Recenze: Do staré tůně skočila žába, žbluňk. Jazzová hvězda zpívá haiku

„Do staré tůně / skočila žába / žbluňk,“ zní asi nejznámější báseň autora jménem Macuo Bašó, japonského klasika formy zvané haiku. Trojverší staré stovky let připouští nesčetně výkladů, od jakéhosi potlačení osobních pocitů ve prospěch přírody přes odkrývání podvědomých spojení v hlavě, která přesahují logické myšlení, šíří se jako kruhy na hladině a hned zase zanikají.

V podání Cécile McLorin Salvant to funguje i doslovně. Šestatřicetiletá držitelka tří cen Grammy dosud zpívala především jazz. Tuto středu ve velkém sále pražské Lucerny však v jednu chvíli usedá za klávesy a když zpívá zhudebněného Bašóa, bubeník jí k tomu z notebooku pouští taneční beat jako z diskotéky. Sálem uzpůsobeným na šířku, kde lidé sedí, někteří v oblecích nebo večerních šatech, to zašumí podobně, jako když žába prudkým pohybem zčeří klidnou hladinu tůně.

Dvěma skladbami citujícími populární haiku zarámovala zpěvačka a skladatelka Cécile McLorin Salvant právě vydané osmé album Oh Snap. Obě zazpívala také na středečním koncertu, jímž vyvrcholil 29. ročník festivalu Prague Sounds, dříve známého jako Struny podzimu.

Během hodiny a půl zazněl moderní jazz, ale také country-folk, šanson, muzikálová píseň The Trolley Song známá z podání Judy Garland, experimentální elektronická hudba nebo coververze Stingova popového valčíku Until z filmu Kate a Leopold. Na pódiu excelovali pianista s dready Mathis Picard, střídající koncertní křídlo Yamaha se syntezátorem, kontrabasista Yasushi Nakamura a bubeník Kyle Poole, paličkami hrající také na takzvaný elektronický bicí pad.

Nejvíc pozornosti ale vzbuzovala nakrátko ostříhaná zpěvačka. Na nose měla designové brýle se zdvojeným rámem, na hlavě ručně pletenou, krajkovou červenou čepici s fosforeskujícími korálky. Více směry nadaná umělkyně zpívá, komponuje, maluje, ale také si navrhuje obaly desek nebo šije oblečení.

Návštěvníci středečního koncertu dosvědčí, že Cécile McLorin Salvant má i herecký talent. Příběhy obsažené v každé písni doprovází gesty a expresivní mimikou obličeje. Například v šansonu Est-ce ainsi que les hommes vivent? se slovy francouzského surrealisty Louise Aragona, který v 60. letech minulého století pěl Léo Ferré, teatrálně rozpřahovala ruce, ustupovala od mikrofonu a zase se přibližovala.

Perfektní francouzština má snadné vysvětlení. Zpěvačka se narodila v americkém Miami francouzské matce a otci z karibského ostrova Haiti. Od dětství mluvila francouzsky, jako teenagerka se přestěhovala do Francie a po maturitě tam kromě zpěvu studovala práva. Až když v jedenadvaceti letech vyhrála prestižní Mezinárodní jazzovou soutěž Thelonia Monka, přesunula se do USA, kde žije nyní.

Svým opravdu výjimečným hlasem od té doby interpretovala jazzové standardy, autorské skladby i repertoár ve španělštině a francouzštině. Klasický formát tria či kvartetu zpestřovala vystoupeními jen ve dvojici s pianistou nebo naopak za doprovodu orchestru. Hudebně se čím dál víc odvazuje a zjevně nechce používat svůj hlas zavedenou cestou. Nejdál zatím vykročila právě na aktuálním, hodně eklektickém a místy vysloveně artovém albu Oh Snap. Z něho pocházelo sedm ze dvanácti skladeb středečního večera.

Míchání žánrů podle všeho souvisí se zkušeností potomka první generace přistěhovalců v USA. Kosmopolitně znějící deska jako by reflektovala multikulturní zázemí zpěvačky, která se na jednu stranu hlásí k jazzovým hvězdám 20. století Billie Holiday nebo Carmen McRae a také pražský koncert zahajuje převzatou skladbou Obsession, kterou na své poslední album Brazilian Romance z roku 1987 natočila Sarah Vaughan.

Zároveň ale Cécile McLorin Salvant v rozhovorech vypráví, jak její dětství formoval poslech boybandu The Backstreet Boys, skupin typu ’N Sync a Spice Girls nebo soundtracků z animovaných disneyovek.

Dvanáct osobních písní na desce Oh Snap vytvářela nejprve v aplikacích jako GarageBand nebo Logic, než je natočila s kapelou. Prý představují něco jako deník. Například haiku o žábě zhudebnila také proto, že se žab vždy štítila. „A právě protože z nich mám takový strach, staly se pro mě symbolem, způsobem, jak konfrontovat svou temnou stránku,“ vysvětlila.

Alegorickou píseň Take This Stone, kterou uvádí také v Praze, napsala v newyorské čtvrti Brooklyn, kde žije. „Jednou jsem na procházce viděla něco neuvěřitelného. Obrovskou kudlanku nábožnou, jak útočí na ptáka. Musela jsem se štípnout, jestli se mi to nezdá. Ale pak jsem si našla, že kudlanky napadají ptáky i žáby, a tak mě to fascinovalo, že jsem napsala tuhle skladbu,“ vysvětluje posluchačům v Praze.

Song má melodii vyklenutou skoro jako spirituál z doby afroamerického hnutí za občanská práva. Na desce ho Cécile McLorin Salvant zpívá za doprovodu akustické kytary a dvou hostů, zpěvaček June McDoom a Kate Davis. Ani pražská verze s pianem, kontrabasem a bicími ale není špatná.

Přestože kvarteto tvoří hráči s jazzovou průpravou, není to jazzový koncert. Kompozice z nového alba jako elektro-balada I am a Volcano víc připomínají tvorbu islandské zpěvačky Björk, píseň Second Guessing zase má blíž k modernímu R&B. Spíše jazzové, i když také v hodně moderním aranžmá, jsou ve středu jen balada Expanse napsaná za pandemie koronaviru, skladba varující před závislostí na internetu a mobilech Anything But Now a song What Does Blue Mean to You, odkazující k románu Miláček držitelky Nobelovy ceny za literaturu Toni Morrison.

Podobně jako deska má koncert mohutný žánrový rozptyl a ne všechno k sobě pasuje. Cécile McLorin Salvant nicméně zpívá tak fantasticky, že člověk tohle její umělecké dobrodružství stejně sleduje s otevřenými ústy.

Umělkyně s téměř čtyřoktávovým rozsahem disponuje fascinující hlubší polohou hlasu i ohromujícími výškami. Perfektně frázuje, emocionálně zabarvuje slova, na ploše jedné skladby užívá celou dynamickou škálu od pianissima po forte.

Ohromné charisma podporuje totální kontrolou nad každým tónem, což naplno vyniká v harmonicky pestrých autorských písních. Po technické stránce patří Cécile McLorin Salvant vedle Esperanzy Spalding, Nicole Zuraitis nebo o něco mladší Samary Joy k zatím nejzajímavějším jazzovým zpěvačkám 21. století. I když například nescatuje a momentálně jako by se ubírala trochu jiným směrem.

Češi už ji mohli vidět v letech 2019 a 2022 na festivalu Pražské jaro a brněnském Jazzfestu, kde vystoupila pokaždé jen s dvorním klavíristou Sullivanem Fortnerem. Jen málokdo ji naopak zažil před 12 lety jako teprve vycházející hvězdu na putovním Bohemia Jazzfestu v Táboře.

Až letos Českému rozhlasu prozradila, že ve skutečnosti tu poprvé byla jako teenagerka. „Praha pro mě vždy bude spojená s dobou, kde jsem ji navštívila jako třináctiletá nebo čtrnáctiletá na letním školním výletě. Poprvé bez rodičů, jen s kamarády a vrstevníky. Praha pro mě byla město, kde jsem se cítila skoro dospělá a kde je možné úplně všechno,“ řekla. Podobně jako bylo tuto středu úplně všechno možné v její hudbě.