Recenze: Večer objevů s Českou filharmonií a hvězdou. Ne všechny za to stály

Na koncertech klasické hudby bývá běžné, že posluchači dostanou takzvaný sendvič – méně známé dílo obalené z obou stran osvědčenými repertoárovými kusy. Je to podobná dramaturgická jistota jako naplánovat na jeden večer dvě až čtyři skladby.

Thomas Adès, který v necelých třiceti jako dosud nejmladší skladatel obdržel prestižní Grawemeyerovu cenu za kompozici, takové triky ignoruje. Ve Dvořákově síni pražského Rudolfina tuto středu s Českou filharmonií uvedl skladeb hned šest, přičemž repertoárová klasika mezi nimi byla jediná. Britský dirigent a skladatel vytvořil program prolínající dvě témata, hudební pocty či věnování a valčíkový rytmus. Sympatická iniciativa a velké lákadlo pro všechny, kteří už se přejedli sendvičů.

Naneštěstí Adèsův plán příliš nefungoval. Slavný La Valse od Maurice Ravela, který vystoupení uzavřel, všechno ostatní předčil.

Do víru tance vyzval dirigent obecenstvo hned v prvním kuse nazvaném Tanzwalzer od italského skladatele Ferruccia Busoniho. Autor brilantní klavírní úpravy Bachovy Chaconne, jenž žil v letech 1866 až 1924, v této skladbě pošilhává po valčících Johanna Strausse. Dílo mu sloužilo jako studie k baletní hudbě pro nedokončenou operu Doktor Faust. Coby pomyslné zahřívací kolo pro ambicióznější dílo Tanzwalzer působil i tuto středu. Decentní entrée, na nějž však nezbude mnoho vzpomínek.

Další tři skladby se již drasticky vzdálily tanečnímu kroku. Messagesquisse od francouzského průkopníka moderní hudby 20. století Pierra Bouleze je z úplně jiného těsta, výsostně konstruktivistická avantgarda, ve které vše určuje jméno toho, jemuž byla dedikována: dirigentovi a mecenáši Paulu Sacherovi.

Česká filharmonie se v posledních letech nevyhýbá moderní či soudobé tvorbě, ovšem nekompromisní linka vyrůstající z poválečné avantgardy se u ní objevuje stále zřídka. Sedmiminutové dílo pro jedno sólové a šest doprovodných violoncell tak bylo příjemným překvapením a v českém kontextu zároveň poněkud osamělou připomínkou toho, že letos v březnu uplynulo 100 let od narození mimořádného skladatele, dirigenta, teoretika a vlivného intelektuála Bouleze.

Thomas Adès při koncertním provedení plnil spíše roli metronomu, sám sebe upozadil ve prospěch velmi dobrého výkonu violoncellové skupiny orchestru a sólisty Václava Petra. I když filharmonici patrně do kontaktu s tímto druhem hudební estetiky nevstupují často, technicky se skvěle připravili. Bylo by pozoruhodné slyšet hrát některou větší Boulezovu věc i zbytek tělesa.

Tentýž autor figuroval také v následující kompozici Petite musique solennelle – En hommage à Pierre Boulez 90. Její tvůrce György Kurtág se 100 let dožije příští rok, je tedy pouze o jeden rok mladší než jeho někdejší přítel, jemuž skladbu věnoval.

Umělecký dar od jednoho seniora druhému působí v něčem až dojemně, navzdory tomu šlo o další nepříliš zajímavý bod programu. Kurtágova poetika tichých nenápadných miniatur se ve Dvořákově síni nezabydlela, skladba působila trochu zakřiknutě. Stále ale mluvíme o vystoupení prvotřídního tělesa, takže se tu a tam rozezněly naprosto krásné souzvuky, zvláště ke konci, kdy Kurtág konečně nechává celý orchestr – barevně ozvláštněný cimbálem, akordeonem či celestou – spočinout na delších akordech.

Mozaikovitou první půli uzavřelo dílo samotného hlavního hosta, Adèsův Air – Homage to Sibelius pro housle a orchestr. Sólového partu se výborně ujal Josef Špaček. Ten jako host vystupoval také v dalších skladbách večera na pozici koncertního mistra. Jeho příchod při počátečním ladění orchestru náležitě ocenilo publikum – sympatického někdejšího finalistu světové Soutěže královny Alžběty bere tak trochu jako „svého“, na pozici koncertního mistra České filharmonie vytrval devět let. Nyní se věnuje výhradně sólové dráze.

