Hlavní obsah

Komentář: Koronavirus a pokušení výjimečného stavu

Pavel Kolář
Historik, působí na univerzitě v Kostnici.
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Příslušníci italské finanční stráže patrolují poblíž Milána, snímek z 26. února 2020.

27. 2. 10:15

Pro technokraty, ministry vnitra, policejní hlavouny, zdravotnické byrokraty a další mocí nadmuté papaláše sotva existuje slastnější představa než epidemií vyvolaný stav nouze. Jaké všechny možné „koncepce“, jaká báječná „opatření“ k ovládání obyvatelstva se dají vyzkoušet! Více v komentáři historika Pavla Koláře.

Článek

Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu, napsal v roce 1922 německý právní filozof Carl Schmitt. Tato zásada se stala ideálem nejen moderních diktátorů, kteří se díky ní nezřídka dostali k moci. Často byla pokušením i pro demokratické vládce. Skrývá se i za současným děním kolem koronaviru nebezpečí pro demokratický pořádek? V situaci, kdy jsme svědky uzavírání celých měst, posilování policejních pravomocí a omezování svobody „podezřelých“ osob?

Výjimečný stav znamená, že v případě ohrožení se výkonná moc může v zájmu obecného dobra povznést nad právní řád a omezit ústavou zaručená práva občanů. Zatímco občanské svobody jsou osekávány, výkonná moc expanduje. Myšlenka ochrany ústavního pořádku prostřednictvím jeho porušení se v moderní době objevila poprvé během francouzské revoluce. V roce 1791 uzákonilo Národní shromáždění „stav obležení“, jenž později umožnil diktaturu direktoria a následně Napoleonovu jedinovládu.

Ústava výmarského Německa dávala říšskému prezidentu možnost v době „závažného“ ohrožení bezpečnosti a veřejného pořádku v podstatě vykonávat osobní diktaturu. Právě v důsledku několik let trvajícího výjimečného stavu se Hitler dostal k moci. Moderní diktatury tedy byly plodem demokracie, vycházely z jejího lůna. Představa, že diktátor může dočasně působit jako strážce ústavnosti, se ukázala jako iluze.

Proto je koketování demokratických vlád s výjimečným stavem tak alarmující. Po výjimečném stavu vždy zůstává nepříjemná pachuť, jakkoliv může být jeho zavedení motivováno upřímnou snahou ochránit společnost. Bylo tomu tak v západním Německu v roce 1968 při schvalování zákonů umožňujících „stav nouze“ (Notstandsgesetze) nebo v Itálii během boje proti levicovému terorismu v sedmdesátých letech. Bushova „válka proti teroru“ po roce 2001 prakticky zavedla permanentní výjimečný stav, ve kterém se rozdíl mezi válkou a mírem stírá.

Výjimka se tak plíživě stává pravidlem, poznamenává italský filozof Giorgio Agamben. Dnes už většinou není zapotřebí teatrálního vyhlašování výjimečného stavu. Prosazuje se nenápadně, prostřednictvím diktátu „bezpečnosti“ coby převažujícího principu vládnutí. Jeho demokratická legitimita je přitom pochybná. Kdo a na základě jakých kritérií určuje, kdy nastává nouzová situace?

V Itálii se dnes vzhledem ke koronavirové nákaze jakoby zcela přirozeně přijímá stav ohrožení, emergenza. Důvody jsou přitom sporné a z velké části politicky motivované, napsal Agamben včera 26. února v příspěvku pro list Il Manifesto. Politici a jim nadbíhající média zcela záměrně vyvolávají paniku s cílem dalšího rozšíření výkonné moci a militarizace společnosti. Probíhá bezpříkladné omezování volného pohybu, nezákonné zadržování osob, oklešťování svobody shromažďování, omezování či rušení veřejných služeb.

Hysterie z migrační krize opadla, proč to nezkusit s epidemií? Přitom z celkového (již tak velmi nízkého) počtu nakažených projevují podle italské Národní rady pro výzkum pouhá čtyři procenta příznaky závažného onemocnění, které vyžadují intenzivní péči. Podle italských vědců zatím nelze mluvit o epidemii. Zároveň se, patrně záměrně, přehlíží fakt, že „obyčejné chřipce“ padne jen v Itálii ročně za oběť osm tisíc lidí.

Tato nouzová hysterie se přelévá do dalších evropských zemí, včetně Česka. Není se co divit.

Pro technokraty, ministry vnitra, policejní hlavouny, zdravotnické byrokraty a další mocí nadmuté papaláše sotva existuje slastnější představa než epidemií vyvolaný stav nouze. Jaké všechny možné „koncepce“, jaká báječná „opatření“ k ovládání obyvatelstva se dají vyzkoušet!

Neoliberální technokraté se přitom prokazují jako skvělí pokračovatelé svých štrougalovských učitelů (o jejich společném rodokmenu se lze dočíst ve výborné knize Architekti dlouhé změny od Michala Kopečka).

Uměle vyvolaný pocit ohrožení je vodou na mlýn autokratům nejenom ve střední Evropě. Scházejí se „rady bezpečnosti státu“ a se strojenou vážností vyhlašují stav nouze, jen aby zase trošku poutáhly závity v soukolí státní represe. Stát uskutečňující „rázné kroky“ je živnou půdou pro milovníky silné ruky a krátkých procesů. Břídilství našich „orgánů“, které se ukazuje například v tomto otřesném svědectví, přitom dokládá, že represivní opatření mají účel ryze symbolicko-propagandistický. Je třeba demonstrovat, že orgány jsou ve střehu, zapnou houkačku a jedou, příteli chvátej, SOS!

Český premiér mluví o řešení situace „všemi prostředky“, včetně nasazení armády. Jak by takové opatření vypadalo, je nejasné. Ale nasazení armády, to zní vždycky dobře, hlavně té naší mimořádně chrabré a špičkově vybavené. Zajistit, zabezpečit, uzavřít, zatarasit, zašpérovat, obšancovat, zachytit, izolovat, na to znepokojený a ze svého klidu na práci vyrušený občan slyší vždycky dobře. Kašleš v tramvaji? Pak tě seberou a strčí do ajnclíku. Na nějaké úzkostlivé ohledy není čas, musíme jednat bez odkladu, hrozba nečeká!

Jak se k tomu všemu má postavit „běžný občan“? Bránit se státní zvůli jak jen to jde; vždy a nekompromisně požadovat právní opodstatnění kroků omezujících svobodu; vyhledávat pokud možno seriózní informace a nenechat se ovlivnit propagandou dominantních masmédií a fámami a hoaxy na sociálních sítích.

A nezanevřít, v této její těžké hodině, na krásnou Itálii. Autor tohoto článku píše své řádky z rekreačního pobytu na ligurském pobřeží, kde panuje blažený klid. Při přestupu na milánském hlavním nádraží, obyčejně přeplněném turisty, bylo možné nerušeně a znamenitě poobědvat v tamní restauraci. Vyzývám proto české lyžaře, aby – věrni našim humanistickým tradicím – projevili solidaritu s italským lidem a své zájezdy do Alp nerušili.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené