Hlavní obsah

Komentář: Děti ztrácejí víru, že někoho zajímají

Václav Zeman
publicista
Foto: Getty Images

Zejména ohrožené děti hází stát přes palubu. Kadeřník k vám domů může, pedagogický asistent ne.

Reklama

9. 3. 8:45

Přístup vlády k pandemii dlouhodobě ukazuje, že ekonomická čísla jsou pro ni mnohem důležitější než duševní zdraví dětí a rodičů – včetně těch nejohroženějších.

Článek

Iveta chodí do páté třídy. Žije doma jen s matkou a dvěma sourozenci. Její matka se s jejím otcem rozvádí, během dne je v práci a sourozenci ve školce a v první třídě ve škole. Iveta se má každý den připojovat k online vyučování. Snaží se, ale někdy zapomene, někdy má problémy s internetem a nedaří se jí připojit. Některé úkoly do školy dělá, některé ne. Moc se jí nedaří sledovat, co má všechno udělat, co už udělala a co ne. Odpoledne se vrátí domů sourozenci a na učení v malém bytě chybí klid. Na pololetním vysvědčení měla Iveta tři nedostatečné.

Toto není v dnešním Česku sužovaném pandemií ojedinělý případ. Podobných byste našly určitě stovky, možná spíš tisíce. S krátkou přestávkou již téměř rok trvající uzavření většiny škol a omezení řady dalších kontaktů s blízkými či příbuznými tvrdě dopadá kromě seniorů i na děti a jejich rodiče.

Dokládá to řada konkrétních čísel z výzkumů. Pracovníci Linky bezpečí uvádějí, že během jarní vlny pandemie o třetinu narostl počet dětí, které se na ně obracely kvůli násilí v rodině. Organizace, které pracují s ohroženými dětmi, potvrzují narůstající počty případů sebepoškozování, různých druhů závislostí nebo nadměrného užívání počítačových her či sociálních sítí u dětí.

Více než polovina dotazovaných rodičů uvedla ve výzkumu společnosti PAQ Research pro organizaci Učitel naživo, že se během pandemie zhoršila pohoda a pocit štěstí jejich dětí. Výzkum stejné společnosti pro Nadaci České spořitelny potvrdil, že v pandemii narůstá počet konfliktních situací v rodinách, především v těch s dětmi na prvním stupni základních škol.

V tutéž chvíli vláda nadále zpřísňuje protipandemická opatření. Tlak na rodiny a děti narůstá do neúměrné výše, zatímco se zástupci vlády sveřepě snaží o co možná nejširší zachování fungování velkého průmyslu. Jak si tento očividný rozpor vysvětlit? Není to možné jinak než tím, že pro byznysmeny, kteří se dlouhodobě pohybují ve firemním světě, se lidé a jejich osobní příběhy i životní situace snadno mohou stát pouze strohými čísly a faktickými položkami na seznamu výnosů a ztrát.

Pro leckteré majitele velkých firem (neplatí to samozřejmě pro všechny!) se v určité chvíli jejich zaměstnanci mohou stát kdykoli vyměnitelným, nahraditelným materiálem, který má především plnit své pracovní povinnosti i za cenu ztrát v osobním životě. Když jeho výkonnost z jakéhokoliv důvodu klesne, nahradí jej někdo nový.

Zcela na okraji zájmu vlády po většinu pandemie zůstávají ty nejohroženější děti – děti ze sociálně nepodnětného prostředí, děti s duševním onemocněním nebo zdravotními hendikepy. Žít s jakýmkoli z těchto břemen nebyl v Česku nikdy žádný med, v době pandemie to ale bohužel platí dvojnásob.

Odborné organizace pracující s ohroženými dětmi (Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, Člověk v tísni, Centrum Locika či Nevypusť duši) společně s dalšími odborníky proto na začátku února upozornily na nejaktuálnější problémy těchto skupin a navrhly i sadu možných řešení.

Za všechna zmiňme jeden příklad. Ministerstvo školství ve svých plánech zatím nikdy nepřemýšlelo o tom, že by podobně jako v některých jiných zemích mohly školy otevřít třídy pro ohrožené děti, jejichž výběr by byl na školách samotných. Například pro děti z rodin, kde dochází k domácímu násilí, je čas strávený ve škole, tedy mimo domácnost, jedním z mála, kdy mohou být v klidu a bez neustálého stresu a obav.

Asistenti pedagoga nemohou po celý rok, a to ani s respirátory, navštěvovat ohrožené děti přímo v jejich domácím prostředí a pomáhat jim s přípravou do školy ani s jinými potížemi. Při dodržení bezpečnostních pravidel si přitom můžete domů klidně objednat řemeslníka nebo třeba kadeřníka.

Do škol během podzimu mířila mimořádná finanční podpora ve výši necelých dvou miliard korun. Ta však byla směřována především na nákup počítačů a techniky. Ministerstvo školství zatím ani neplánuje, ani neposkytuje žádnou podporu, která by cíleně směřovala ke školám, do nichž dochází výše uvedené ohrožené děti. Optimální by byl model, který by podporu cílil podle počtu takových dětí ve školách – ten však ministerstvo pravděpodobně vůbec nezná. Tyto školy by mohly navýšit počty školních psychologů, speciálních pedagogů, asistentů pedagoga a dalších podpůrných služeb, které jsou a budou vzhledem k výše uvedeným dopadům pandemie obzvlášť potřebné.

Dnes zatím není zřejmé, kdy a jestli vůbec se děti do lavic v tomto školním roce vrátí. Ministerstvo školství by však kromě probíhajícího očkování pedagogů mělo případný návrat žáků do škol připravovat mnohem intenzivněji. Nemělo by přitom přemýšlet v první řadě jen o deváťácích a maturantech, ale také o nejohroženějších dětech.

Pokud na zástupce byznysu ve vládě nezabírají konkrétní lidské příběhy, mohly by je oslovit třeba mnohokrát zmiňované výzkumy a data. V nich se ukazuje, jak vysoké budou v budoucnu náklady státu na řešení všemožných zdravotních i sociálních následků pandemie u dětí, které dnes s takovou lehkostí házíme přes palubu.

Neobával bych se do budoucna ztracené generace dětí v tom smyslu, že distanční výuka je připraví o potřebné znalosti. Mnohem více se obávám ztracené generace dětí, které pozbydou víru v to, že se o ně někdo zajímá a že je jim i v těžkých chvílích ochotný pomáhat.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované