2019 13:00

Největší riziko pro novopečené třicátníky, navyklé na samozřejmou svobodu, spočívá v temné vyhlídce, že nepřestanou bojovat ve válkách svých rodičů, jež jsou založeny na strašení komunisty, znárodňováním a totalitou, píše v komentáři pro Seznam Zprávy Daniel Zeman.

Článek

Dobrá zpráva na úvod. Do produktivního věku dorostla generace devadesátkových dětí, která se začíná usazovat a zakládat vlastní rodiny. Právě oni budou následující léta živit zbylé generace. Horší zprávou je, že i tihle lidé začínají nostalgicky vzpomínat.

Nedávno vydaná publikace Devadesátky! od Johany Fundové dává první – mainstreamový – vhled do toho, co „generace Havlových dětí“ považuje za formativní středobody svého dětství.

Fundová velmi dobře odhalila díru na trhu. Podobné tituly jsou výhodný artikl, lidé jsou k libému vzpomínání neustále povzbuzováni. Uplynulé dekády postupně patřily šedesátkovým a Husákovým dětem. Retroencyklopedie se vydávaly jako na běžícím pásu, Lidl dokonce zavedl prodejní akce založené na retropřebalech tradičních výrobků – a zákazníci mohli prodejci ruce utrhat. Milan Fridrich založil na nostalgii po normalizačních seriálech a estrádách celou programovou skladbu ČT 1.

Podobné vzpomínání však nese nejedno úskalí. Předně se jedná o jedno z nejčastějších kognitivních zkreslení, kterého se lidská mysl dopouští. Při ohlížení se za dobou svého mládí lidé upřednostňují pozitivní informace a ty negativní potlačují. Z dětského úhlu pohledu byl svět mnohem jednodušším, přehlednějším a příjemnějším místem k životu.

Úsměvné vzpomínky rodičů a prarodičů na mléko v sáčku a prvomájové průvody začínají dostávat temnější kontury, jakmile se mnozí z nich dostanou na dohled k hlasovacím urnám. Jejich zkreslené vnímání minulosti se začne projevovat vztahováním na současnost. Pro stále více českých voličů je touha po návratu zlatých časů, kdy všichni měli práci a bydlení, lidé k sobě byli milejší a neexistovaly umělé problémy jako gender nebo emancipace, tím hlavním, co více a více vyžadují od svých volených zástupců.

Nejedná se o ojedinělou lokální záležitost. Přísliby obnovení slávy, moci a prostoty vzpomínaného starého dobrého světa byly jedním z klíčových faktorů v pozadí úspěchu referenda o brexitu nebo Donalda Trumpa v prezidentských volbách.

V mnoha zemích, naši nevyjímaje, byla hnací silou zásadních politických změn posledních let právě masivní aktivizace nespokojených lidí ve věku 50+, jejichž volání vyslyšeli nejrůznější političtí podnikatelé a obchodníci s deštěm. Mělo by nás proto znepokojovat, že i čerství třicátníci se začínají ohlížet do dob, kdy „bylo vše v pořádku“?

Ačkoliv si Fundová ve své knize neklade větší ambice, než zachytit devadesátkového genia loci skrze množství fotografií a vzpomínek lidí, kteří tehdy vyrůstali nebo pracovali, vyvstává před námi plastický obraz doby, v níž vlastně nikdo (snad kromě tunelářů) moc nevěděl, co dělá. Experimentovalo se prakticky ve všem, od tvorby televizních pořadů až po vytváření demokratických institucí a nového ekonomického systému.

Kniha se proto věnuje většinou vítězům; těm, kterým tato doba přála, a kteří přetrvali z nejrůznějších důvodů v kolektivní paměti. Nejrůznějším poraženým se Fundová věnuje okrajově, či dokonce vůbec, jako neonacisty zavražděným Romům či Vietnamcům. Těžko jí to zazlívat, jejich smrt moc nevzrušovala veřejnost tehdy, většinou o nich neví nikdo ani dnes. Jedná se právě o ty nepříjemné vzpomínky, které chceme potlačovat.

Jak naznačuje podtitul Roky nespoutané svobody, stěžejní je pro generaci, do které patřím i já, právě existence samozřejmé svobody. Tu totiž žádná z předchozích generací ve spojení s podobným klidem a mírem nepoznala. Platilo to o všech oblastech našeho života, od cestování přes masovou kulturu až po rozmach výpočetních technologií a samozřejmě také všudypřítomné erotiky.

Kouzlo nechtěného (nebo možná lstivý záměr) spočívá i ve skutečnosti, že politika a krimi jsou v knize Johany Fundové sloučeny do jedné kapitoly. Z hlediska současných třicátníků jsou zkrátka tyto dva jevy neodmyslitelně spojeny. Právě to může být jedním z důvodů, proč se navzdory adorování a idealizování devadesátkového dětství rozhodlo v roce 2017 tolik lidi z nejmladší voličské skupiny 18–34 let volit dvě, respektive tři protestní strany, které si na soustavném zpochybňování porevoluční dekády vytvořily podstatnou část své identity. Piráti tehdy získali mezi mladými nejvíce hlasů, 22 %, třetí bylo ANO se 14 %, na čtvrtém místě SPD s 8 %.

Pokud se totiž Piráti na něčem s Andrejem Babišem shodnou, pak je to permanentní negace devadesátých let, což podtrhli vězeňským autobusem plným politiků z mnoho let starých kauz. Upřená pozornost digitálních Pirátů na nedořešené kauzy minulosti je o to překvapivější, že analogoví Babiš se Zemanem se mezitím posunuli dál, do politické postmoderny 21. století, v níž už se nehraje na to, co bylo nebo co bude, ale co je nyní možné slíbit. Na jejich volebních preferencích je to znát.

Největší riziko pro novopečené třicátníky, navyklé na onu samozřejmou svobodu, tak spočívá v temné vyhlídce, že nepřestanou bojovat ve válkách svých rodičů, jež jsou založeny na strašení komunisty, znárodňováním a totalitou. Vidět je to právě na občanských aktivitách, jako je Milion chvilek pro demokracii, které zůstávají v zajetí bezobsažných frází, jež kopou ještě hlubší příkopy mezi příznivci a odpůrci současné vlády. Nebo jsou vyloženě zoufale trapné.

Není totiž nic smutnějšího, než když Milion chvilek pro demokracii zve na demonstraci k 17. listopadu a z milionu tíživých společenských témat, od klimatické změny po robotizaci, zvolí skrze rappera Galena údernou veršovačku „Už žádný kompromisy, natož abolici, říkám NE právní demolici“. Co si pod tím mají představit sta tisíce Čechů, a proč by kvůli tomu měli jezdit na Letnou? Spíše si musí přibrat v montovně třetí směnu, aby mohli splácet úroky největšímu vítězi 90. let a tradičnímu sponzorovi Vánoc Petru Kellnerovi.

Autor je markeťák a copywriter, dělník kapitalismu a filmový publicista, zlínský rodák a brněnská náplava.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené