Hlavní obsah

Komentář: Země na okraji propasti. A není to Česko

Foto: Profimedia.cz

I Benjamin Netanjahu si chvíli myslel, že bude „best in covid“.

Reklama

25. 9. 2020 7:30

Bývali jsme s Izraelem mezi covidovými premianty. Teď jsme se společně přesunuli na opačný konec žebříčku. Paralel najdeme mnoho.

Článek

Chválila je celá planeta. Aby ne, úvodní útok pandemie zvládli výborně. Dva měsíce poté, co se v zemi objevil první případ koronaviru, proto příslovečně skromný premiér země prohlásil: „Věřím, že jsme světu příkladem v tom, jak chránit životy a bránit dalšímu šíření choroby. S podobným úspěchem zvládneme restartovat naši ekonomiku.“

Připadají vám věty o premiantství povědomé? Tyto ale nejsou z Prahy. Zazněly 18. dubna v kanceláři izraelského premiéra Benjamina „Bibiho“ Netanjahua.

Předevčírem devítimilionový židovský stát zaznamenal znepokojivý rekord. Za pouhých čtyřiadvacet hodin se nová nákaza potvrdila téměř u sedmi tisíc lidí. Kabinet rozhodl, že počínaje pátkem zpřísní karanténu uvalenou na celý Izrael už před týdnem. Důvod? Země stojí „na okraji propasti“, prohlásil Netanjahu tentokrát.

Zavřené od pátečního poledne zůstanou izraelské obchody a firmy, které nejsou nezbytné pro chod státu. Lidé nesmějí z domova dál než na kilometr, města obklíčili policisté, kteří budou restrikce vymáhat. Pod zámkem jsou i synagogy, což je v tomto čase obzvlášť tíživé. V neděli navečer totiž začne Jom kipur, Den smíření, největší židovský svátek. Věřící se budou moci společně modlit jen venku a nejvýše po dvaceti. Jinými slovy sejde-li se nábožensky vřelá rodina obdařená mnoha potomky, což je v izraelských kruzích zcela obvyklé, může mít jednadvacátý strýc prostě smůlu.

Paralely s Českem se přímo nabízejí. Podobný počet věčně nespokojených obyvatel, chvástavost vůdců, zcela nezvládnutý oddechový čas mezi jednotlivými útoky koronaviru. A také shodně uvažující premiéři. Také Bibi za sebou vleče závaží trestního stíhání (za korupci) a pro setrvání u moci udělá cokoli, neboť i u něj je populismus základní politickou metodou.

V Izraeli stejně jako v Česku se partajní lídři zaklínají proklamovanou vládní jednotou v časech ohrožení, jen aby si v nejnevhodnější chvíli vráželi nože do zad v rámci neutuchajícího stranického boje. Pořádání parlamentních voleb se totiž stalo v Izraeli bezmála národním sportem. Od loňského dubna už tu stihli zorganizovat troje. A nebýt pandemie, která hlavním rivalům umožnila vycouvat bez ztráty tváře (a uzavřít koalici), chodili by Izraelci patrně hlasovat dodnes.

Obě země spojuje i nejednota jejich společností. Tu programově živí populisté usilující o nadpoloviční mocenskou většinu, nikoli většinovou společenskou shodu. Česko se stalo rukojmím jarních udavačů kolemjdoucích bez roušky, kteří na podzim po americkém vzoru dozráli v bojovníky za obličejovou svobodu. A ústenku nyní proklínají jako symbol útlaku.

Izrael je rozštěpen podle daleko tradičnějšího klíče: proti společensky odpovědnějším sekulárním občanům stojí v těsných komunitách sevření ortodoxní věřící, kteří straní Bohu i v epidemiologických otázkách. Nemluvě o izraelských Arabech, kteří zase podvědomě nedůvěřují nikomu, kdo přichází jménem (židovské) vlády. Epidemiology nevyjímaje. Není proto náhodou, že mezi ortodoxními židy stejně jako mezi Araby je statisticky významně vyšší procento nakažených, než by odpovídalo jejich zastoupení v populaci.

Kdo tvrdí, že bezezbytku rozumí mechanismu šíření nového viru, patrně lže. Snad lze ale už nyní říci, že pandemii lépe zvládají společnosti vnitřně demokratické a zároveň konzistentní. Státy, jejichž vůdci se o něco méně chlubí a o něco více učí z vlastních přešlapů. A občané, kteří si nejen pravidelně myjí ruce, ale také zametají před vlastními prahy.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované