Hlavní obsah

Komentář: Jak po sečtení výsledků nepropadnout zoufalství

Michal Kašpárek
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: Profimedia.cz

Atmosféra před volební superdebatou České televize 6. října večer.

Reklama

8. 10. 17:00

Posledních patnáct let nám ukázalo, že na začátcích volebních období nemáme potuchu o jejich druhé půlce, a taky že světem netočí česká Sněmovna.

Článek

Komentář si také můžete pustit v audioverzi.

Jestli jste napjatí, jak v sobotu dopadnou volby, rovnou vám to prozradím: blbě. I kdyby „vaši“ skončili nad očekáváním, koalici nepostaví bez lidí, při kterých přepínáte kanál – ať jsou vaši i tamti kdokoliv. A proto se hodí dopředu poohlédnout po zdrojích když ne optimismu, tak aspoň odstupu. Vynořit se nad hladinu povolební deprese snad pomůžou tři skutečnosti.

Za prvé, složení české Sněmovny ovlivňuje naše životy v menší míře, než jaké by napovídalo mediální pokrytí Malé Strany.

Že nedřepíme už dvanáctý měsíc v lockdownu, je v první řadě dílem vědců z BioNTechu, Moderny a Oxfordu. V dalších řadách dílem nákupčích vakcín v Bruselu a manažerů očkovacích projektů na krajských úřadech. Sněmovna a z ní vzešlá vláda mohly něco udělat lépe a něco hůř, ale v zásadě jim nezbývalo než reagovat na události, které nemohly ovlivnit.

K v souvislosti s vakcínami často omílané nedůvěře české veřejnosti k postojům expertů zase přispěly dvě události nultých let. V žádné ale nemají prsty vítězové tehdejších voleb Vladimír Špidla ani Mirek Topolánek. Byly jimi nepodložené zpravodajské informace o iráckých zbraních hromadného ničení, které předcházely invazi, a zrod sociálních sítí.

S budoucností se to má podobně: rozhodující jednání o řešení klimatické krize nebo daňových úniků probíhají na unijní a globální úrovni. Pravděpodobně uvidíme to, co tolikrát: Česko celý proces prospí, jeho výsledky s brbláním o diktátu přijme a do roka se pro nového strašáka diktátu na věc zapomene.

Za druhé, v druhých polovinách volebních období se pravidelně hádáme o něčem jiném a s někým jiným než před volbami. V říjnu 2013 uspěly ANO a ČSSD s kampaní postavenou na odporu ke korupci a ke škrtům, aby už dva roky na to společnost rozdělovalo téma migrace a kauza Čapího hnízda. Na jaře 2006 se každý den psalo o radikální ekonomické reformě Tlustá peněženka, kterou ODS odpískala chvíli po volbách. Místo ní zavedla do praxe poplatky u lékaře ze seznamu nápadů předešlé sociálnědemokratické vlády, načež obrátila zase ČSSD a proti poplatkům začala bojovat. A před posledními volbami se pochopitelně nikdo nikoho neptal na hypotetický postup v případě pandemie.

I část našich momentálních důvodů k zoufalství (nebo, teoreticky, k radosti) z politiky má poločas rozpadu v nižších jednotkách let. Stejně nestabilní jsou i naše dnešní lásky a nenávisti. Nejeden volič sociálních demokratů během uprchlické krize zjistil, že si víc rozumí s „asociály“ z TOP 09 než třeba se „svým“ Milanem Chovancem. Část pravičáků si tehdy našla cestu k papírově levicovým postavám, třeba k Miloši Zemanovi nebo Janu Kellerovi.

Za třetí, i vy sami na část věcí časem změníte názor, jinak by ostatně nebylo nutné volby co čtyři roky opakovat. V květnu 2009 bylo podle Eurobarometru pro přijetí eura 61 procent Čechů a Češek, o dva a půl roku později jen 13 procent. V roce 2007 u nás převládali odpůrci manželství pro všechny v poměru 57 k 36 procentům, v roce 2018 už bylo 65 procent lidí pro a 28 proti. Vnímání uprchlíků jako hrozby se jen mezi lety 2014 až 2015 zdvojnásobilo z 32 procent na 65. A není to zdaleka jediný zub v grafech historického vývoje obav veřejnosti připravených CVVM.

Neberte tenhle průjezd posledními patnácti lety jako přesvědčování, že je všechno jedno. Naopak, politika se takhle proměňuje i díky aktivním lidem, kterým věci jedno nejsou.

Zvlášť od takových lidí letošní volby vyžadovaly mimořádnou porci kompromisů a sebezapření, za kterou v sobotu večer dostanou více či méně blbé zprávy. Snad při nich pomůže myslet na to, že ani ta nejpekelnější Sněmovna nemůže podělat všechno a napořád. A že česká politika dlouhodobě funguje jako seznamka, díky které se ve vládách i na protivládních demonstracích setkávají nedávní nepřátelé. Pokud do příštích čtyř let nebudeme moci vykročit s nadějí, pořád do nich můžeme vykročit se zvědavostí.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované