Pákistánská hvězda s Grammy zazpívala v Praze. Posluchačům poslala whisky

Na koncertu, který uspořádal festival Prague Sounds dříve známý jako Struny podzimu, se představila v kvartetu dotvořeném kytaristou, kontrabasistou a bubeníkem. Držitelka Grammy představila písně ze dvou posledních desek: nekonečně melancholické Vulture Prince z roku 2021 a loňské Night Reign. Na ní vzdává hold noci, osvobozující samotě a tichu, stejně jako půlnočním setkáním s inspirativními lidmi, u nichž občas nechybí alkohol.

Ten ve velkém sále Lucerny připomněla Arooj Aftab písní nazvanou Whiskey i zcela reálnými panáky Jamesona. Mezi publikum poslala svého asistenta, který nalitý alkohol gratis rozdával divákům. „Berte to jako dárek, i když podle mého právníka by si to někdo mohl vyložit jako nabádání k nepravostem,“ vtipkovala z pódia zpěvačka, která celý večer nesundala černé brýle.

Pravý důvod této epizody prozradila v březnu na nizozemském festivalu, kde udělala stejné gesto. „Snažím se svá vystoupení pojímat trochu méně vážně, hlavně v Evropě,“ poznamenala tehdy. V posledních letech se prý cítí veseleji a energičtěji, což působí jako kontrast k jejím dřívějším baladickým, meditativním skladbám.

Arooj Aftab svou hudbu popisuje přímočařeji než novináři. „Zahrajeme vám několik písní z posledních dvou alb. Hodně jich bude smutných a dlouhých,“ říká lakonicky pražskému publiku po odzbrojujícím úvodním songu Suroor, ve kterém se sóly blýskli kytarista Gyan Riley i kontrabasista Zwelakhe-Duma Bell le Pere.

Vzápětí zpěvačka avizuje, že zahrají i několik živějších kompozic. „Nebojte se si to užít,“ dodává, jako by ze sebe i diváků chtěla oklepat ostych znásobený vznešenou atmosférou více než sto let starého paláce Lucerna.

Z jedenácti písní, které na koncertu trvajícím přes hodinu zazní, jsou pouze dvě v angličtině. Arooj Aftab do 19 let žila v pákistánském městě Láhaur. Hudbu komponuje na verše perských a urdských básníků, zpracovává také středověký gazel. Svým hebkým, nádherným hlasem v širokodechých melismatických frázích zpívá jazykem, který je většině Čechů neznámý, ale snad o to uhrančivější.

Absolventka prestižní bostonské Berklee College of Music v sobě spojuje unikátní a atraktivní amalgám hudebních i kulturních vlivů. Slyšíme pákistánskou lidovou muziku, indie pop, moderní jazz či experimentální ambient jako v případě jiného jejího projektu, tria s klavíristou Vijayem Iyerem a multiinstrumentalistou Shahzadem Ismailym.

Ve velkém sále Lucerny se výrazný, silný, a přece sametový hlas Arooj Aftab nese bez jakékoliv známky únavy nebo přepjatosti. Není typ zpěvačky označované slovem diva, oslňující hvězdy sršící energií. Na pódiu je celá oděná v černém. Stojí klidně, pohodlně, občas jemně pohne rukama, čímž dá signál kapele. Jindy jako by gesty opisovala fráze, které právě tvaruje hlasem.

V kombinaci se zpěvem v cizím jazyce může místy působit jako bytost mimo prostor a čas, ve které se probouzí hlas či zkušenost našich předků. „Hudba snad vychází z jakési zapomenuté pradávné tradice. Ať už je její původ jakýkoli, naše spojení s ní je nezpochybnitelné,“ řekla dříve v něžně teskné vzpomínce na svého předčasně zemřelého bratra. Jeho památce věnovala třetí album Vulture Prince.

Vedle univerzální sounáležitosti, přesahující hranice či politiku, lze v její tvorbě vysledovat témata hýbající současným akademickým světem. Pracuje například s pojmy jako orientalismus, což znamená imitování prvků východní kultury někým ze Západu, či apropriace neboli přivlastňování kultury menšin.

„Pokud při poslechu mojí hudby prožíváte pouze něco transcendentálního a meditativního, jste tak trochu rasisti,“ zavtipkovala nedávno při jednom vystoupení. Podobně pichlavým způsobem pákistánská umělkyně upozorňuje na stereotypy spojené s tím, co lidé z naší části světa často hledají třeba v arabské hudbě.

Vážněji se na toto téma vyjádřila pro britský deník Guardian. „Naposledy jsem byla v jižní Asii v devatenácti letech a tamní hudební kulturu jsem vlastně nikdy pořádně nestudovala. Takže občas si možná sama přivlastňuji něco, co mi nepatří,“ prohlásila. Za nejpodstatnější označuje, aby interpret k materiálu přistupoval s vnitřní upřímností. „Všichni umělci si navzájem půjčují a sdílejí věci. Někteří to dělají s integritou a respektem, jiní prostě ne,“ shrnuje.

Úterní show ale zároveň potvrdila, že někdy se stereotypům neubrání ani ten, kdo na ně upozorňuje. „Slyšela jsem, že alkoholismus je ve východní Evropě trochu problém, tak opatrně,“ zvolala zpěvačka, když její asistent v Lucerně roznášel whisky.

Pro Prague Sounds si Arooj Aftab s kapelou připravila více americký, potažmo evropský sound. Úspěšný track Mohabbat, který jí vynesl cenu Grammy, působí ze studiové nahrávky díky bohaté instrumentaci obsahující harfu či syntezátory jako éterický song na rozcestí mezi západní a východní tradicí. V Lucerně se z něho stal jazzem nasáklý indie pop.

Koncert stál především na nádherné, konejšivé barvě a intonaci hlasu Arooj Aftab. Hráč na bicí Engin Gunaydin, kytarista Gyan Riley a kontrabasista Zwelakhe Duma Bell le Pere jí byli profesionální oporou. Čtyři absolventi prestižních amerických hudebních škol spolu na pódiu komunikovali na nejvyšší úrovni. Ne nadarmo je hvězda večera označila za mimořádně „bad cats“, tedy termínem pro ty nejlepší hráče v jazzovém prostředí.

Riley doprovodem i sóly dokázal, že v rukách dřímá snad celou historii kytary. Ani o technické svrchovanosti rytmiky nemohlo být pochyb. Zároveň nikdo z hudebníků nepřekročil území profesionality do čehokoliv mimořádného či jedinečného. Nedalo se ubránit pocitu, že Praha je prostě jednou z mnoha zastávek dlouhého turné.

Byť v některých písních mohla být trochu znát rutina, Arooj Aftab s publikem komunikovala vtipně, bezprostředně. Navozovala pocit blízkosti i porozumění. V důsledku jí ale nejvíc sedí ta role, které se v současnosti trochu vzpírá – interpretky „smutných a dlouhých“ balad, jimž vévodí její temně podbarvený, hypnotický hlas.