Hlavní obsah

Komentář: Osm covidových úkolů pro novou vládu

Jakub Štos
Šéfeditor
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Nový ministr zdravotnictví Vlastimil Válek přebírá úřad od svého předchůdce Adama Vojtěcha (ilustrační foto).

Reklama

21. 12. 2021 12:15

Do roku 2022 vstoupí Česko pod novým vedením. A zvládnutí pandemie nemoci covid-19 bude dál klíčovým úkolem. Co by při jeho řešení vláda neměla opomenout?

Článek

1. Doufat, ale nepolevit

Za dva roky pandemie jsme to zažili několikrát. Unavení a zdeptaní nekončícím přívalem špatných zpráv jsme se upnuli ke každému náznaku zlepšení a viděli v něm vytoužený konec celé mizérie. Třeba už je po všem, třeba máme to nejhorší za sebou!

Pro lidskou psychiku je to zcela přirozený, sebezáchovný mechanismus. Dívat se dopředu s nadějí je lepší a zdravější než se utápět ve strachu z černé budoucnosti.

Problém byl, že stejný luxus důvěry v nejlepší scénář si opakovaně dopřávala i vláda Andreje Babiše. Nejen v tom, co říkala – koneckonců vláda nemá být ponurým klubem proroků zkázy –, ale bohužel zejména tím, co dělala. Či spíš nedělala.

Nechávat událostem volný průběh a doufat, že už všechno bude dobré, ale zároveň se nepřipravovat na možnost, že by to dobré být nemuselo, byla kardinální chyba. Babišův kabinet ji opakoval stále dokola. A další covidové vlny jej znovu a znovu překvapovaly, protože „tohle přece nikdo nečekal“.

Jestli chce být Petr Fiala se svým týmem úspěšnější, nesmí už stejnou botu udělat ani jedinkrát.

2. Vyztužit nemocnice

Nemocnice jsou při frontálním útoku covidové pandemie první obrannou linií. Za uplynulé dva roky schytaly ve „válce s virem“ hlavní nápor. A nemysleme si, byla to válka opotřebovací. Personál nemocnic i praktičtí lékaři dávno nepočítají jednotlivé vlny, obzvlášť záchrankám a intenzivistům se mnoho uplynulých měsíců slilo do jedné předlouhé směny charakterizované syčením vysokoprůtokového kyslíku a bohužel až příliš často i balením těl do igelitových pytlů.

Jaký nápor na psychiku museli snést, je těžko představitelné. Řada jich po jarním infernu nemocnice raději opustila. Mnoho dalších zůstalo jen díky naději, že už nic podobného znovu nezažijí. Po podzimním repete může být další vlna odchodů mohutnější. Tím spíš, když se od malé, ale o to hlasitější části veřejnosti popletené bizarními konspiracemi zdravotníkům dostává místo vděku a podpory výčitek, urážek a propíchaných pneumatik.

Nepodcenit tento problém může být pro vládu kruciální. Už proto, aby případné další vlny vůbec měl kdo zvládat. Ani nejlépe vybavené nemocnice s robustní kapacitou nebudou k ničemu, když zmizí zkušený a odhodlaný personál.

3. Zabezpečit školy

Ohledně potírání pandemie ve školách předvedla vláda Andreje Babiše za dva roky pouze dva extrémy. Během první vlny školy správně zavřela a přesunula do online prostředí. Náročné, leč nutné. Tehdy to nešlo jinak, covid byl hrozbou, kterou bylo nejprve nutno poznat a naučit se, jak jí čelit. Jenže Babiš a jeho orloj ministrů zdravotnictví to tak nechali příliš dlouho. Zejména proto, že nepodnikli vůbec nic, aby to mohlo být jinak.

Nesestavili krizový plán, nedodali školám návod, jak obnovit prezenční výuku a zároveň eliminovat rizika. Doufali, že v létě prostě covid zmizí a už se nevrátí. A když se na podzim přiřítila vlna nová, vláda školy bezprecedentně ponechala svému osudu a – aniž by to kdy veřejně přiznala – nechala děti natvrdo promořit, vykašlala se i na testování a uvrhla školy do chaosu.

Postoj z kategorie „co se má stát, stane se“ je něco, co by si Fialova vláda měla dopředu zakázat. Asi se nenajde člověk, který by nechtěl školy udržet v chodu. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek to dokonce zařadil na první místo svých „priorit v boji s covidem“. Nicméně otevřené školy nejsou v potlačení pandemie nástrojem, ale naopak cílem. A k němu povede cesta opět jen přes účinná řešení. Včetně Válkem zmíněného posíleného PCR testování.

Pro případné další vlny však školy potřebují víc – detailní plán, soubor jednotně a pevně nastavených pravidel, podle kterých budou v případě výskytu nákazy postupovat. Nechat to do značné míry na jejich libovůli nelze. Přesvědčili jsme se o tom na podzim, kdy si každá škola – často podle osobního názoru ředitele a učitelského sboru ovlivněného navíc nátlakem nejhlasitějších rodičů – nastavila vlastní, různě benevolentní mantinely.

4. Dotáhnout očkování

Ve zmíněných covidových prioritách ministra Válka očkování scházelo. Až po překvapených reakcích českého Twitteru výzvu k vakcinaci doplnil. Bohužel to dost přesně ilustruje situaci v Česku, které v očkování v rámci evropských zemí není žádný premiant.

Těžko říct, jestli ve fázi, kdy spoustu Čechů více či méně ovlivnila dezinformační smršť namířená proti vakcínám, anebo prostě mají pocit, že je covid neohrožuje, vůbec lze očkování efektivně podpořit novou kampaní. Povinností vlády ovšem je to minimálně zkusit. Zapojit osobnosti nejen z lékařského prostředí, na což minulý Babišův kabinet víceméně rezignoval. Vysvětlovat, motivovat a ano – klidně i odměňovat.

Jsem přesvědčený, že očkování proti covidu nakonec přibude na seznam povinných vakcinací, ať se nám to líbí, nebo ne. Nejen pro vybrané skupiny, ale pro všechny. Jako očkování proti dalším nebezpečným infekcím, jejichž šíření je v zájmu ochrany veřejného zdraví bezpodmínečně nutné bránit.

Jestli, případně kdy k takovému kroku najde odvahu Fialova vláda, si už odhadnout netroufám. Zvlášť když k prvním deklarovaným krokům kabinetu patří novela očkovacího předpisu, která minimálně pro některé skupiny očkovací povinnost zruší.

Je zjevné, že kabinet se na startu funkčního období snaží ze všech sil udržet slibovaný liberální kurz, jakkoliv tím chvílemi připomíná hrázného, který vodu z praskající přehrady zastavuje kbelíkem. Podpora očkování však zůstává klíčovým bodem v boji s covidem, a čím dřív kolem toho vláda přestane nesměle kroužit, tím lépe.

5. Opravit hygieny

Během jednotlivých vln se ukázalo, že některé úkoly byly jednoduše nad síly současného systému hygienických stanic. A co hůř, ani v mezidobí nedokázala vláda udělat nic, co by pro další vlnu zvýšilo akceschopnost a odolnost hygien. Každá další vlna je paralyzovala už ve své rané fázi.

Že s extrémním nárůstem případů postupně selhávalo veledůležité trasování, jehož kapacita má z logiky věci dané limity, bylo bohužel asi neodvratné. Co ovšem nabourávalo důvěryhodnost hygieniků a vytvářelo nebezpečný chaos, byla těžko pochopitelná nejednotnost v rozhodování. Bolestně se to projevilo například během posledních měsíců ve školách. Ty od hygien v různých krajích dostávaly často zcela odlišné instrukce, jak v případě výskytu nákazy postupovat.

Naprosto nezpochybňuji, že pracovníci hygien si už dva roky sahají na dno sil, pracují v mimořádném režimu a na maximum. Jenže vzhledem k výsledkům to tím spíš dokazuje, že na problém rozměrů současné epidemie byla tato složka celého krizového systému naprosto nepřipravená – personálně, organizačně i metodicky.

