Článek
Sedmý vánoční projev prezidenta Miloše Zemana se příliš nelišil od těch předchozích. Zase byl neúnosně, na vánoční svátky nepatřičně materialistický.
Nebo vlastně ne – do země, kde podle průzkumů i běžných životních zkušeností žije jedno z nejméně nábožensky založených obyvatelstev Evropy, zapadal docela dobře.
Je ale prakticky jisté, že kdybychom porovnali vánoční nebo novoroční projevy evropských státníků, ten Zemanův by z toho vyšel jako abnormálně technokratický. A to mluvil prezident, který „techniku“ na rozdíl od vlády má v popisu práce jen málo.
Ze Zemanova projevu by člověk mohl nabýt dojmu, že život se skládá z míry nezaměstnanosti, ekonomického růstu, státního dluhu a průměrné mzdy a starobních důchodů (rubrika naše úspěchy), respektive délky soudních a stavebních řízení (rubrika naše problémy).
Podle očekávání byl pochválen Národní investiční plán za osm bilionů, tady jsou technokrat Babiš a technokrat Zeman stejná krevní skupina.
Ale máme Vánoce. Nemohli bychom pro jednou změnit téma, neřešit bytovou výstavbu, daňové výjimky a kubíky proinvestovaného betonu? Opravu si je prezident jistý, že lidé, a to se nemusí zrovna vracet z kostela, potřebují slyšet zrovna tohle?
Druhá část vystoupení nebyla o nic lepší. Stručná přednáška o změně klimatu. Klišé „z diskusí o klimatických změnách se stává nové náboženství“ bylo v projevu zenitem duchovna.
Občany prezident v této souvislosti informoval, že „Grónsko, Greenland, tedy zelená země, bylo před tisíci lety bohatým ostrovem s pastvinami, stády dobytka, 14 farnostmi“, a varoval před tím, aby „úvahy o zelené Evropě dosáhly té míry, že se zde objeví například i zelené bankovnictví, to znamená, že úvěry nebudou poskytovány podle bonity investičních projektů, ale podle zelené ideologie“.
Ano, oteplování planety a drancování přírody je zásadní téma – ale Zeman tu spíš než cesty k řešení sleduje to, aby využil příležitosti potvrdit své antizelené krédo (to je dlouhodobá záležitost) a stylizovat se do oblíbené role „kacíře“ (to slovo sám použil).
Spíš než moudrého, zkušeného muže, který vzývá zdravý rozum a tradici proti pošetilým nápadům modernity, vidíme člověka hluboce vězícího ve výzvách a schématech 20. století. Životní prostředí a udržitelný rozvoj civilizace jsou témata, ke kterým Miloš Zeman nedokáže něco podstatného říct. Přesto se o to pokouší. A opakuje se.
Po dvanácti minutách se prezident dostal k vnitropolitickému vývoji a zmínil, že si „povšiml demonstrací v Praze, jejichž účastníci vyžadovali demisi ministerského předsedy“. Jestli v tom „povšiml“ někdo cítí ironii nebo povýšenost, je věc názoru; každopádně, kdyby si hlava státu dvou čtvrtmilionových a několika „menších“ demonstrací „nepovšimla“, bylo by to na abdikaci.
Z pohledu Milionu chvilek je ale úspěchem už to, že se demonstrace do vánočního projevu vůbec dostaly. Kdyby občanský protest dosáhl o něco menších rozměrů, Zeman by ho bez problémů ignoroval.
Nešlo ovšem zdaleka jen o demonstrace „v Praze“, výrazně se protestovalo i mimo metropoli, ale to je typický zemanovský faul, polopravda.
Stejně jako věta „v parlamentní demokracii, kterou jsme a budeme, premiéři přicházejí a odcházejí na základě výsledku svobodných voleb, tečka“. V parlamentní demokracii se samozřejmě premiéři mohou měnit i z řady jiných důvodů, příkladů jsou desítky, a samozřejmě přitom mohou hrát roli i pokojné protesty veřejnosti. Zeman si ale vybírá jen to, co se mu hodí do krámu.
Pochopitelně, někomu Zemanovo pojetí žánru vánočního projevu vyhovuje. Někdo raději slyší, co a jak „konkrétně“ (za mě jasný kandidát na příslovce roku). Připomínání hodnot, postojů, důvěry, smyslu mu připadá jako „fráze“ nebo dokonce „žvanění“.
Ano, i technokratická řeč k občanům má svůj význam. Jen je mrzuté, že jsme takovému, a navíc fosilnímu projevu alternativního premiéra, který ovšem za nic nikomu neodpovídá, vystaveni zrovna o vánočních svátcích.
Je to ale určitě lepší než nic, než kdyby prezident k lidem nemluvil vůbec a omezil se na tichou vzpomínku jako 17. listopadu.