Špačkův výkon, jeho krásný vyrovnaný tón i ve velmi křehkých místech, byl na Adèsově poctě finskému skladateli jednoznačně tím nejlepším. Však právě houslový part celou ukolébavku, ve které se mísí vznešenost se sentimentalitou, drží pohromadě. Air se odvíjí klidně a mechanicky na ploše asi patnácti minut, celý vyrůstá z jednoho jednoduchého tématu jako větvící se strom. Právě v tematické úspoře tkví podstata této pocty. Adès na Sibeliovi obdivuje jeho schopnost rozvíjet jedinou myšlenku do monumentální formy.

Křehký, poněkud repetitivní kolovrátek se přerušil nádherným způsobem, kdy housle jako by ve svém vyprávění přeskočily o několik kapitol zpět k nečekanému tónu, přičemž tuto nezvyklou událost nádherně podtrhlo výrazné uhození do harfových strun. Takových momentů bylo jak šafránu a nedalo se ubránit myšlence, že Adèsův vzor Sibelius mívá ve svých dílech o dost větší tah.

Po přestávce zařadil Adès další svou nedávnou práci, dvacetiminutovou The Exterminating Angel Symphony, která vyrůstá z tématů jeho stejnojmenné opery na motivy surrealistického filmu Luise Buñuela z roku 1962. V něm skupině hostů po slavnostní večeři dochází, že nemohou odejít. Podobně jako v Air na sebe i zde upozorňoval Adèsův stále tradičnější, až romantický hudební jazyk.

„V Tomově hudbě slyšíme Ravela, Prokofjeva, Liszta, Rachmaninova, Beethovena a mnoho dalších. Rozhodně to ale není něco podbízivého, všechny ty inspirace prochází jeho uměleckým zpracováním a originalitou,“ řekl o Adèsovi klavírista Kirill Gerstein.

Adèsovy dialogy s hudební historií jsou plné obdivu a vždy obsahovaly i jakési zneklidnění, snad pramenící z posunu tohoto odkazu do úzkostné reality 21. století. S přibývajícím věkem se zdá, že neklidu ubývá. Možná trochu v rozporu s tím, co se děje ve světě mimo hudbu. Jako by se autor odpojoval od trendů, očekávání, snah přijít za každou cenu s něčím originálním.

„Jako skladatel do sebe neustále nasáváte, vstřebáváte hudbu, jste jako hromosvod, kterým hudba prochází a vy ji musíte bezpečně dostat na notový papír,“ řekl Adès v rozhovoru pro deník The Telegraph. „Ve své hudbě můžu použít cokoliv, zvuk tramvaje, Mahlera, cokoliv. Všechno to prochází skrze mě. Tak je to přece i s novorozenci, jsou výsledkem spojení DNA z dávných dob.“

V případě symfonie o Andělu zkázy procházely Adèsem romantické a klasicistní žánry jako předehry, pochody, ukolébavky a konečně valčíky se svým králem Johannem Straussem. Jak moc ale bylo jejich umělecké zpracování originální? Po většinu času se z orchestru valily velmi krotké variace na již mnohokrát slyšené části repertoáru zejména první poloviny 20. století. Jen těsně před závěrem – během až skoro strašidelného a makabrálního duetu klavíru a smyčců ve vysoké poloze – se najednou objevil energický autor vynikající skladby Asyla z roku 1997, plné úžasných barev a potměšilého humoru.

Určité rezervy v díle byly nejpalčivěji patrné právě v případě poslední části pojmenované Waltzes. Adès sebevědomě hned za tuto svoji skladbu zařadil La Valse od Maurice Ravela. Stejně jako britský současník i francouzský klasik Ravel svoji slavnou kompozici postavil na esenci valčíku, která se během skladby stává pouhou ozvěnou a vzpomínkou na něco dávného, oslnivého, co jsme snad ani nezažili. Jenže Ravel to prostě udělal lépe: působivěji, vynalézavěji.

A tak se na abonentním večeru České filharmonie stalo to, co už cynik dávno tušil, tedy že nejzajímavějším dílem na koncertě s odvážnou dramaturgií bude to jediné dobře známé. La Valse podal orchestr znamenitě, v tajuplných místech nádherně „brblaly“ hluboké dechy a smyčce, ve vznosných chvílích se skvěly žestě a valčíkové tempo mělo krásný odpich. Až teprve v Ravelově uchvacující partituře se Thomasi Adèsovi konečně podařilo beze zbytku odšpuntovat všechnu nespoutanou energii, která ve filharmonicích dřímala.