Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
„Ach jo, proč všechno, co ráda dělám, musí být zakázané?“ ptá se vypravěčka povídky Zakázané věci. Vyšla v souboru Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje. Jeho autorka, sedmadvacetiletá Marie Škrdlíková, za něj před několika dny získala Magnesii Literu.
„Bavilo nás házet kameny na zdi, kterým tím stejně nemůžeme ublížit. Přelézat ploty do cizích zahrad. Přespávat ve školních ateliérech,“ vyjmenovává své oblíbené rebelie hrdinka Zakázaných věcí, která v povídce situované do prvních letních dnů plánuje nelegální návštěvu korporátního jezírka.
Vlastně se nechová jinak než další hrdinky Orchidejí. V povídce Den zadků se třináctiletá vypravěčka na rodinné koupačce přichomýtne k zapomenutým panákům tvrdého alkoholu. „Udělala jsem to rychle. První, druhý, pak třetí. Kopla jsem to do sebe,“ popisuje dívka, která na dovolené v kempu myslí na kluky, jak se zbavit samoty, i na to, jak přežít ve vlastním, zdravotními komplikacemi obtěžkaném těle.
Možná i to, že povídka o zranitelné době dospívání je tak vtipná, je svým způsobem rebelie. Rodina hned pozná, co se děje. „Ty jsi totálně na sra*ky,“ konstatuje sestra. Den zadků, tátovo vtipné pokračování Dne předků, je sotva v polovině.
„Je mi šestnáct. Bydlím na vesnici. Učím se malířkou pokojů. Občas si zapomenu vyčistit zuby,“ přiznává hrdinka prózy Kopni do odkvetlých pampelišek. Vypravěčka v dalším textu se chlubí: „Nedostudovala jsem vysokou, zato jsem se za ty roky naučila otevřít pivo zapalovačem, ubalit si cigaretu se zlomenou rukou, o berlích utéct revizorovi. Žít na pomezí. Vyrůst bez táty. Běhat pozpátku. Zapálit miliardáře.“
Vyluxovat Ježíšovi trn
Všechno jsou to symbolické protesty, kterými se hrdinky povídek snaží získat kontrolu. Nad svým životem i nad hierarchií, kterou mají bez debat přijmout. „Pořád je potřeba proti něčemu rebelovat,“ vysvětlovala Škrdlíková při svém nedávném čtení v Knihovně Václava Havla. O pár dní později pak na slavnostním ceremoniálu ve Stavovském divadle před televizními kamerami upozornila, že Česko je jednou z mála zemí Evropy, která neuznává suverénnost Palestiny. Na pódiu mluvila klidně a slušně, přesto nepochybně mnoho lidí pobouřila. Podobně jako její postavy rozčilují své okolí.
Narodila se v Uherském Brodě a vyrůstala v přísně katolickém prostředí. Do čtrnácti let chodila každou neděli do kostela, navštěvovala křesťanskou školu a jezdila na náboženské tábory. Možná proto se její povídky neplní jen více či méně protestními gesty, ale také vychýlenými obrazy Ježíše. Jednou na kolečkových bruslích, jindy v podobě kaktusu, kterému vypravěčka omylem vyluxuje trn.
Gestům odporu, která hrdinky Orchidejí podnikají, chce člověk fandit. Možná proto, že tak často přicházejí zevnitř poslušného, poctivého prostředí a motivuje je snaha dobrat se k něčemu důležitějšímu, než je dodržování uznaných pořádků. A vůbec: Je to neposlušnost, když postavy povídek pořád působí tak nevinně? Často jsou to děti.
„Jako malá jsem si trénovala ztrápený výraz Ježíše ze všech soch a obrazů (…) Bolest pro nás byla zdrojem mystiky, která nám v kostele unikala,“ vypráví hrdinka jedné z krátkých próz, která se Ježíšově utrpení přiblíží třeba tím, že si s bratrancem na přímém slunci lehli pod černou plachtu z tátova návěsu a čekali, kolik vedra vydrží. „Problili a pros*ali jsme noc a ráno nás nechali doma u televize s pytlíkem piškotů.“ Amen.
Show, don’t tell
Porota Magnesie Litery se shodla, že Škrdlíková „nevysvětluje, ukazuje“. Narážela tím na oblíbené spisovatelské pravidlo „show, don’t tell“, podle kterého autor nemá být návodný, ale čtenáře pouze obklopit smysly a dějem.
Musel jsem se v knihovně vyšplhat k výtisku esejů od Flannery O’Connorové, abych si připomněl, že „show, don’t tell“ není jen otřepaná floskule. O’Connorová tvrdí, že nejsamozřejmější vlastností beletrie je, že pojednává o realitě „prostřednictvím toho, co se dá vidět, slyšet, cítit, ochutnat a čeho se dá dotknout“.
Smyslovými vjemy se to v textech Škrdlíkové opravdu jen hemží. Voní všelijaké byliny (vratiče, zlatobýly, merlíky, pipla osmahlá) i psí ho*no posekané sekačkou. Světlo rozptyluje borový les, na těle raší atopický ekzém a někde v horkém letním dni zní zpěv ptáků, šplouchání vody i pološeptem odříkávané výčitky rodičů. „Jestli tomu kaprovi trefíš šutrem hlavu, už tě vážně zfackuju.“
Ve své eseji o podstatě psaní povídek zmiňuje Flannery O’Connorová ještě jednu důležitou věc. Povídka by neměla mít méně hluboký význam než román. A rozhodně by neměla být „krátká“. Nestačí jen naznačovat. „Je velice těžké vyvést studenta z takového omylu, protože si myslí, že když něco vypustí, je duchaplný,“ stěžuje si O’Connorová.
Kdyby potkala Škrdlíkovou, byla by nejspíš spokojená. Ta totiž nejen nevysvětluje, ale ukazuje velmi podrobně. Její povídky se nevyhýbají sociálnímu kontextu, často jsou situované na periferii – do malých měst (zjevně inspirovaných Uherským Brodem či Luhačovicemi, ve kterých se Škrdlíková pohybovala či pohybuje), ale i na venkov. Řeší se v nich sociální prostupnost, vzdělání, bydlení, sexuální orientace. A zejména rodina a to, jak těžké je v ní někdy přežít.
Je zajímavé, že Orchideje často působí jako psaní ze staré školy. Jen zřídkakdy se v ní tematizují technologie, téměř tu nenajdete anglicismy. Zato je protkaná literárními odkazy včetně v češtině nedávno vyšlých knih Audre Lorde či Sophie Lewis. To, že kniha popisuje étos přelomu tisíciletí a život někde mezi generací Y a Z, lze poznat prostě z toho, jak hrdinky vidí svět kolem sebe.
V textech je také spousta prostoru pro rafinovanost v podobě různě variujících motivů, které prostupují povídkami – od vzájemně si podobných hrdinek a jejich sourozeneckých vztahů až po květiny i různě rozložené rodiny. Člověk má nakonec pocit, že nečte povídky, ale miniaturní román na 18 způsobů (bonusem je román v básni) a vždy přitom musí být ve střehu: Která postava si vymýšlí víc?
„Nemyslím si, že bych kdy byla dobrá lhářka, stejně jako jsem nikdy nebyla dobrá básnířka,“ přiznává jedna z vypravěček knihy. Ani jedno není pravda v knize, která mapuje život od dětství až po věk, kdy oficiálně nabýváme dospělosti. Celou dobu jde o to, jak nepodlehnout samotě.
„Mám pocit, že naposled jsem měla život ve svých rukou tenkrát, když jsem se naučila jezdit na kole bez koleček,“ konstatuje hrdinka povídky Kopni do odkvetlých pampelišek. Kdo se někdy cítil stejně, kouzlu rebelující Škrdlíkové neodolá.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
