Hlavní obsah

Komentář: Privatizace jako spása rozpočtu? Úplný nesmysl

Foto: Getty Images

Privatizace zbytků státního majetku, například Českých drah, může sloužit jen jako polštář pro potřebné reformy. Jinak ne. Ilustrační foto

Reklama

5. 11. 9:00

Pravda sice bolí, ale zní takto: nová vláda dostává veřejné finance v nejhorším stavu v moderní české historii.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

S prvním listopadem uplynulo třicet let od začátku kuponové privatizace. O po té době je to stále kontroverzní způsob odstátnění majetku. Nebyl to také způsob jediný – některé velké podniky (Telecom, Škoda) byly prodány přímým zájemcům. Což bylo ve světle toho, jak dopadla řada podniků vlastněná fondy – faktickými vítězi kuponové privatizace – vlastně dobře.

Nakonec zůstala v rukou státu jen malá část podniků, a to zejména ze strategických důvodů (ČEZ), anebo proto, že privatizace drhla a drhne (spor o ochrannou známku Budvaru).

V posledních měsících se začalo spekulovat o možné privatizaci další části aktiv stále vlastněných státem. Kandidát na ministra financí Zbyněk Stanjura ještě před volbami nadhodil v rozhovoru pro deník E15 myšlenku parciální privatizace Českých drah nebo České pošty. To bylo ještě míněno hlavně jako impuls k vyšší efektivitě jejich činnosti a možná byl za tím nápadem i úmysl rozpohybovat skomírající pražskou burzu – a obojí by bylo dobře. Stanjurovi zřejmě nešlo o to vylepšovat privatizací příjmy rozpočtu.

Probudily se tím nicméně ale spekulace, že by nově vznikající vláda mohla prodejem části státního majetku alespoň o něco vylepšit katastrofální stav veřejných financí. A to už je absolutní nesmysl, a to hned ze dvou důvodů.

Problém našich veřejných financí není v jednorázovém výpadku příjmů, nýbrž v opakované (strukturální) nedostatečnosti příjmů vzhledem k výdajům. Strukturální deficit veřejných financí je dnes mezi pěti a šesti procenty potenciálního HDP.

Jinými slovy, i kdyby naše ekonomika fungovala na svém plném potenciálu, deficit vždy bude takhle velký. To je důsledek bezprecedentně rozhazovačné rozpočtové politiky, kterou dosluhující vláda zahalila do hávu boje s pandemií.

Pravda sice bolí, ale zní takto: nová vláda dostává veřejné finance v nejhorším stavu v moderní české historii. A reagovat na chronický problém jednorázovým opatřením nelze. Zatímco na těžší ráno po delším posezení v hospodě je Ibalgin vhodný, zubní kaz se jím vyléčit nedá.

Privatizace zbývajících částí státního majetku je posledním potenciálním zdrojem jednorázových příjmů. V minulosti jsme bohužel neopakovatelné příjmy opakovaně projedli. To si ale rozhodně nemůžeme dovolit zopakovat. Ne v situaci, kdy po 30 letech tržního hospodářství máme důchodový systém, který v čase, kdy jsou Husákovy děti v plné síle, dokáže nabídnout stěží patnáctitisícový starobní důchod.

Jediným obhajitelným důvodem pro privatizaci zbylého státního majetku je absolutně adresné použití získaných prostředků k financování důchodové reformy.

Protože jestli ji neprovedeme, za 30 let budou dnešní třicátníci vzpomínat na vyprávění svých rodičů dožívajících ve vlastním bydlení s důchodem na úrovni 40 procent průměrné mzdy, jako na zlaté časy republiky.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované