Hlavní obsah

S pravdou a láskou na věčné časy a někdy jinak. Rok 2019, nebo 1975?

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: Michal Neradil, Seznam.cz

Živý obraz k 17. listopadu očima kreslíře Michala Neradila.

15. 11. 8:00

Třicet let od listopadu 1989 je příležitostí, jak odmítnout bezčasí.

Článek

Je to především strašně dávno. Třicet let. 1989 až 2019, to je stejně hluboká propast jako 1945 – 1975. Anebo 1918 – 1948, což vzhledem k tomu, jak prudce se mezitím dějiny rozběhly, znamená ještě dramatičtější kontrast.

Nebo si dokážete představit, jak v roce 1948 tisk rozebírá pád habsburské monarchie, noviny jsou plné vzpomínek jeho pamětníků a sociologické průzkumy řeší, jestli za Rakouska bylo líp? A lidé tím žijí, slaví, cítí stesk nebo vděčnost?

Rok 1975 už pamatuji. Do školy přišli besedovat veteráni pražského povstání. Druhá světová válka byla stejně vzdálená, jako je dnes sametová revoluce. Neuvěřitelné.

Tehdy byl – ve vzpomínkách pamětníků i komunistické propagandě – klíčovým slovem „mír“. Jako bych to slyšel: Děti, važme si toho, že je mír. Už třicet let žijeme v míru!

Teď na dobu před třiceti lety odkazuje klíčové slovo „svoboda“. Třicet let svobody! Važme si jí!

Rok 1975 znamenal ochrnutý život v diktatuře podepřené sovětskými tanky, Havel psal dopis Husákovi. Ale obtíže s tlumočením smyslu těch dvou klíčových slov jsou v něčem podobné, tehdy i teď.

Lidem jen tak nenatlučete do hlavy, že si musí vážit míru (bezmyšlenkovitě opakovat „ať žije mír“, to tak ještě za komunistů snad). Pamětníkům války a vnímavějším jedincům to je beztak jasné, ale do těch ostatních může i ten sebevýmluvnější bojovník za mír hučet, jak chce, a bude to málo.

Stejné je to se svobodou. Jak ji představit, jak ji slavit, abychom jí jen nestavěli pomník, aby to nebyla fráze, tak jako se komunistům podařilo vyprázdnit „mír“?

Ani mír, ani svoboda přece nejsou samozřejmost – to nám říkali veteráni května 1945 a říkají to i veteráni listopadu 1989.

Změna přijde

Důležité je obnovit faktor času a proměnlivosti. To je klíč k pochopení svobody.

V roce 1975 jsme nevnímali historický čas, protože to bylo zakázané. Se Sovětským svazem na věčné časy, stálo na nápisech po celé zemi.

V roce 2019 nevnímáme historický čas z mnohem různorodějších důvodů. Zdá se nám, že to nemá cenu, že to nejde. Koncentrace a vědomí souvislostí jsou rozbité vstřebáváním tisíců podnětů, které neumíme scelit. Na všechno máme poradce a experty a zároveň všichni díky internetu tak trochu rozumí všemu = pravda je beznadějně hybridní. Slovníky a knihovny ztrácejí význam.

Anebo si přes to přese všechno myslíme, že pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí na věčné časy, takže zbývá jen šťastně dokormidlovat a zakotvit na konci dějin. Máme vyhráno? Taky špatně.

Jak v roce 1975, tak teď, na věčné časy není nic. Může to celé dopadnout úplně jinak (o komunismu už to víme). Dobře, nebo špatně, ale jinak, než nám připadá, když se adaptujeme na podmínky života v bezčasí, na jediné možné cestě „stále kupředu“.

Což je přesně to, co nám hrozí v roce 2019.

V bezčasí pozbývá své hodnoty jak mír (vyzkoušeno v roce 1975), tak svoboda (stává se v roce 2019). Potřebujeme historickou paměť, bez ní upadáme do nemohoucnosti. Falešného dojmu, že jsou věci „dané“, mohou mocní zneužívat.

Porozumět svobodě znamená porozumět tomu, že tu není na věčné časy.

Pořád rovně

Přesvědčivě o tom píše americký historik Timothy Snyder ve svých knihách Tyranie (česky 2017) a Cesta k nesvobodě (česky 2019).

Tak jako konec dějin nenastal za Leonida Brežněva (1975), nekoná se ani dnes. Jenže „když se ukázalo, že příběh komunismu se očividně nenaplnil, odvodili jsme z toho chybný závěr – že pravdivý je náš příběh,“ říká Snyder.

