Hlavní obsah

Komentář: „Vítěz voleb“ je podivný výraz

Vratislav Havlík
Politolog, působí na Masarykově univerzitě v Brně
Foto: ČTK

V Olomouckém kraji dostalo nejvíc hlasů ANO, koalici ale utvořili Piráti/STAN, ODS a Spojenci - Koalice pro Olomoucký kraj. Uprostřed příští hejtman Josef Suchánek za Piráty a STAN.

26. 10. 16:30

Tvorba koalic není ničím jiným než partičkou pokeru. Bodově lepší karty nezaručují vítězství. Kdyby to tak bylo, poker by byl strašlivou nudou. A politika nonsensem.

Článek

Krajské volby jsou za námi, většina krajských koalic je již sestavena, a dokonce i stvrzena podpisy zúčastněných stran. Přesto však v některých stranických štábech a v hlavách řady voličů zůstává podivná pachuť či rozezlení nad povolebními vyjednáváními. Po krajských volbách, stejně jako v případě některých jiných voleb v minulosti, jsme často slyšeli, že je obcházen jejich vítěz. Skutečný problém však je, že se jedná ze sémantického hlediska o nesmyslný pojem.

Volby v proporčních systémech nemohou mít vítěze, vítěz neexistuje a nikdy neexistoval, a tak ho nejde ani obejít.

Skutečnost, že toto slovní spojení užívají politici z dotčené strany, je pochopitelná strategie, nicméně skutečnost, že tak činí někdy komentátoři, je na pováženou. Přejímají totiž rétoriku, která staví na něčem, co ve skutečnosti nic neznamená. Lidsky je to pochopitelné, neboť stokrát použitý výraz se stane tak nějak přirozeným, i když zůstává obsahově zcela prázdný.

Říkat v proporčních volebních systémech, že někdo vyhrál a následně je navíc obcházen, je podobně „silný“ výrok, jako že slunce zapadá. U obou jevů si falešně pomáháme naší zkušeností z oblastí, které známe. Fyzicky vidíme, jak slunce vyvíjí aktivní činnost a vše nasvědčuje tomu, že „zapadá“, i když ve skutečnosti stále obíhá pouze Země. U voleb pak máme nutkání vnímat je jako sport. Neodoláme proto vábným výrazům jako vítěz, poražený, či že je něco fér či nefér.

Těžko říct, proč v natolik nesportovní činnosti, jakou politika je, používáme sportovní terminologii, jedno je však jisté: je to nonsens se škodlivým dopadem na vnímání politiky ze strany veřejnosti. Voliči vystavení této masáži prázdných slov se totiž následně mylně domnívají, že povolební vyjednávání jsou nutně nečestná špinavost svědčící o nízkém stavu politické kultury.

Platí-li v případě voleb přece alespoň jeden trochu sportovní výraz, pak se jedná o „rozdání karet“ ze strany voličů. Tvorba koalic totiž není ničím jiným než partičkou pokeru. Je vítězství majitele prosté postupky nečestné, když před ním ve hře skončil hráč s barvou? Jistě ne, byla-li hra vedena poctivě. Bodově lepší karty nezaručují vítězství. Kdyby to tak bylo, poker by byl strašlivou nudou. A politika nonsensem.

Výrazně důležitější než první místo na pásce je totiž koaliční potenciál stran. Hledají se taková spojenectví, která budou personálně i obsahově funkční. Vládnout mají ti, kteří reprezentují většinu těch, co přišli k volbám, jsou schopni spolu mluvit a jednat a jsou schopni dohodnout programový průnik. Jakékoliv další podmínky jsou nadbytečné, a mají tak čistě emoční, nikoliv racionální důvody.

Navíc platí, že trvat za jakýchkoliv okolností na tom, aby nejsilnější strana vládla, může být v některých výjimečných případech i nebezpečné. Historie nás učí, že tu a tam skončily na prvním místě strany extremistické či antisystémové. Chtěli bychom opravdu i po nich, aby vládly, přestože se jich většina voličů štítí, a to jen proto, že dostaly v neexistujícím sportu pomyslnou zlatou medaili?

Výraz respektování vítěze voleb zní pateticky, nic však neznamená. V žádném případě nejde o čest či cokoliv podobného. Čím si nejsilnější strana vysloužila respekt v soutěži, kde se nezávodí o zlato? Má nutně dostat titul hráče utkání střelec dvou gólů, nebo obránce, který pěti gólům zabránil?

Poněkud cynicky by stejně tak šlo tvrdit, že strana, kterou většina lidí nevolila, si nezaslouží vůbec nic. A byla by to pravda! V politice totiž neexistují výrazy jako „zásluha“ či „zasloužit si“. Pokud není nejsilnější straně ve volbách dopřáno účastnit se tvorby koalice, měla by se místo používání nepatřičných emotivních výrazů spíše zamyslet nad tím, kde nechala koaliční potenciál.

Na rčení o „obcházení vítězů“ tak nakonec lze odpovědět jiným: Lásku nevynutíš ani prosbou, ani hrozbou. Ne snad, že by se strany musely mít rády, úspěšné však bývají ty, které se mají méně nerady. Politika uzavírá manželství z rozumu, nikoliv z romantického poblouznění „vítězem“.

Sdílejte článek

Doporučené