Hlavní obsah

Komentář: Co vášně nad článkem o Izraeli vypovídají o Češích

Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Muslimové se modlí před mešitou al-Aksá v Jeruzalémě, toho času uzavřenou kvůli koronaviru. Snímek z 24. května 2020.

Reklama

28. 5. 2020 12:05

Patrně jen Bůh ví, co řadu zdejších politiků a jinak soudných intelektuálů vede k bezpodmínečné podpoře všech kroků izraelské vlády, i těch navýsost kontroverzních.

Článek

Pamatuji se na jeho rozčilený, nevěřícný výraz. Zeptal jsem se ho totiž, zda má dojem, že Arabové – jmenovitě Palestinci – jsou lidé jako on. Bytosti stejné podstaty, které milují, cítí, bojí se a rádi snídají. Někdejší izraelský náčelník generálního štábu, pozdější vicepremiér a nyní opoziční předák Moše Ja'alon opakoval, že židovský stát je přece demokratický a vede své občany k úctě vůči všem lidským bytostem. Tedy samozřejmě i Arabům. A proč se na takový nesmysl vůbec ptám.

Není tak dobrý herec, aby hněv zahrál. Mluvili jsme spolu o snímcích z roku 2010, na kterých se mladičtí vojáci v izraelských uniformách fotografovali vedle mrtvých, svázaných, zraněných, oslepených, vystrašených a vůbec ponížených Palestinců a Palestinek různého věku. Ja'alon hovořil o vyšetřování, postizích, osvětě. Upřímně. A snad i trochu smutně.

Co je standardem přinejmenším v některých patrech samotného židovského státu, není obvyklé v Česku. Patrně jen Bůh ví, co řadu zdejších politiků a jinak soudných intelektuálů vede k bezpodmínečné podpoře všech kroků izraelské vlády, i těch navýsost kontroverzních. Palestinci přitom z jejich vět vystupují jako genetičtí teroristé. Jako líné, neschopné a hašteřivé kreatury, které vedle židovských občanů Izraele působí jako zjevy z odpudivých koutů reality.

Kde se takové pohrdání v některých českých politicích bere? Mizerné svědomí z dob komunismu, kdy se srpovitá partaj a s ní i tehdejší kariéristé ušpinili ryzím, mimořádně odpudivým antisemitismem? Špatně skrývaný odpor ke všemu islámskému, který jako by opisoval z příruček protižidovské nenávisti? Ta poslankyně ODS, která teď nazvala sociálnědemokratického kolegu náckem za neuměle vyjádřený, přesto spíše umírněně propalestinský postoj, sama na náměstí štvala proti muslimům. Bez rozdílu. A činila tak ve společnosti lidí, které jinak než nácky – či přinejmenším zlými podivíny – nazvat nelze.

Aby bylo jasno. Přeji Izraeli výhradně to nejlepší. Jeho tvořiví a povětšinou laskaví obyvatelé mají nezadatelné právo na vlastní stát, prosperitu a mír. Těší mě, že současné Česko udržuje s židovským státem úzké a přátelské vztahy (přičemž ve shora zmíněném kontextu tato slova výjimečně nepovažuji za klišé). Proto nechápu furor, který vyvolal článek podepsaný dvěma bývalými ministry zahraničí a jejich současným kolegou. Nepopřáli totiž Izraeli nic jiného. Pouze dodali, že i Palestinci mají právo na vlastní stát, prosperitu a mír. Jako každý člověk na této planetě bez výjimky.

Pro ty, které politická přestřelka ostrých slov a spravedlivého rozhořčení zákonodárců minula: izraelská vláda se chystá k anexi strategicky důležitých, nejúrodnějších oblastí Palestinské autonomie. Což by fakticky znamenalo konec jakýchkoli plánů na vznik nezávislého i funkčního arabského státu existujícího vedle Izraele. Arabská strana by s Izraelem pravděpodobně vypověděla stávající dohody, včetně těch bezpečnostních, ať už fungovaly jakkoli. V neposlední řadě by ale takový krok ohrozil samu podstatu izraelské demokracie: pokud obyvatelé z anektovaných regionů nedostanou všechna práva, kterými disponují stávající obyvatelé Izraele, stanou se z nich podle vší logiky občané druhé či prostě jiné kategorie. Pravda, rovněž v tolik opěvovaných Aténách měli všechny výsady jen dospělí, svobodní muži, nikoli ženy, děti a lidé na prodej. Pak by ale bylo od Izraele čestné, kdyby Palestince veřejně označil za otroky vlastní bezpečnosti, neboť anexe je prý vedena právě obavou o ni. A bude též namístě skončit s mýtem o jediné (moderní) demokracii na Blízkém východě.

A samozřejmě, Palestinci promeškali řadu okamžiků k slušné dohodě. Trpí chronickým bolestínstvím, nepotismem, všeprostupující a navíc institucionalizovanou korupcí, sotva se jim podařilo vybudovat základy efektivního státu. Teď by ale přišli byť jen o šanci cítit se jako plnoprávní lidé.

À propos… bezpečnost. Pamatuji na nadšení strýčka Bruna, když popisoval přátelská gesta egyptských pohraničníků po podpisu mírové smlouvy v roce 1979. On a teta Františka – jak jsme jí doma říkali – se totiž krátce po uzavření historické dohody rozhodli nahlédnout k arabským sousedům. Opatrně. Jen na kousek. Trochu se báli. Oba byli Židé a do Izraele prozíravě odešli z Československa krátce po nástupu komunistů k moci, když předtím přežili stěží popsatelné hrůzy koncentračních táborů. Strachovali se zbytečně a naděje, že by jejich země konečně mohla žít s arabskými sousedy v klidu, byla v jejich slovech hmatatelná.

Současný Izrael by asi nepoznali. Především jeho pravicoví předáci dělají vše pro to, aby židovský stát jeho sousedé prostě jen nenáviděli.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované