Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Premiér Petr Fiala odjel měsíc a půl před volbami na dovolenou, podivovali se někteří političtí komentátoři. V kulturním newsletteru nás ale zajímá hlavně to, co si s sebou ministerský předseda vzal na pláž ke čtení. Fiala se totiž každoročně chlubí kopou knih, které se chystá při odpočinku otevřít. Než se k nim ale dostaneme, je třeba si něco připomenout o vkusu.
Všechny ty fotky s rozečtenými romány od Sally Rooney, s televizí, na které zrovna běží Bachelor, nebo s hudebním podkresem v podobě nového hitu od Beyoncé jsou jen způsob, jak se trochu ukázat ostatním.
Vkus někdy vypadá jako nahodilý soubor věcí, které máme bůhvíproč rádi, ale samozřejmě je to také skvělý nástroj, jak utvářet svou identitu dovnitř i navenek. To, co se nám líbí, zčásti odráží náš společenský původ a vzdělání a zčásti to, na co aspirujeme a kým chceme být nebo komu chceme imponovat. U politiků to platí dvojnásob.
Někdo se fotí ve flanelce, někdo v červené kšiltovce, někdo polonahý na koni. Prezidenta Pavla někdo zachytil, jak se v civilu zkoušel ztratit v davu na koncertu Bruce Springsteena. Andrej Babiš se zase nechal vyfotit stojící u pisoáru na festivalu Votvírák – to všechno je vkus.
Už nějakou dobu přitom není zdaleka tak jasné, která kultura je víc legitimní. Pravidla vkusu jsou určována společností a jsou arbitrární. Záleží, na koho děláte dojem. A jestli při tom vypadáte autenticky. Což nezjistíte do chvíle, než fotografii zveřejníte. Telefonující Emmanuel Macron s ustaraným výrazem a košilí s vyhrnutými rukávy by mohl vyprávět.
Některým politikům se snaha o autentické prezentování vlastního vkusu daří víc než jiným. Barack Obama dlouhá léta platil za arbitra umění, jeho výroční playlisty i seznamy přečtených knih publikovaly kulturní servery, slova chvály nakladatelé tiskli na záložky paperbacků.
Nejde ale to samé říct i o Miloši Zemanovi? V době pandemie covidu sice poněkud cynicky prohlásil, že nejlepší díla stvořili umělci v době hladovění, čímž si znepřátelil třeba Jiřího Krampola, který od prezidenta v roce 2018 přebral státní vyznamenání. Zpěvák a dřívější prezidentův podporovatel Daniel Hůlka medaili dokonce vrátil. Přesto – nebyl Zemanův bonmot přesně tím, co jeho voliči chtěli slyšet?
A pak jsou tu knihy Petra Fialy. Jestli se o nich něco dá říct rovnou, pak to, že žádné zásadní politické body nepřinesou. To dá rozum. Který politik se dnes chlubí knihami? Navíc od nobelistů, esejistů nebo literárních experimentátorů?
Fiala si letos k moři vzal například Benjamína Labatuta, spisovatele s jihoamerickými kořeny, který používá inovativní literární formy, aby se vcítil do myslí geniálních vědců – od Einsteina až po Oppenheimera. Předloni si sbalil Annie Ernauxovou i Olgu Tokarczukovou. Jednu někteří považují za snobskou, nudnou intelektuálku, zatímco jiní milují její absolutní upřímnost i básnický cit pro detail, kterým zachycuje každodennost s akcentovanou ženskou perspektivou. Druhá platí za spisovatelku, která v duchu postmoderny svobodně míchá žánry, a přitom zůstává věrná feministickým i humanistickým ideálům.
Ve Fialově prázdninové knihovničce nechybí ani čeští autoři, jejichž literární styl nepodléhá žádným zavedeným škatulkám. Dora Kaprálová píše rozbíhavě, jako by se soustředila na všechno a na nic zároveň – může čtenáře buď naštvat, nebo si je získat na celý život.
To samé ostatně platí i o kunsthistorikovi, básníkovi a esejistovi Josefu Kroutvorovi, jehož knihy si premiér také sbalil k moři druhý rok po sobě. Třiaosmdesátiletý spisovatel někdy zkoumá historii Novohradských hor, někdy dílo Egona Schieleho, jindy prostě zkouší zachytit alespoň nějakou ze svých do všech koutů vesmíru utíkajících myšlenek. Třeba jedna věta z první stránky Kroutvorovy Driftbook (Zápisky z let 1999–2004) něco napoví: „Minuty běží a my už se dávno bavíme o tak nepodstatných, ale důležitých věcech, jako jsou dějiny Byzance.“
Fiala o prázdninách mínil číst také Michela Houellebecqa, Laurenta Bineta či Roberta Bolaña, tedy další autory na pomyslném piedestalu intelektuální literatury. A každý rok si přibalil také The Paris Review, New York Review of Books, ale i český kulturní čtrnáctideník A2.
Kdyby člověk tyhle tituly viděl v plátěné tašce posluchačky komparatistiky, asi by se nedivil. Anebo u levicově smýšlejícího intelektuála (možná vyjma konzervativního Houellebecqa). Že by špatně podchycené PR? Snaha udělat dojem na nevoliče ODS? Nebo je Fiala prostě opravdu vášnivý čtenář? Jinými slovy, Fialův čtenářský deník absolutně neodpovídá premiérovi pravicové vlády.
Andrej Babiš se před několika lety pochlubil tím, že večeřel s Milanem Kunderou a jeho ženou. Prý slavného spisovatele přiměl, aby znovu přijal české občanství. Žádnou jeho knihu ale nečetl. Jen recenze na Žert. Babiš se kdysi vyfotil také s vydáním Haškova Dobrého vojáka Švejka – i toho se prý chystal přelouskat. Jak to dopadlo, těžko říct. I tady, podobně jako u Fialy, zjevně Babišův PR tým neradil moc dobře.
Jak už ale bylo řečeno – ani Fialův, ani Babišův přístup není lepší, nebo horší. Oba jsou způsoby, jak něco komunikovat veřejnosti. Jste buď intelektuál, který čte náročné knihy, nebo manažer, který se dokáže setkat s nejslavnějšími autory země, aniž by přečetl jedinou jejich knihu. Nakonec je možná jedno, jestli si při prezentaci svých čtenářských návyků vymýšlíte, nebo mluvíte pravdu.
Přesto by bylo zábavné moci zjistit, s jakými knihami, filmy nebo songy se politici veřejně chlubí a jakou kulturu pak reálně v soukromí konzumují. Web Panama Playlists nedávno zveřejnil údajné oblíbené songy politiků jako J. D. Vance, které měly být získány z jejich účtů na Spotify. Spíš to ale vypadá na fake news. Nebo věříte, že si americký viceprezident k přípravě večeře opravdu pouští I Want it That Way od Backstreet Boys?
Nakonec je to ale na nás. O autenticitě totiž rozhoduje ten, kdo se dívá. Fialovy i Babišovy snahy ukázat svůj vkus jsou stejně legrační jako ty naše. Důležité je nakonec jen jedno: Díky politikům máme o prázdninách zase o důvod víc řešit knihy.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