Desítky let byl význam hygien podceňovaný, podfinancované hygieny fungovaly na okraji zájmu šéfů resortu a často se z nich stávaly poklidné „čekárny na důchod“. S tím je konec. Hygieny potřebují modernizovat, reformovat, dostat nové energické vedení a hlavně další odborníky. A ano, stát musí být připravený je i zaplatit. Čekat, že se za standardní tabulkové platy podaří klíčovou složku krizového protiepidemického systému obsadit prvotřídními experty, je naivní.

6. Vyladit komunikaci

Důvěryhodnost vlády bude víc než dřív záviset na umění vysvětlit každý jednotlivý krok.

Andrej Babiš veškeré komunikační strategie rozprášil na atomy kombinací svých dvou posedlostí: mikromanagementem a populismem. Obojí se projevovalo tak, že si uzurpoval právo všechny dobré zprávy říkat osobně a s těmi špatnými posílal před mikrofony a kamery ostatní, ideálně podřízené. Nezřídka hlavně proto, aby jim vzápětí veřejně otcovsky vyčinil a slíbil, že „to bude řešit“.

Ano, laťka se po předchozích letech válí v prachu, ovšem pouze ji překročit je málo. Umění komunikovat musí Fialův kabinet posunout nejlépe na dosud nepoznanou úroveň. Změnit přístup od základu. Nestačí pravidelné tiskovky následované sprškou hlášek ministrů na sociálních sítích.

Pro každé rozhodnutí, pro každé opatření, ať už zavedené, či zrušené, musí mít vláda jasné, podložené a především snadno pochopitelné vysvětlení. Zavést by také měla pravidlo „jedno téma – jeden názor – jeden mluvčí“. Jestli Fialův tým sklouzne k modelu, v němž stejnou otázku budou večer ve zprávách ve třech rozhovorech vysvětlovat a komentovat tři členové vlády, neuspěje. Že to v pětikoalici bude těžké ukočírovat, je jasné.

Pokusů získat důvěru nebude mít vláda mnoho. Lidé dnes věří autoritám méně než kdy dřív. Každý správný tah Fialu a jeho ministry může posunout o krok kupředu, ale přešlap je strhne o tři zpět.

7. Poučit se

Proč se v Česku tak moc rozšířila nedůvěra ve vládní opatření? Proč tolik lidí zpochybňuje byť jen základní pravidla? Proč jich tolik odmítá očkování? Nebo dokonce vůbec připustit, že covid je skutečný? Kde se staly chyby?

Dosud trestuhodně opomíjená disciplína. Odpovědi na tyhle otázky mohou nové vládě i celé společnosti pomoci pochopit, jak si v následujícím období vést lépe. Je to kardinální úkol pro široké spektrum odborníků – tentokrát ovšem nikoliv lékařů, epidemiologů a virologů, ale zejména sociologů, psychologů a dalších zástupců „měkkých“ vědních oborů.

I Fialův tým potřebuje změnit úhel pohledu. Když v říjnu pětikoalice představila složení své odborné skupiny, mezi 28 členy neměly „měkké“ vědy ani jediného představitele.

8. Postavit mosty

Úkol, který je poslední v pořadí, ale nikoli v důležitosti. A dost možná bude ze všech nejtěžší.

Společnost je roztříštěná. Pryč je všudypřítomná soudržnost a solidarita z počátků pandemie. Dialog zmizel, argumenty většinově nahradil křik, hádky, urážky a agresivita. Rozbité jsou pracovní kolektivy, vztahy, přátelství i rodiny.

Obvyklé ujišťování, že bude „vládou všech“, tentokrát nesmí zůstat v rovině politických proklamací. Společnost je covidem potrhaná mnohem hlouběji. Už nejde o foglarovské „Losnu, nebo Mažňáka“. Fiala musí nutně najít polohu, ze které dokáže hovořit ke všem, nikoliv těšit jen vlastní voliče, jak to měl ve zvyku jeho předchůdce. Lehké to mít nebude.

Nečekejme, že se propasti, jež vznikly, podaří překlenout za kratší dobu, než jak dlouho nás covid trápí. Ale tím spíš musí vláda s oním příslovečným „zasypáváním příkopů“ a „stavěním mostů“ začít hned. Jak nedávno napsal kolega Jan Stránský, je nejvyšší čas.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované