Proč rozvážím balíky. Čínský bestseller promýšlí lidskou práci od podlahy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mladý Číňan Chu An-jen pracuje 72 hodin týdně v zaměstnáních, pro něž se vžily dva pojmy. Hovorově se jim anglicky říká „shitty jobs“, slušně řečeno práce na nic, odborněji pak zakázková ekonomika. Vlastně jde o totéž: Krátkodobé džoby, k nimž většinou není třeba žádná kvalifikace a kde zaměstnavatel, vyvázaný z jakékoli zodpovědnosti vůči zaměstnanci, vždy tahá za delší konec.

Hlavní postava Chuovy knihy Rozvážím balíky po Pekingu, kterou v českém překladu Denise Molčanova nedávno vydalo nakladatelství Host, je na tom stejně jako jiní poslíčci, proplétající se na kolech či mopedech ulicemi velkoměst. Těkavá povaha zakázkové práce zůstává stejná v Praze jako v Pekingu, mění se jen reálie.

Chu An-jen doručuje zásilky, v tržnici prodává padělky značkového oblečení, stará se o chod malé samoobsluhy, vede sklad cykloprodejny. Všude si vydělá leda na skromné živobytí, jednoduché jídlo a sdílené bydlení. Potkává vydřiduchy, podvodníčky, ambiciózní podnikatele i několik spřízněných duší.

Protagonista je neprůbojný, na slovo skoupý, uctivý a laskavý, jak ho učili rodiče. Přihlásil se na vysokou školu, studium mu ale přišlo málo praktické. Rád čte, zkouší psát. Když má konečně den volna, poznamená si do deníku, že dočetl Muže bez vlastností od Roberta Musila nebo Odyssea spisovatele Jamese Joyce.

Své zápisky, jakýsi pracovní deník, nakonec vydá knižně. Slaví s nimi nečekaně ohromující úspěch doma i ve světě, o čemž svědčí také nynější české vydání. Zjevně nejen v Číně existuje dost takových, kdo se v autorově nahodilém těkání mezi krátkodobými pracemi poznají.

Literárně nejde o žádný zázrak. Chu An-jen není z těch, kdo ohromí neuvěřitelnými historkami a vypravěčskou virtuozitou čerpající z ústní i psané tradice, jak jsme zvyklí ze současné čínské prózy. Sám se lidí většinou straní, neměl tedy příležitost vypravěčský talent rozvíjet.

Také to není šokující svědectví o strádání, třeba jako když George Orwell ve 30. letech minulého století zkoumal chudobu v kulisách bohatých evropských velkoměst. V knize Na dně v Paříži a Londýně potom popsal, jak extrémní materiální nouze mění lidské tělo i myšlení.

Zápisky čínského proletáře by též bylo přehnané označit za bildungsroman. Autor seznamuje čtenáře s tím, jaký vliv na jeho rozhodování měla výchova z domova, lidé, s nimiž se setká v práci, rocková hudba, jejímuž kouzlu propadne, nebo knihy, které čte. Ve výsledku však text nepůsobí dojmem, že chce představit hrdinovo zrání a jeho životní cestu.

Jistou podobnost lze najít spíš s těmi, kdo se ptají, jaký má práce pro dnešního člověka smysl, kromě toho, že je vykonávána za peníze. Jako tomu bylo třeba u pamfletického textu Otevřený prostor: The Open Space Thriller, v němž roku 2019 svou zkušenost z pražských korporátních zasedaček a kanceláří popsal Igor Malijevský.

Co tedy čteme a v čem tkví přitažlivost knihy Rozvážím balíky po Pekingu? Je třeba pozoruhodné, že v Číně, která se pomalu stává světovým hegemonem v ekonomice i geopolitice, hrají USA stále roli mocné soft power, přinejmenším v obecných představách.

Poslíček, s nímž se setkáváme v úvodních kapitolách knihy, prohání svou elektrickou tříkolku naloženou po střechu zásilkami po luxusních čtvrtích pojmenovaných Golden Towers, Roosevelt Plaza, Flagship Triumph nebo New Happy City. Čínský drak stále žije americkým snem.

Dalším zdánlivě nenápadným detailem autorova údělu jsou rodiče. „Strávili celý život ve státní pracovní jednotce a tržní hospodářství jim bylo zcela cizí. Například skutečnost, že už nám škola nelinkuje další kariéru,“ vzpomíná Chu An-jen.

Zmínkou o generačním zlomu, způsobeném příchodem volného trhu, globalizací a internetem, se dostáváme z kulis prudce rostoucích čínských megapolis k nám domů. Do českého závětří, řešícího podobné otázky. Hlavním tématem knihy Rozvážím balíky po Pekingu je význam a hodnota práce. Otázka se dá odbýt jako čistě akademická, coby mudrování člověka, který „nemá nic lepšího na práci“.

Autor si odpovídá s radikalitou častější u mladých lidí. „Pracovat, jen aby se člověk uživil, je stejně ubohé jako sedět ve vězení. Proto jen málo lidí přizná, že pracují pouze pro obživu. Lidé obvykle tvrdí, že je jejich práce zajímá, že v ní mají skvělé kolegy, že je jejich práce naplňuje a tak dále,“ píše Chu An-jen. „To starší generace je alespoň upřímnější – hned se vás zeptají, jak by se jinak než prací mohli uživit?“ pokračuje.

Nedočteme se, jakými hesly o práci masíruje své občany propaganda v Číně. Zato můžeme uvažovat, zda v kolektivní paměti Evropanů stále zní echo perverzních sloganů, jaké na toto téma hlásaly ideologie 20. století, nacistické „práce osvobozuje“ nebo komunistické „čest práci“. Nebo nověji, zda práce může být v první řadě zábavná a svobodná činnost, jak nás balamutí marketing.

Samozřejmě, pracujeme hlavně kvůli soběstačnosti, později v životě proto, abychom se postarali o rodinu a tak dále. Jenomže tím se otázka, proč děláme to, co děláme, nevyčerpává. Autor je s ní konfrontován v době, kdy – jak říká – byl ještě radikální a naivní. Možná že právě Chu An-jenova snaha promyslet lidskou práci od podlahy je to, proč zasluhuje pozornost.