Zombie, co ojídá žížaly a tkaničky. Horor 28 let poté je plný překvapení

Když britský filmař Danny Boyle vyrážel s tehdy moderními digitálními kamerami do ranních ulic Londýna, aby trochu na koleni natočil dnes proslulé scény opuštěné metropole ze snímku 28 dní poté, zombie příběhy nebyly zrovna v kurzu. Psal se rok 2002 a Boyleova kinetická kamera, videoklipovitý střih či extrémně zrychlení, nakažení „zombies“ vtrhli do žánru jako vítaná nákaza.

Po dvou dekádách se nyní Boyle opět dal dohromady se scenáristou filmu Alexem Garlandem a výsledkem je znovu překvapení. Novinka nazvaná 28 let poté, kterou od čtvrtka promítají česká kina, nonstop atakuje diváky podivnými nápady.

Tak jako mnoho moderních autorských hororů – z poslední doby jmenujme Hříšníky též produkované studiem Sony – i novinka působí jako několik filmů v jednom. Přes jistou tonální nevyrovnanost ale z lehce anarchistického přístupu k vyprávění spíše těží. Podvratnost je zřejmá od začátku. V úvodní scéně sedí skupinka vyděšených dětí u stařičkého televizoru, sledují Teletubbies, ty mladší pohlceně, ty starší s vyděšeným výrazem ve tváři. Za dveřmi se zjevně cosi děje. Scéna končí masakrem. Za radostných výkřiků „Tinky Winky!“ či „Dipsy!“ na obrazovku dopadají cákance krve.

Po tomto prologu z prvních dní apokalypsy způsobené šířením vztekliny, kterou známe z prvního filmu, se děj přesouvá o titulních 28 let dopředu. Zatímco kontinentální Evropa se nebezpečného viru zbavila, britské ostrovy jsou stále v karanténě. A tak přežívají jen ostrůvky civilizace. Konkrétně na ostrově Northumberland existuje vesnice, která jako by se vrátila do středověku. Farmaření, luk a šípy patří k nejmodernějším výdobytkům a také společenský chod se řídí spíše jakýmisi kmenovými pravidly.

Když je místním chlapcům okolo patnácti let, vyrážejí s otci na pevninu, která je od ostrůvku oddělená cestou, jež zůstává jen pár hodin ze dne nad mořskou hladinou. Cílem je ulovit pomocí lukostřelby svou první zombie a stát se tak mužem.

Jeden z vesničanů však má jiné představy a syna Spikea vezme „na zkušenou“ už ve 12 letech. Během nebezpečné výpravy narazí nejen na takzvanou Alfu, tedy zombii větší, agresivnější a chytřejší než ostatní, ale také na oheň v dálce. Spike se dozvídá, že patří tajemnému doktorovi Kelsonovi, který je údajně blázen a praktikuje podivné rituály.

Po návratu z výpravy, jež měla mimo jiné utužit napjaté rodinné vztahy, se vztah mezi Spikem a otcem ještě více vyhrotí. Chlapec bere svoji nemocnou, lehce zmatenou matku Islu na další výlet – tentokrát bez povolení, s cílem najít právě doktora Kelsona, aby ji diagnostikoval a vyléčil.

Odtud dál se pouť pevninou mění v dobrodružství. Tvůrci tolik nehledí na soudržnost či propracovávání jednotlivých charakterů, upřednostňují moment překvapení. A těch je na této snové, delirické, s postupem času takřka mystické pouti dost.

Snímek natočený pomocí iPhonů navazuje na zběsilou estetiku prvního dílu. Zprvu je až divácky nepříjemný, pracuje s takřka avantgardními asociativními střihy, které často slouží jako ironický komentář k britské společnosti a povaze. Zblízka snímané, rychle se střídající scény vyznívají místy záměrně nepřehledně a díky užité technologii působí barevná paleta až neurvalým dojmem.

Pozvolna se však nálada proměňuje a během výpravy syna s matkou přibývají velké pečlivě komponované celky využívající kvalit místní fotogenické přírody. Podobné okamžiky spočinutí však rozrušují brutální, viscerální, syrové scény střetů s nakaženými.

Jednou z definic hororu je, že děsí kvůli tomu, jak překračuje kognitivní obzory a nabízí publiku něco, co nepatří do běžně žité zkušenosti. V tomto ohledu 28 let poté ví, jak zneklidnit. Některé scény fungují čistě svou excesivní, přehnanou brutalitou – třeba když Alfa vytrhává hlavy i s páteří skoro jako ve videohře Mortal Kombat a následně s nimi protivníky tluče jako tou nejprimitivnější možnou zbraní.

Pak jsou tu ale momenty, kdy se děs pojí s úplně jinými emocemi, kdy tvůrci tematizují záchvěvy lidskosti u monster odsouzených k věčnému běsnění. Tady se ozývají motivy známé ze zombie filmů George Romera, pro něhož byli nemrtví nejen strašidelnými obludami, ale především funkční společenskou metaforou. A ta v jeho sáze vznikající mezi lety 1968 až 2009 sloužila k pojmenování různých společenských nešvarů od rasového napětí po neduhy kapitalismu.

Také nemrtví se od prvního dílu vyvinuli. Dělí se na různé druhy, s nimiž se pojí také různé typy smutku schované za ohnilou lidskou schránkou. Například jedna sorta jsou tlouštíci sotva se plazící po zemi, co vysávají žížaly z půdy a s podobnou náruživostí se dokážou přisát i ke tkaničkám od tenisek. V takových scénách leckdy nejde jen o gag, komické, groteskní a posmutněle poetické momenty přecházejí jeden ve druhý a nechávají na divácích, jak takové scény zpracují.

Danny Boyle a Alex Garland podobné motivy divákům tak trochu hází pod nohy, po scéně mrazivě neklidné přichází setkání s další bizarní postavou, chvilky komického špičkování, vzápětí momenty až spirituální. Ne na vše je dostatek času, ne vše vyzní naplno. Ale před diváky se otevírá univerzum, které by mohlo patřit k těm nejzábavnějším v současném Hollywoodu.

Pro Boylea i Garlanda platí, že jejich filmy mnohdy nenaplní původní vysoké ambice. Garlandova loňská Občanská válka byla formálně pozoruhodná, snažila se pojmenovat současný chaotický stav světa, ale selhávala v tom, jak bylo obtížné se ztotožnit s postavami, pochopit jejich charakter. Nepodařilo se najít jasný autorský pohled a coby pouhé zachycení chaosu toto drama jako celek úplně nefungovalo.

V absurdním zombie světě, kde se stavidla imaginace mohou popustit celkem libovolně, je oběma tvůrcům mnohem lépe. Možná tu nepotkáváme psychologicky úplně propracované hrdiny, rozhodně se tu ale otevírá spousta prostoru pro další potměšilé, podivné i podvratné nápady. 28 let poté má být první částí plánované trilogie. Je dobře, že to tímto snímkem neskončí.