Američané převedli, jak se dělá Šostakovič. Přivezli revoluční symfonii

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Lotyš Nelsons do USA přišel před více než deseti lety z pozice šéfa dalšího vynikajícího anglosaského souboru, City of Birmingham Symphony Orchestra. V bostonském vedení vystřídal Jamese Levina, ke konci života nechvalně proslulého v souvislosti s kauzou #MeToo, a hned zkraje svého angažmá nahrál Desátou symfonii Dmitrije Šostakoviče. Získal za ni cenu Grammy. Totéž se opakovalo s dalšími dvěma alby skladatelových symfonií.

Letos v dubnu vyšel box obsahující všechna Nelsonsova dosavadní bostonská provedení Šostakovičových děl, včetně opery Lady Macbeth Mcenského újezdu. Kritici na nich oceňují nejen dirigentovu preciznost a cit pro formu, ale zejména dlouhodobou, systematickou práci s orchestrem. Ta je o to obdivuhodnější, když uvážíme, že Nelsons zároveň od roku 2018 působí jako hudební ředitel Orchestru lipského Gewandhausu.

Středeční vystoupení na Pražském jaru, které se konalo v zaplněné Smetanově síni Obecního domu, bylo součástí evropského turné. V uplynulých dnech Boston Symphony Orchestra koncertoval ve Vídni a Rize, z české metropole se přesouvá do Lipska, kde ho čeká šest večerů v rámci Šostakovičova festivalu. Na celé koncertní šňůře připomíná právě tohoto génia hudby 20. století, od jehož úmrtí letos uplyne 50 let. Že jsou muzikanti v Šostakovičových náročných partiturách jako doma, těžko zpochybnit: Na cesty vyrazili se šesti jeho nastudovanými symfoniemi a dvěma koncerty.

Právě Houslovým koncertem č. 1 a moll zahájili koncert v Obecním domě. Sólistkou byla lotyšská hvězda Baiba Skride, stejně jako Nelsons rodačka z Rigy.

Už ve svých dvaceti letech zvítězila v enormně náročné bruselské Soutěži královny Alžběty. Od té doby se stala vyhledávanou sólistkou se zaměřením na repertoár 20. století. Ten dominuje také v její diskografii, kde kromě Šostakoviče najdeme Janáčka, Stravinského nebo třeba Schulhoffa.

Šostakovičův první houslový koncert vznikal uprostřed turbulentní kampaně vedené ideologem Andrejem Ždanovem vůči autorům označovaným za formalisty. Silně zasáhla i skladatele, který uvedení koncertu raději odložil na později. Celkem oprávněně se bál, že dílo nebude vnímáno jako ta správná ukázka „revize tvůrčích chyb“ a hudba dostatečně srozumitelná nejširším vrstvám. Skladba čekala na premiéru do roku 1955, kdy se jí chopil dedikant David Oistrach.

Baiba Skride svou interpretaci od jeho hry překypující emocemi zřetelně odlišila. S dílem je evidentně sžitá: Dokázala si udržet nadhled, za nímž se ale skrýval proces hlubokého promyšlení. Vždy věděla, v jaké části mohutného čtyřvětého celku se zrovna nachází a jaký smysl chce postupně odkrývat. Zážitek z jejího umění propojit spletité dílo byl výjimečný. Orchestr ji pod Nelsonsovou ostražitou a přesnou taktovkou skvěle podpořil, silný dojem zanechala tlumená intenzita první věty i zběsilé finále.

Zatímco skladatelův koncert pro housle č. 1 u nás zní relativně často, jeho 11. symfonie se tak běžně na programech neobjevuje. Pochází z roku 1957, avšak nese přídomek „Rok 1905“. Dílem věnovaným 40. výročí říjnové revoluce si skladatel po delší době vydobyl okamžitý jednohlasý úspěch u posluchačů i kritiky.

Tématem jsou události z ledna 1905, kdy dělníci na klidné demonstraci žádali cara o zlepšení pracovních podmínek a občanská práva. Pochod skončil krveprolitím – vojáci začali na povel střílet do pokojného davu, padlo kolem 200 obětí. Incident vyvolal protesty po celém ruském impériu a v konečném důsledku přiměl cara k rozšíření práv všech občanů a přijetí konstitučního systému. V sovětské historiografii bylo toto revoluční hnutí vnímáno jako předzvěst října 1917.

Rok 1957, kdy Šostakovič komponoval, mohl nasvědčovat tomu, že skladatel našel spojitost popisovaných historických událostí s potlačením maďarského povstání roku 1956. Sám to popřel. Připomenutí revoluce ze začátku 20. století pro něj ale nebylo ani politickou proklamací, kterou by si zajistil přízeň straníků.

Mělo naopak velký osobní význam: Šostakovičův otec se lednových protestů osobně účastnil a doma tiskl ilegální letáky. Revoluční či dělnické písně, které v souvislosti s krvavě potlačenou revolucí vyvstaly, slýchal skladatel doma už od dětství a staly se základem hudebního materiálu symfonie.

Šostakovič jako by se zde vracel k formě takzvané písňové symfonie, kterou chtěli sovětští skladatelé ve 30. letech vyřešit požadavky socialistického realismu.

Píseň se tu stává realistickým prvkem odkazujícím ke konkrétním historickým obrazům. Šostakovič se ale písňových citací chopil se sofistikovaností sobě vlastní. Jednotlivé motivy – včetně těch z vlastního cyklu sborů na slova revolučních básníků nebo ze Sviridovovy operety Světýlka – vpletl do složitého symfonického přediva. Ze zvukové masy hutné orchestrace a chromatických harmonií se tak vynořují známé motivy s efektem podobným rychle se střídajícím mezititulkům v němém filmu.

Asi nejpůsobivější bylo také tuto středu náhlé zastavení ve třetí větě, kde violy přednášejí pohřební Pochod padlých revolucionářů. Ačkoli symfonie končí zdánlivě rozjásanou předpovědí budoucích vítězství, dojem z ní je zdrcující. Jako by Šostakovič dával najevo, že lidskost nevítězí vždy.

Andris Nelsons poselství zjevně dobře chápe: Dirigoval s podobným subjektivním ponorem a zaujetím, s nímž k látce přistupoval sám Šostakovič. Technicky přesná i výrazově bohatá interpretace, s jakou orchestr a dirigent bez známek únavy z náročného turné symfonii přednesli, jim vynesla dlouhotrvající ovace vestoje celého sálu. Někteří možná ocenili i detail, že revoluce 1905 se ve velkém zúčastnili také Lotyši.

A přestože Nelsons do Prahy přijel rovnou z rodné Rigy, kde se v čele Boston Symphony Orchestra představil poprvé, z jeho výrazu při uklánění bylo znát značné pohnutí. I když Šostakoviče hráli společně už mnohokrát, silou prožitku a přesvědčivostí interpretace jako by jeho mistrovství vždy znovu rozkrývali. Lepší seznámení s Boston Symphony Orchestra si Pražské jaro nemohlo přát.