Přitom „nejsme o nic moudřejší než Evropané 20. století, kterým se demokracie přímo před očima proměnila ve fašismus, nacismus či komunismus. Naše jediná výhoda tkví v tom, že se z jejich zkušenosti můžeme poučit.“

Snyder upozorňuje: „Zapomněli jsme na dějiny, a pokud si nedáme dobrý pozor, přeslechneme jejich varování“ a „jestliže chceme obrodit svou oddanost svobodě, musíme se také naučit správně vnímat čas.“

A možná nejdůležitější lekce 20. století z jeho Tyranie: „Kdo se vzdává faktů, vzdává se svobody. Jestliže už nic není pravda, nikdo nemůže kritizovat držitele moci, protože se přitom nemá o co opřít.“

Není až tak obtížné promítnout tyhle myšlenky na české poměry a odvodit z toho rizika. Například:

Bezčasí narušují svobodné parlamentní volby. Ty znamenají nějaký historický rytmus, a vždycky následují nějaké další. To samo o sobě princip věčných časů popírá a naopak připomíná, že všechno taky může být jinak. Demokracie.

V politice ANO a Andreje Babiše jsou předpoklady tohoto druhu prakticky nevystopovatelné. Ve vládě je „od začátku“ (od voleb 2013), vládnutí má „v genech“. Přísahá na výkonnost, ne na demokracii. (Vrcholem teď bylo, když ministr průmyslu Karel Havlíček, který mimochodem nikdy nekandidoval ve volbách, začal vypočítávat, kolik by se za den parlamentních obstrukcí postavilo školek.)

Představa Andreje Babiše jako vůdce parlamentní opozice je obtížná – nejen pro něj a pro ANO, ale také pro voliče, dost možná pro většinu voličů. Babiš nevyhraje volby, Babiš v opozici? Co by tam – čtyři roky – dělal? On je v politice od toho, aby vládl. Jako by tam bylo rovnítko. Co bude pak, je tabu.

Akceptovat takové schéma ale znamená, že jsme se přizpůsobili „bezčasí“. A že slevujeme ze své svobody – i odpovědnosti za demokracii.

Jediná možná cesta „stále kupředu“ je slepá. Porozumět svobodě znamená docenit to, že žádné čau lidi tu není na věčné časy.

Zlaté časy technokratů

Vášeň pro měřitelný výkon není vlastní jen ANO a Andreji Babišovi, ani jen politikům. Babiš využil toho, že jí propadáme všichni.

Už dlouho. Nežijeme ve filozofickém koutku na agoře, ale v 21. století. Výkon, výsledek, výsledovka, ne umělecký dojem se počítá. Pokud se ve jménu zjednodušení a účinnosti úspěšně prodávají zboží a služby, bylo jen otázkou času, kdy se takový trend prosadí i v komplikované, pluralitní demokracii.

Poptávka některých svobodných občanů po „vykoupení“ z politiky, po tom, svěřit věci veřejné plně „těm, co se postarají“ a nebudou nás obtěžovat „hašteřením“, je letitá. (Ve 30. letech se s ní pokoušeli pracovat i českoslovenští fašisté.)

Vykoupení z politiky došlo naplnění za komunismu: ne, na stránkách Rudého práva se členové politbyra před rokem 1989 opravdu nehašteřili. Režim, který nemusel ztrácet čas demokracií, se zato usilovně tvářil, že blaho země mají v rukou odborníci, kteří s vedoucí úlohou KSČ v zádech „dělají něco pro lidi“.

Monografie o technokratickém vládnutí v Československu, kterou letos publikovalo několik českých historiků, nese výstižný název: Řídit socialismus jako firmu.

Autoři podotýkají, že technokraté jsou úspěšní dodnes, a hovoří o „technokratickém populismu“, který „zdůrazňuje význam silných, obvykle podnikatelských osobností, které na rozdíl od zkorumpovaných nekompetentních politiků dokážou věcně a výkonně spravovat věci veřejné.“

Postupy se opakují. Těží se z podobných očekávání.

Za komunistů měla občanům imponovat měřitelná výkonnost opírající se o údajné nejmodernější vědecké objevy a informace. (Přívlastek „vědecký“ byl pro jazyk režimu jedním z nejdůležitějších.) Dnes funguje manažerství Andreje Babiše, řešení věcí „přímo a hned“, důraz na technickou, praktickou stránku života i politiky.

Dřív se o osvobození od politiky bez diskuse postaral totalitní režim; dnes je (ale i tehdy byla) výsledkem autentických přání řady voličů.

Takové politické strategii se nejlépe daří v bezčasí. Je s ním spojená, potřebuje ho. Historie, paměť, horizonty, to všechno zavání pochybnostmi a komplikacemi, jeví se jako nežádoucí výhybka efektivity. Za rohem vykukuje nedisciplinovaná opozice, co jen žvaní a nedělá nic pro lidi (ale tou my nikdy nebudeme, že).

Článek Miloše Zemana Prognostika a přestavba, jeden z iniciačních textů roku 1989, nevyšel v nějakém zpytujícím literárním nebo historickém časopise, ale v Technickém magazínu. Kdo ví, jestli i tohle nebyla nějaká skrytá předzvěst budoucích časů. Klid na práci vítězí nad neklidem na svobodu.

Doporučené