Hlavní obsah

Komentář: V daňových rájích přicházíme o peníze všichni

Antonie Doležalová
ekonomická historička
Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Premiérovy aktivity v daňových rájích se dotýkají všech lidí v Česku. Snímek z města Mougins.

Reklama

6. 10. 13:06

Milý český daňový poplatníku, tvůj premiér se ti vysmívá. Tady nejde o zámek ve Francii, ale o tvoje vlastní peníze.

Článek

Na první pohled to vypadá jako předvolební kratochvíle a spolčení temných sil proti českému premiérovi. Vždyť všichni víme, že pan premiér je miliardář a má domy po celém světě. Je chytrý – Slováci by řekli prefíkaný – a těm cizákům to umí nandat.

Jenomže on to pan premiér nandává hlavně obyčejným Čechům. Pan premiér totiž možná vůbec nelže, on třeba opravdu zaplatil daně, jak měl. Ale zaplatil je úplně jinak než my ostatní. Zatímco každý z nás odvede do státní kasy 30 haléřů z každé koruny, kterou vydělá, lidé, kteří mají velký majetek, si najmou poradce. Ti jim daně optimalizují – to znamená, že najdou legální způsob, jak platit daně minimální nebo nejlépe žádné.

To se týká jednotlivců i velkých korporací. Třeba Apple nezaplatil v Irsku, kde sídlí, v roce 2015 ani cent na daních, přestože jeho čistý zisk převýšil o 155 procent domácí produkt Irska. Ani Microsoft neplatí žádné nebo téměř žádné daně, samotný Bill Gates jakbysmet.

A tyto „ušetřené“ peníze potom bohatí lidé umísťují v daňových rájích. Na tamních účtech se tak potkávají peníze z obchodování s drogami nebo lidmi s penězi, které ušetřili na daních ctihodní občané. Odlišit je od sebe je prakticky nemožné. Jak ostatně slavně prohlásil Václav Klaus: Peníze nejsou čisté nebo špinavé, jsou to prostě jen peníze.

A všechny tyto peníze se v daňových rájích „vyperou“ nejčastěji tím, že se za ně něco koupí. Bez daní, bez kontroly, bez možnosti zjistit, kdo vlastně nakupoval a kde na to vzal ony peníze. Ostrovy v Karibiku (stejně jako třeba Lucembursko) mají totiž jednu velkou přednost oproti jiným zemím: garanci tajemství a anonymity.

Za poslední čtyři desítky let se daňové ráje postupně vyvinuly v samostatné „průmyslové“ odvětví. Mezi jeho aktéry patří nejen velcí podnikatelé, ale také právníci, účetní, bývalí politikové a diplomaté, vysocí státní úředníci i agenti tajných služeb z obou stran bývalé železné opony. Jinak řečeno všichni, kteří mají co skrývat a kteří si mohou dovolit drahé právníky a daňové poradce, kteří jim to skrývat pomohou.

Je prokázáno, že od roku 1990 významně stoupá podíl aktérů z postkomunistických zemí. Celkově je v daňových rájích podle odhadu uložena celkem jedna osmina celého světového bohatství. Během pandemie tento podíl strmě narostl s tím, jak v každé zemi několik vybraných lidí zbohatlo na obchodu s lidským zoufalstvím. Marian Jurečka nedávno v českém Parlamentu osamoceně protestoval, když se nepodařilo schválit pravidlo, podle nějž firmy čerpající proticovidové dotace nesmějí mít aktivity v daňových rájích. Všichni, kteří hlasovali proti tomuto pravidlu, by nás měli zajímat.

Protože i v zemi, kde se někteří jedinci dokážou obratně vyhnout placení daní, se nadále schvalují rozpočty, z jejichž příjmové strany se mají zaplatit výdaje státu na sociální služby, zdravotnictví nebo školství. Zrovna v Česku tyto výdaje dokonce vyletěly do tak závratných výšin, že o 500 miliard korun překročily očekávané příjmy od daňových poplatníků.

A jsme u toho, jak se peníze pana premiéra zaparkované v daňových rájích dotýkají každého z nás. Tu mezeru, která vznikla tím, že pan premiér nezaplatil daně v takové výši, v jaké by jako řadový občan měl, tu mezeru, díky níž si potom kupoval nemovitosti po světě, tu mezeru pak musí pokrýt někdo jiný. Konkrétně ti, kteří nemají na to, aby své daně legálně obratně optimalizovali.

V roce 2016 chybělo ve státních kasách zemí, které nejsou daňovými ráji, v důsledku nezaplacení daní a přesměrování peněz do daňových rájů podle odhadu 200 až 300 miliard dolarů, a to je řeč jenom o optimalizacích ze strany nadnárodních korporací.

Očekávat od drogového dealera, že bude pečlivě platit daně, je samozřejmě naivita. Ale premiér země, to je přece jenom něco jiného. Na rozdíl od dealera totiž premiér přesně ví, o kolik on sám zvýšil státní výdaje, aby získal podporu ve volbách – ať už jde o důchody nebo výdaje alespoň zdánlivě spojené s řešením pandemické situace. Premiér také moc dobře ví, že ještě pravnuci obyčejných lidí, dnešních zaměstnanců a poctivých podnikatelů, budou platit postupně rostoucí daně, aby pokryli rozpočtový schodek, který premiér vytvořil.

A přesto týž premiér umožní, aby se peníze z jeho podnikatelských aktivit řádnému zdanění vyhnuly a současně mu rok co rok generovaly další pěkné příjmy.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované