Hlavní obsah

Komentář: Peklo dneška. S nacistickým cejchem proti očkování

Jan Stránský
editor domácího zpravodajství
Foto: Profimedia.cz

Ukradený symbol na kabátě jednoho z odpůrců očkování proti covidu-19, snímek z pražské demonstrace 8. ledna 2021.

Reklama

9. 1. 8:30

Patrně se tito lidé považují za jakési covidové mučedníky.

Článek

Prahou prošel průvod lidí, kteří kromě jiného popírají existenci koronaviru a odmítají očkování. Na čemž by nebylo nic k divení. Vždyť jurodivci posedlí konspiracemi dnes vztekle vyřvávají svá covidová hesla z mnoha internetových oken. Jak ovšem k účastníkům pražského pochodu podotkla Česká tisková kancelář, „několik z nich mělo v Davidově šesticípé hvězdě, kterou nacisté označovali židovské obyvatele, napsáno Neočkovaný“.

Patrně se tedy tito lidé považují za jakési mučedníky, následovníky milionů Židů pronásledovaných a vyvražděných za druhé světové války. Což je extrémně nevkusné. Dovolil bych si jim tudíž doporučit formou krátké ukázky jakýsi literární sebevzdělávací kurz.

„Cesta trvala jenom dvacet minut. Potom se náklaďák zastavil a objevila se velká vrata, nad nimiž byl živě osvětlený nápis (vzpomínka na něj mě dodnes pronásleduje ve snech): ARBEIT MACHT FREI, práce osvobozuje. Slezli jsme dolů a uvedli nás do rozlehlé, holé, jen mírně zavlažené místnosti. Máme strašnou žízeň. Tlumené bublání vody v radiátorech nás nervuje, vždyť jsme čtyři dny nepili. Je tu kohoutek, ale nad ním nápis, na kterém stojí, že je zakázáno pít vodu, protože je znečištěná. Nesmysl, je přece jasné, že nápis je zlý vtip, ‚oni‘ vědí, že umíráme žízní, a strčí nás do místnosti, kde je kohoutek a Wassertrinken verboten. Piju a vybízím ostatní, aby mě následovali, ale musím vodu vyplivnout, je teplá a nasládlá, je cítit bahnem. Toto je peklo. Dnes, v současném světě, musí peklo vypadat takto: velká a prázdná místnost, my, co se sotva držíme na nohou, a kohoutek, z něhož kape voda, kterou nesmíme pít. Čekáme, že přijde něco dozajista strašného, jenomže se pořád nic neděje. Dá se vůbec myslet? Nedá, je to, jako bychom už byli mrtví. Někdo si sedá na zem. Čas běží kapka po kapce.“

Toto napsal Primo Levi, italský židovský chemik, v knize Je-li toto člověk. Jde o autobiografickou výpověď, pojednávající věznění v koncentračním táboře v Osvětimi. Dílo je to otřesné i strhující. Vyšlo v roce 1947. O necelých čtyřicet let později se Primo Levi zabil.

Sebevraždu dle odborníků na lidskou duši spáchal proto, že trpěl komplexem přeživšího. Encyklopedie zjednodušeně konstatují, že jde o výčitky svědomí těch, kteří přežili smrt a vyhlazování svých soukmenovců. Načež je deptají pochyby, zda náhodou nejsou naživu na úkor jiných.

Tipl bych si, že aktéry pražského antivakcinačního pochodu podobné úzkosti netrápí. Což je dobře. Vztahovat na sebe ruku, doufám, nebudou. Koronavirus ani očkování za to nestojí.

Leč svědectví muže, který, na rozdíl od nich, pocítil reálnou temnotu nenávistného pronásledování, by je mohlo alespoň trochu morálně profackovat.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované