Článek
Svérázný staromilec v klobouku a anglických polobotkách, tygr, kterého svět stále tahá za vousy, běžec a neklidný romantik, vášnivý básník lidských příběhů, jejichž obrazy jsou rámovány čtvercem, tedy alespoň prozatím. Tak se popisuje brněnský fotograf Roman Franc, který nyní slaví světový úspěch se svými skupinovými osobitými fotografiemi. Ty se dostaly i do sbírky knihovny amerického Kongresu ve Washingtonu.
„Uvolněte se,“ pokřikoval Franc nervózně na kongresmany. Dalajlamu zase odtáhl na záchod, aby na focení měl klid. Proč má rád amatérskou fotografii a jak se mu podařilo stát se čestným občanem obce Naloučany? To se dočtete v rozhovoru.
Kolektivní portrét je dost složitá disciplína, jak jsi vlastně k tomu přišel?
Asi úplně náhodou, bylo to při Pouti smíření v roce 2015. Jde o vzpomínkový pochod, který měl připomenout osudy německy mluvících obyvatel Brna, kteří byli po skončení války vyhnáni. No a já jsem na začátku té pouti udělal takovou společnou fotku – na tom místě, kde umřelo strašně moc lidí (20 tisíc lidí v roce 1945 nuceně putovalo z Brna do Pohořelic a 1700 jich tehdy cestu nepřežilo).
Měl jsem tam připravenou tiskárnu a hned jsme vytiskli 500 pohlednic, a když došli z Pohořelic do Brna, tak jsem jim to dával do ruky na památku. To mě tenkrát jen tak napadlo, já ty věci vlastně dopředu moc nepromýšlím. No a ti lidé byli strašně dojatí, nějaká paní tam brečela a ještě dlouho potom mi chodily maily, no a tím jsem si uvědomil, že je dobré některé ty okamžiky zaznamenat. A ani jsem nevěděl, co to přesně znamená.
A pak tě napadly další situace, které bys mohl takhle vyfotit?
Ne, ne, ja nejsu takový vědátor, to já tak dopředu moc neumím vymyslet. To se spíš naskytly další situace, u kterých mi to sepnulo, že by to bylo fajn. A až po sérii takto náhodných okamžiků jsem si řekl, že to je jako dobrý a že mám dobré ohlasy od těch lidí, kterým ty fotky dávám na památku.
Na těch fotkách jsou hasiči docela často… Nechtěl jsi být jako malý hasič?
Ano, ale to s tím asi nesouvisí. To spíš mám rád vesnice a k tomu patří ti hasiči a myslivci a ještě fotbalisté. Já mám rád takový fotoamatérismus, vysvětlím to na příkladu jednoho konkrétního fotografa. Jmenoval se Knoll, jezdil automobilem po Náměšti a těch okolních vesnicích a fotil lidi, portréty, skupiny a vlastně doteď tam zanechal stopu. Mně se na tom líbí, že on to dělal proto, že těšil ty lidi těmi fotkami. Že jim zachovával vzpomínky a to, jak vypadaly, se doteď uchovalo, doteď o něm lidé mluví. A to je víc než padesát let mrtvý. A to vnímám, že to je i jeden z mých úkolů.
Nestává se ti, že ti teď lidé píší, ať jim přijedeš vyfotit portrét?
Jo, to se teď stává. Teď jsem byl v pátek v Náměšti nad Oslavou, volal mi starosta, že chce nafotit 5000 lidí, že mají oslavu 100 let od založení toho města.
Tvé fotky jsou laskavé, jde z nich cítit vřelý vztah k lidem a taková špetka humoru, ale že s tou skupinu zase příliš nemanipuluješ… Můžeš popsat, jak taková fotka vzniká?
No, to je různé. Třeba teď jsem byl fotit v české vesnici v Rumunsku, kde měli 200 let od založení, oni se mi sami ozvali už loni. Strávil jsem tam pět dní a mohl jsem ovlivnit úplně všecko. A pak jsem třeba fotil v americkém Kongresu a tam jsem věděl, že to chcu fotit zepředu z pódia a že ty možnosti jsou strašně omezené, tak jsem se ty lidi jen snažil nějak uvolnit a tu situaci úplně nerozbít.
Býváš u toho nervózní?
Furt. Ja su nervózní, i když nefotím. Já si vždycky při focení velké skupiny říkám: Co sis to zas vymyslel. Ale pak nějak vypnu mozek, ale zároveň mě to hodně baví, je to svým způsobem nějaká závislost. Baví mě i to vzrušení, že musíš ty lidi přesvědčit, aby něco udělali.
Kolik si na to dáváš času, cítíš tlak, že bys to měl mít rychle hotové?
No, to jo, ale já si říkám, že chci, aby to byla taková společenská událost, kde se budou lidé pomalu scházet, samozřejmě ne vždycky to jde.
Ti lidé mají pocit, že něco sdílejí v ten okamžik spolu, že se jim ten okamžik vryje do paměti.
Kromě fotek získáváš i přátelství, dokonce jedna vesnice ti udělala i občanství.
Jsem první čestný občan Naloučan od 12. století. Já jsem tam hodně fotil a oni se pak na podzim dozvěděli, že těch 35 fotek skončilo ve sbírce amerického Kongresu. Oni mi pak sami od sebe uspořádali akci Roman Franc, náš fotograf. Během toho mi udělili občanství obce a taky jsem se stal čestným členem sdružení dobrovolných hasičů Čech, Moravy a Slezska. Oni to celé vymysleli sami.
Kulturní dům v Naloučanech, leden 2023: Myslivci střelili divočáka a srnku, uvařili guláš a klobásky. Pilo se pivo a tančilo. Slavilo se, že se fotky s místními občany dostaly do sbírky knihovny amerického Kongresu. Stejné portréty byly teď k vidění v sále Kulturního domu Naloučany na akci zvané Roman Franc: náš fotograf. Starosta mi předal flašku slivovice, a tak jsem se stal čestným občanem obce. Velké překvapení a radost. Společná fotografie z akce, kterou pro mě nachystali hasiči, myslivci a celé Naloučany.
Jak se stalo, že tvoje fotky koupili do sbírky amerického Kongresu?
Rok dozadu jsem pil kafe s jednou kurátorkou na benzince, no a jí se ty fotky hodně líbily, tak jim dala vědět a oni se mi hned nato ozvali. A pak jsme to nějakou dobu domlouvali. No, docela haluz.
Americký Kongres, Washington, USA, únor 2020: V americkém Kongresu se slavilo výročí 30 let od projevu Václava Havla. Velká událost pod Kapitolem. Podařilo se mi domluvit skupinovou fotku. Než jsem se nachystal na pódiu, zpívala Joan Baez. Byl jsem nervózní. Když viděla, že mi to trvá, přidala písničku. Říkal jsem přítomným do mikrofonu, ať se tváří normálně, uvolní se a dýchají. Smáli se a někdo vykřikl: „This is so Czech!“ Pořídil jsem fotku a vypadl z pódia. Na recepci za mnou všichni chodili a říkali: „Good entertainment!“ Nevěřili, že jsem skutečně fotil. Považovali to za kulturní vložku.
Za tím stojí ale asi i roky práce, takhle prorazit…
Jednou jsem dostal takový pocit, že bych se měl podívat, jak to funguje někde jinde, a do Prahy jsem nechtěl. Já to tady mám v Brně moc rád. Připravil jsem si portfolio a odjel do New Yorku. Myslel jsem si, že tam na mě všichni určitě čekají, až tam přijedu, a že to bude super. Po nějaké době jsem zjistil, že tam na mě nikdo nečeká a že je to vlastně tvrdé a drsné prostředí. Někde si se mnou ani nechtěli domluvit schůzku, někde jo… Ale pak řekli: „Jako dobré, ale vidíš tamhle to letadlo na obloze? Tam sedí několik dalších lidí, jako jsi ty.“ Tak jsem měl pak docela depku.
Nakonec se staly dvě věci, že jsem začal fotit sokoly. Jeden starý sokol z české vesnice mi na ně dal kontakt, že si s nimi už deset let dopisuje, ale že nerozumí, co mu píšou, že je to anglicky. A to mi hodně pomohlo. Na té sokolovně jsem nakonec začal i bydlet a strávil jsem tam půl roku. Má dobrou historii, sloužila jako záchytný bod pro Čechy, kteří utíkali. Že prý tam spával i Miloš Forman.
Pak už mi začaly docházet peníze, a tak jsem se rozhodl, že zkusím prodat ty fotky aspoň na blešáku v Brooklynu. Za skoro poslední peníze jsem si pronajal stolek, od černocha vedle jsem vyměnil fotku za květované sako. Ten den jsem prodal spoustu katalogů, tři fotky si koupil jeden kolemjdoucí kanadský pár, později jsem fotil portréty jedné zpěvačce.
Pak jsem začal jezdit do států dvakrát ročně, chvíli mě tam zastupovala i galerie a začalo se to tak na sebe nabalovat.
Kdy jsi tam byl poprvé?
Asi v roce 2010.
Takže píle a nezlomnost?
Spíše asi naivita.
Dalajlama před objektivem Romana France.
Také jsi měl možnost fotit velké osobnosti, jako třeba Havla nebo dalajlamu…
No, to díky tady Huse na provázku (místo setkání rozhovoru, pozn. autorky), kde jsem dříve hodně fotil. Havel tam četl hru Odcházení a já jsem v tom dokonce hrál fotografa. V té době jsem začínal studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě (nyní zde Franc připravuje disertační práci) a měl jsem ze školy úkol vyfotit portrét známé osobnosti. Tak jsem šel za tehdejším tajemníkem divadla a řekl mu, jestli bych si mohl vyfotit pana prezidenta, načež on mi odpověděl: „No to by chtěl každý.“ Vzal si vizitku a říkal, že se možná ozve, a on se fakt po 14 dnech ozval, že se Havel na to díval a že to můžeme zkusit.
A ten dalajlama?
To bylo tak nějak s tím, jak jsem se tam pak okolo Havla motal a trávil s nimi čas. Měl jsem tam takovou volnost, nebylo tam žádné zadání. Vždycky když někdo přijel na návštěvu, tak jsem je mohl vyfotit. Tak jsem měl pět minut na dalajlamu a vlastně to nešlo vyfotit, bylo tam strašně moc lidí, a tak jsem trochu zazmatkoval a řekl jsem mu, jestli to nemůžeme jít fotit někam jinam, třeba tady na pánské záchody. A on říkal: „Jo, jo, proč ne.“ Načež se na mě všichni vyděšeně podívali… No a tam už se za námi nikdo neodvážil.
Václav Havel.
Fotíš ještě pro The Guardian? Jak to vlastně probíhá, když se fotí pro takové médium?
To jen s tím mým kamarádem Johnem, s ním jsem se seznámil v Americe.
To jsem zažil vůbec poprvé, měli jsme sraz v Glasgow. Když jsme tam přijeli, měli jsme přistavené auto s řidičem. To jsem si říkal: ty jo, to je jak z nějakého filmu a to už asi nezažiju… No a taky že už ne, no.
Co jste tam fotili?
Fotili jsme reportáž o břidlicových lomech na Hebridách, tam existuje takový malý ostrov, kde existuje hodně těch lomů. Z té břidlice se dělaly střechy všech kostelů po Anglii, dokonce to dováželi i do Sydney. A někdy na začátku století přišla velká vlna a všechny ty lomy zaplavila.
