Hlavní obsah

Glosa: Tiché oběti pandemie

Lucie Zídková
Novinářka, editorka časopisu Marianne
Foto: Profimedia.cz

Ilustrační snímek z domova za časů epidemie.

Reklama

6. 1. 18:00

Jednou za nás budou mluvit statistiky depresí a neuróz. Doufejme, že ničeho horšího. Ale teď slyšet nejsme.

Článek

Vláda zkrátila dosud platnou lhůtu dvou týdnů v izolaci s covidem na pět dní. Naštěstí! Proč je to dobře? Protože nezkrátit izolaci by bylo šílenství.

Kdyby se k tomu vláda neodhodlala, nevyhnutelně by došlo k tomu, že by někteří lidé s omikronovou rýmičkou nešli na testy, protože ten měsíc doma by je úplně klidně mohl stát zdraví – ne kvůli covidu, ale prostě by se zhroutili. Tedy hlavně zhroutily.

Nevím, jestli si to někdo „nahoře“ uvědomuje, ale lidé jsou vyčerpaní. Zvlášť lidé, kterým se říká ženy, jsou vyčerpaní, protože ty dva roky s virem odskákaly především ony.

Vím, že mluvím za spoustu svých přítelkyň, kolegyň a známých, když napíšu, že situace je teď paradoxně ještě horší než v době, kdy byly školy zavřené. Tehdy bylo totiž na většině škol k dispozici online vyučování a ony si mohly vzít „ošetřování člena rodiny“. Počítalo se s tím. Teď jsou školy sice oficiálně otevřené, ale skutečnost vypadá tak, že třídy se periodicky zavírají a otvírají, každou chvíli máte dítě doma na karanténě, případně s covidem. A online vyučování žádné, protože učitelé a učitelky na většině škol odmítají učit hybridně – tedy část dětí ve škole a část mít připojených přes počítač.

K tomu přistupuje stres z každodenního rozhodování, jestli dítě do školy či školky dát a riskovat nákazu, nebo nedat a nechat si ho doma s tím, že ho budete učit sami. A když covid nakonec dostane? Co na tom, že většinou nemá žádné nebo mírné příznaky? Doma muselo být až dosud dva týdny, a vy s ním.

Pro ty, kterým by se mohlo zdát, že nová pětidenní lhůta pro bezpříznakové pozitivní nebo lidi v karanténě je příliš krátká, bych ráda zrekapitulovala, jak vypadala nákaza covidem ve čtyřčlenné domácnosti bydlící v bytovém domě, tedy bez zahrady, dosud, tedy se 14denní izolací. Znamenalo to, že jste celá rodina zavření doma třeba šest týdnů bez jakékoli online podpory dětí. Když máte to štěstí a můžete pracovat z domova (to štěstí je jen relativní, což všichni na home officu vědí, ale to teď nechme stranou), předáváte si covid v rodině pěkně postupně, a stáváte se tak na čtyři až šest týdnů vězněm vlastního domova.

To máme sice všichni za poslední dva roky dostatečně vyzkoušené, ale taky už toho máme dostatečně plné zuby. Pracujete full time, jako by se nic nedělo, a kromě toho vaříte, učíte děti a vymýšlíte pro ně celodenní program, protože jim většinou vůbec nic není, mají hromadu energie, a když ji nemůžou vybít venku, tak ve volných chvílích, což je asi tak deset hodin denně, visí na mobilu nebo počítači. A to nechcete.

Když máte zahradu, jste šťastní lidé. Když ne, máte smůlu a nezbývá vám než se snažit zvládnout všechno (jen tak mimochodem i ten svůj covid, ale na ten v tom kalupu skoro zapomenete) mezi čtyřmi stěnami bytu a nezbláznit se.

Když ten nekonečný měsíc skončí, jste na prášky, ale místo abyste to šli vyřvat někam do televize nebo vás pozvali do DVTV, tak zatnete zuby a doděláváte pracovní resty, protože svět nečeká, svět už o covidu ani neví, zvlášť tady v Česku ne, nic se přece neděje, školy jedou, hospody jedou, továrny jedou, tak co chcete.

Jenže tak jako předtím nejede nic, a zejména ne infrastruktura týkající se dětí. V médiích se o tom ale nedočtete. A víte proč? Protože v českých rodinách jsou děti většinou ještě pořád jaksi v gesci žen. A ženy jsou po těch dvou letech tak vyčerpané, že už nemají sílu o tom psát. Nemají už sílu na nic, sáhly si na dno, respektive na něm pořád ještě leží a ne a ne se od něj odpíchnout.

Některým z nás se dlouho zdálo, že musíme udělat něco pro to, aby se co nejvíc lidí nechalo naočkovat, aby dodržovali sociální distanc a odpustili si večírky, a tahle hrůza mohla skončit. Úplně marně. Teď už máme i my sílu kopat jen za sebe a svou rodinu. Snažit se, aby všichni její členové byli zdraví a mohli chodit do škol, školek a prací. Máme toho dost a nic víc nestíháme.

Jednou za nás budou mluvit statistiky depresí a neuróz (doufejme, že ničeho horšího), ale teď slyšet nejsme. Snažíme se totiž jen dýchat, chodit do lesa, pečovat o své nejbližší a prostě – přežít.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované