Recenze: Ralph Fiennes staví chrám z kostí. Ve filmu se sbližuje se zombie

Co dělat, když se před takřka 30 lety svět zhroutil v důsledku zombie apokalypsy? Doktor Ian Kelson si zábavu našel. Trpělivě tahá ostatky mrtvých nemrtvých ke svému skromnému podzemnímu příbytku, pečlivě zbavuje kosti masa, z těch stehenních staví v okolí sloupy tyčící se k nebi a z bělostných lebek zase buduje podivuhodnou pagodu.

Bizarní oranžový hrdina ze snímku 28 let poté, jehož tělo je celé pokryté jódem, teď získává výsadní postavení ve druhé části této zombie trilogie scenáristy Alexe Garlanda a režiséra Danyho Boylea. Film nazvaný 28 let poté: Chrám z kostí ve čtvrtek začnou promítat česká kina.

Pokračuje v rýsování kontur poměrně výstředního světa, jejž zombie lační po lidském mase proměnily k nepoznání. Novinku režírovala Američanka Nia DaCosta dle Garlandova scénáře, ale drží se základního naladění předchozího díla. To ovšem není zase tak snadné charakterizovat. Vlastně je podobně poťouchlé a lehce vyšinuté jako sám protagonista.

Ralph Fiennes v roli doktora Kelsona si vytvořil vlastní pravidla, jak přečkat o samotě ve zdivočelém světě. K přežití čistě fyzickému je vybaven šípy napuštěnými silnou omamnou směsí a vrstva jódu na těle umí deaktivovat virus, jenž mění lidi v nemrtvé. Těžší je však možná uchovat si příčetnost duševní.

V tomto ohledu Kelson vsadil na podivnou kombinaci vědeckého zápalu a spirituality. A tak v novém snímku pokračuje nejen v trpělivém budování svého chrámu z kostí, jenž má být jakýmsi mementem mori, ale také se sbližuje s největší a nejagresivnější zombie z okolí, jedincem, kterého nazývá Samson. Vzezřením připomíná divokého pračlověka či mytického tvora, jenž holými pažemi se silou lidoopa trhá lidská těla i lebky na kusy.

Jenže když tento kolos schytá Kelsonovu omamnou šipku sestávající z pečlivě sestaveného koktejlu narkotik, zůstává na dlouhé hodiny v sedativním, poklidném stavu. A Kelson věří, že v těchto chvílích kdesi pod monstrózní slupkou najde člověka.

Snímek Chrám z kostí je soustředěnější než jeho tonálně i esteticky rozstřelený předchůdce. Garland s Boylem ve 28 letech poté ukazovali, kam se svět, konkrétně britské ostrovy, vyvinul během trvající apokalypsy. Chtěli předestřít plejádu nápadů i postav a vytvořili univerzum, jež může obývat ledaskdo a které je poměrně unikátní v současném filmovém terénu. Chvílemi odhaluje postavy jako z komiksů či béčkových filmů, jindy hraje na vážnější, spirituální či společenskou notu. Obojí se přitom doplňuje a propojuje.

V novince se Garlandův scénář koncentrovaněji zaměřuje na to, kdo a jak tento svět obývá. Kelson může působit jako pošuk, ale vlastně dělá vše pro to, aby si uchoval pouto s tím, čemu se dřív říkalo civilizovaný svět. Slouží mu k tomu pravidelné rituály, ať už jde o stavění kostěné architektury, či poslouchání staré britské hudby z vinylů.

Nyní tuto činnost rozšiřují opiátové sedánky s monstrózním Samsonem. Za nimi je směs vědeckého zápalu, snaha přijít na to, jak porazit virus, i touha sblížit se s jakoukoli bytostí, které se dá věřit. Ve světě bez naděje se tak nejlepší „volnočasovou“ aktivitou snadno může stát sjíždět se se zombíkem.

Jak bývá v zombie žánru zvykem už od zakladatelských snímků George A. Romera, těmi opravdovými monstry jsou často spíše lidé. V tomto případě se všichni jmenují Jimmy. U nich vlastně děj Chrámu z kostí začíná. Skupinka mladých lidí v blonďatých parukách se uprostřed jakéhosi opuštěného skladiště oddává trochu jinému typu rituálu než doktor Kelson.

Mezi sebevědomou mládeží se krčí vystrašený hoch. V ruce má nůž a před sebou zjevně jediný úkol. Porazit soka též vybaveného bodnou zbraní, což je podmínka vstupu do gangu. Na život a na smrt. S tím se pojí výsada zisku jména Jimmy, jež mají všichni členové. A také možnost putovat krajinou a ubližovat všemu živému ve jménu satana.

Skupinku vede jakýsi sir Jimmy Crystal. Věří, že je ďáblův syn a že jeho posláním je rozšířit své stoupence i pošahané představy o chodu světa. Jack O'Connell dostal po loňském hororu Hříšníci další příležitost zahrát si charismatického pošuka. Jakkoli je zřejmé, že za jeho sadismem se skrývá mimo jiné krušná zkušenost spojená s počátky apokalypsy.

Garlandova a Boyleova filmová série pozoruhodně přepracovává či jemně posouvá známé motivy. Růst gangů a násilí za použití nožů jsou velkým problémem současné Británie. V této dystopické budoucnosti je ovšem podobné počínání mimo jiné efektivním obranným mechanismem, mladiství vyobrazení v tomto snímku používají drsnost a schopnost máchat nožem také jako mimikry. Navíc během zombie apokalypsy je stále lepší protloukat se pod vedením sadistického, duševně narušeného muže a věřit jeho satanistickým bludům, které navíc uprostřed trosek civilizace dávají celkem smysl, než být odkázaný sám na sebe.

Snímek Chrám z kostí tak jako předchůdce mísí brutální násilné scény s až kontemplativními chvilkami. Jde o krvavou meditaci nad stavem světa, poháněnou leckterými slavnými britskými songy i tíživě zasněným soundtrackem od islandské skladatelky Hildur Gudnadóttir.

Právě onen zvláštní rozmach mezi sarkastickými tóny, brakovou rozbujelostí a vážně míněnými motivy činí z Chrámu z kostí tak podmanivou podívanou. Mezi šplíchanci krve je stále prostor pro úvahy nad tím, jaké rituály lze udržovat ve světě, kde už žádná společnost neexistuje, kde nejsou ani kmeny a komunity, ale spíše roztroušené party jednotlivců.

Způsob, jakým je tu užita úderná metalová píseň Number of the Beast od Iron Maiden, patří k vrcholným, až euforickým momentům celého díla. To mimo jiné ukazuje, že na Zemi, kde už nic nezbylo, je třeba si začít utvářet vlastní realitu. Jen je bytostný rozdíl, zda jde při tomto budování vlastních světů o sektářství a eskapismus, či boj ve jménu humanity.