Na Oscarech jsem brečela. Až tehdy mi došel náš úspěch, říká Mira z Huntrix

Animovaný snímek K-pop: Lovkyně démonů z roku 2025 se stal nejsledovanějším titulem v historii platformy Netflix, soundtrack z něj jako první obsadil hned čtyři příčky v hitparádě Billboard 100 a film nakonec dosáhl na dva Oscary, včetně sošky za nejlepší píseň Golden.

Dabování postavičky Miry přitom Audrey Nuna brala spíš jako rutinu. Sama v té době byla na pochybách ohledně vlastní hudební budoucnosti. Jenže pak se ve studiu, přímo při natáčení skladby Golden, údajně zjevil duch.

Audrey Nuna je jednou z hvězd festivalu Colours of Ostrava, který v Dolní oblasti Vítkovice začíná tuto středu 15. července a potrvá do soboty. V rozhovoru pro Seznam Zprávy zpěvačka mluví o globálním dosahu fiktivního tria Huntr/x, o vyrůstání mezi kulturami i o jednom zlomovém večeru, kdy konečně pochopila vlastní úspěch.

V době nahrávání písně Golden jste prý ve studiu měli ducha. Podle toho jste poznali, že ze skladby bude hit. Také vím, že jste prý plakala, což děláte zhruba dvakrát do roka. I tak by se dalo poznat, že se rýsuje něco obrovského. Pamatujete si ale, kdy vám opravdu došlo, že to „prasklo“?

Pamatuji si, jak nám Ejae říkala, že z písně Golden šílí uživatelé diskusního fóra Reddit, což je podle mě často dobrý indikátor toho, že něco zarezonovalo, když to jako první najdou undergroundové komunity. To byl třeba velký moment.

Podobným takovým okamžikem byla moje cesta do Koreje, kam jsem vyrazila v srpnu (song Golden vyšel v červenci, pozn. red.). Vycházela jsem z jedné stanice metra a venku hrál korejský dědeček Golden na tradiční korejský nástroj. A to je fakt vzácné, protože na ulici znějí většinou jen hity – ať už je hrají babičky a dědečkové, nebo třeba stánky s pouličním jídlem. Oblíbené tu jsou songy z minulé dekády, písničky, co zná úplně každý.

Takže pro mě to byl obrovský moment uvědomění – páni, tohle je fakt globální a fakt velké, protože korejské starší lidi je fakt těžké ohromit. Byla jsem v šoku.

Máte korejsko-americké kořeny. Nevím, jaké muselo být vyrůstat mezi dvěma kulturami. Teď ale vidíte, jak velký kulturní dopad má K-Pop: Lovkyně démonů na mladou generaci dívek, jako jste vy, ale i dívek z Česka a dalších koutů světa. Jaké to je?

Je to hodně surreálné. Trvalo mi asi deset měsíců - vlastně až do Oscarů -, než jsem to opravdu dokázala zpracovat a procítit. Nejen pro mě jako pro členku projektu, ale také pro mě jako pro korejskou Američanku první generace bylo nesmírně léčivé vidět, že je korejská kultura takhle oceňovaná.

Vyrůstala jsem s pocitem vyloučení za to, že jsem Korejka. Žila jsem v kulturně nepříliš rozmanité čtvrti. Nakonec tedy celý úspěch prožívám hlavně jako svědek: vidět, co Golden dělá s přijetím korejské kultury, je šokující. Někdy jsem tomu vůbec nemohla uvěřit. Jak padaly rekordy v poslechovosti a přicházela různá ocenění, bylo to čím dál šílenější.

Pamatuju si oscarový večer, kdy jsem se sesypala a brečela na podlaze koupelny, protože toho prostě bylo tolik ke zpracování. Ale tím nejhezčím možným způsobem.

Lovkyně démonů pomáhají šířit korejskou kulturu, ale také jde o film, který je vůči fenoménu K-popu docela kritický, že?

Určitě. Myslím, že právě to je na našem filmu jedinečné a umožnilo mu to prorazit na novou úroveň. Lovkyně démonů popisují velmi nuancovanou, komplikovanou zkušenost - je korejská, kanadská, zároveň korejsko-americká. Mluví za všechny, kdo se museli pohybovat mezi kulturami, a zároveň za ty, kdo se museli rozhodnout jen pro jednu z nich. Myslím, že právě proto náš film rezonoval s tolika lidmi. Spousta z nás má podobnou zkušenost.

Identita je fakt složitá věc, dnes ještě víc než dřív. Nemíváme pocit, že patříme jen do jedné skupiny, ale že jsme členy více komunit najednou. Lovkyně démonů pro mě v tomhle ohledu byl velmi osvobozující film. Ukázal mi, že tahle rozmanitost identit je krásná věc, ne něco, čeho se mám bát.

Jak přistupujete ke své hudbě po úspěchu Lovkyň? Vaše sólová tvorba je dost jiná, tvrdší. Ale také jsem vás slyšel mluvit o tom, že chcete víc zpívat.

Myslím, že vždycky budu dělat to, co mě umělecky baví. Odjakživa mi šlo o to, vyjadřovat svou hudbou pravdu, a to se nikdy nezmění. Ale myslím, že mě zkušenost s tímto projektem nepochybně změnila. Takový úspěch vás od základu změní.

Lovkyně démonů mě naučily přemýšlet o hudbě jako o nástroji ke změně. V jednu chvíli jsem sama o sobě trochu pochybovala, protože se poslední dobou mění i to, jak se hudba konzumuje. Hodně velký vliv má to, když se věci stanou virálními a tak podobně. Díky Lovkyním jsem ale zase viděla, jak to vypadá, když hudba prostě lidi hluboce zasáhne, ovlivní celé rodiny, dokáže změnit náladu v těžkých časech - alespoň doufám. Lovkyně mi zase připomněly, že hudba je nakonec služba druhým. Pomohly mi změnit perspektivu, znovu nalézt smysl.

Zase jste díky nim začala věřit tomu, co děláte.

Přesně tak. Je to trochu klišé, ale tak to prostě je. Pohybuju se v hudebním průmyslu od svých sedmnácti, osmnácti let. Odstartovala jsem kariéru, když mi bylo dvacet. Po téměř desetiletí v tomto odvětví je myslím přirozené cítit se trochu otupělý, je to složitý byznys.

Vidět pak, jak něco s mladými lidmi rezonuje, mi pomohlo začít odznovu. Opět jsem si dovolila být naivní, tím nejlepším možným způsobem. Myslím, že naivitu bychom neměli brát jako samozřejmost. Naivita může být velmi posilující, zvlášť když vám pomůže dodat tu novou energii.

Ještě chvíli a udržíte si hudební kariéru déle než vaše K-popové oblíbenkyně The Wonder Girls.

The Wonder Girls! Ach, můj bože, ty opravdu miluji. K-pop mě vychoval. Desátá léta, mí bratranci a sestřenice přijížděli každé léto, poslouchali jsme spolu strašně moc K-popu. Skvělé časy!