Recenze: Gandalf nebo Magneto? Kdepak, Ian McKellen je nejlepší v roli malíře

Lori má telefonát se záhadnou obchodní nabídkou. A jak je vidět na jeho konci, tučný šek by se jí hodil. Bývalá umělkyně, která si přivydělává restaurováním a paděláním, položí telefon a spěchá ke stánku s rychlým občerstvením, kde na ni čeká netrpělivý zákazník. Byznys, kvůli němuž ji zavolala bývalá spolužačka z výtvarné školy Sallie, je ovšem za hranou.

Hrdinka nového snímku Stevena Soderbergha Christopherové, který ve čtvrtek začnou promítat kina, se má vydávat za asistentku Salliina otce, kdysi slavného malíře Juliana Sklara. A pokusit se pokoutně dokončit jeho nejslavnější sérii obrazů, podle níž se snímek jmenuje.

Steven Soderbergh je jedním z nejproduktivnějších amerických filmařů. Točí zhruba jeden snímek ročně, přičemž přes třicet let se pohybuje mezi hollywoodskými „žánrovkami“ a menšími nezávislými projekty. Lépe řečeno, velmi často obratně i nenuceně stírá hranice mezi Hollywoodem a nezávislou poetikou. Je to zvláštní chameleon, který hledá nové formáty, jako jeden z prvních natočil celý snímek na iPhone, pro budoucí projekt se hodlá spojit s AI, což je v dnešní společenské náladě poněkud kontroverzní krok pro ambiciózního režiséra.

Své snímky Soderbergh často též snímá a stříhá, naopak relativně zřídka je píše. Jako by potřeboval být v kontaktu přímo se samotnou filmovou matérií, ať už má jakoukoli podobu.

V poslední době se umělecky usadil v Londýně, kde se odehrávají i Christopherové. Snímek vyprávějící mimo jiné o povaze současného umění a povahách i egu umělců se nevydává na neznámý terén. Ale Soderbergh opět ukazuje, jak umí jemně narušovat očekávání diváků a hrát si s nabízejícími se motivy scénáře Eda Solomona.

Středobodem novinky je bezesporu Ian McKellen coby Julian Sklar. Mrzoutský stařík už se dávno zřekl uměleckého světa. Žije ve svém sídle ve čtvrti Bloomsbury, natáčí na telefon krátká uštěpačná videa pro obživu, neboť doby slávy jsou pryč. A spolu s nimi i čas, kdy se umělec podílel coby porotce na televizní show Art Fight, kde vynikal především schopností vysmívat se účinkujícím pro nedostatek talentu.

Když ho navštíví Lori v „převleku“ za asistentku, je zřejmé, že muže, který dlouhodobě nesnáší celý svět včetně svých dvou nezvedených dětí Sallie a Barnabyho, někdo po čase zaujal. Julian sice Lori prakticky nepustí ke slovu, neboť nemá ve zvyku klást otázky, a tak se odvíjí spíše jeho monolog. Přesto má výtvarník po dlouhé době pocit, že mladá žena pevně si stojící za svými názory by mohla být tou pravou, kdo mu pomůže v poslední etapě života.

Sedmaosmdesátiletý britský herec se v Christopherech představuje v jedné ze svých nejlepších rolí. Nevrlý bohém Julian bloudící bytem v trenkách a županu by snadno mohl být jen dalším z řady filmových uměleckých géniů, kteří jsou nesnesitelní v osobním životě.

Ale jednak dává McKellen postavě nuance, jež vykreslují obrázek zapšklého protivného staříka o dost komplexněji, a jednak se skvěle doplňuje s Lori v podání Michaely Coel. Sebevědomá žena si umí ohlídat své hranice, přitom jejich vztah nezačíná jako nabízející se střet generací či protikladů. Lori jeho tvorbu kdysi obdivovala, jak se později ukáže, byla pro ni až určující.

Chytře se odvíjející konverzační drama načrtává vztah protagonistů jako proměňující se mysterium. Oba se z různých důvodů zřekli uměleckého světa, oba mají nesporný talent. Ale snímek nikdy není nějakou ušlechtilou, vznešenou dumkou o umění. Dialogy působí často jízlivě a uštěpačně, a především se neustále do jejich vyznění vkrádá nejistota, jaká hra se tu hraje.

Steven Soderbergh tak jako v mnoha snímcích pracuje s prvky krimi žánru. Christopherové jsou na pozadí stále lupičským filmem, jehož premisou je speciální způsob krádeže. Lori nemá odcizit Julianovy obrazy, neboť poslední díla z jeho slavné série neexistují, respektive existují jen jako prvotní nákresy či studie. Ať je domnělá asistentka najde v jakémkoli stavu, má je padělat tak, aby po Julianově smrti nikdo nepoznal, že nejde o jeho práci.

Napětí tak ve snímku plyne jak z proměňujících se vazeb mezi oběma umělci, tak z faktu, že netušíme, z jakých důvodů se Lori – alespoň do nějaké míry – na tomto podfuku podílí. Peníze jistě nejsou tou jedinou volbou.

Dva Američané, autor scénáře Solomon a režisér Soderbergh, si po svém pohrávají s britskými reáliemi i charaktery. Julianovi potomci Sallie a Barnaby jsou nelidské bytosti na hraně karikatury zloduchů jako z knih Charlese Dickense. A jejich občasné vpády do děje z velké části sestávajícího z nenásilných konverzací mohou působit násilně. Nebo jako vítaný autorský naschvál.

Samotný Julian Sklar pak snadno může uštěpačností a odmítáním současného „woke“ světa připomínat třeba některé členy skupiny Monty Python – scenárista Solomon byl ostatně zetěm Johna Cleese. Ale Christopherové jsou povedeným počinem právě proto, že odmítají být nějakou disputací na téma, zda má pravdu „stařík křičící na mrak“, či žena, která mu dává najevo, že v dnešním světě existují trochu jiné hranice, a pokud spolu mají pracovat, měl by je respektovat.

Vztah protagonistů je mnohem jemnější, zranitelnější, přesahuje pracovní rámec, zároveň se snímek vyhýbá klasickému modelu o spojení protikladů či souznění dvou uměleckých eg. Soderbergh opět delikátně kličkuje mezi očekáváními publika, dotýká se otázek smrti, uměleckého odkazu, autorství či přešlapů různého druhu – ať už těch etických, nebo přímo právních. Ale nesměřuje k velkým pointám.

Je to jemná charakterová studie plná drobných zvratů, ale takových, že si jich místy sotva všimnete. Jakkoli je to klišé, opravdu se nabízí přirovnat Soderberghův poslední snímek k malbě. Neboť stejně jako při pohledu na velké umělecké dílo i při sledování Christopherů si člověk musí dát načas a počkat, až odhalí další a další vrstvy.