Radost ze života propsaná do fotek. Dagmar Hochová fotila děti i socialismus

Jako na pozitivní a energickou ženu s jasnými názory vzpomínají přátelé na Dagmar Hochovou, která žila v letech 1926 až 2012. Cvrkot kolem ji bavilo vnímat odjakživa. „Bydleli jsme v přízemí. Když k nám měla přijít návštěva, schovala jsem se v zahradě a těšila se, že ji budu pozorovat. Bavilo mě sledovat, jak se ti lidé pohybují, jak se dívají, jaká mají gesta. Takoví zajímaví, bezvadně oblečení hosté to bývali,“ vyprávěla v Českém rozhlasu.

Když později rodiče přemýšleli, na jakou školu bystrou, ale nepříliš studijně založenou dívku poslat, vybrali střední grafickou.

Byl to dobrý tah: Hochovou tam učila persona české fotografie Jaromír Funke. „Jednou jsme fotili sklo a lesklé předměty, což je dost obtížné, i dnes to málokdo umí. Poprosila jsem tehdy Funkeho, aby mi dovolil vyjít mimo komoru. Chtěla jsem fotit na parapetu pod oknem na denním světle. Funkemu se ten nápad líbil. Myslím, že právě tehdy se u mě zrodila nenávist k umělému osvětlení,“ vzpomínala.

Schopnost fotit sklo na denním světle přivedla Hochovou k zajímavým pracovním zakázkám. Prohlédnout si je mohou i návštěvníci aktuální výstavy, která v pražském Domě fotografie potrvá do 4. ledna příštího roku. K vidění tu jsou nepříliš známé snímky autorských šperků a skleněných plastik od Václava Ciglera, jež autorka pořizovala od 60. do počátku 80. let.

Podle kurátora Jiřího Pátka patří k těm, které detailněji odkryl až její archiv čítající 130 tisíc negativů. Po smrti Hochové ho získala Moravská galerie v Brně, kde se loni konala o trochu menší retrospektiva jejích děl.

Současná přehlídka nabízí nejkomplexnější možný obraz. Dokumentuje její poválečná studia kamery na tehdy nově vzniklé pražské FAMU, kde zjistila, že kolektivní práce s lidmi nebude nic pro ni. Nechybí tu nápaditě pojaté snímky legionářů, k nimž se dostala díky přátelským vztahům ve skautském oddíle, nebo její jen zdánlivě halabala mapované dění pod okny bytu na břehu Vltavy. Díky Hochové si můžeme prohlédnout i to, jak v 90. letech vznikala slavná stavba Tančící dům od architektů Vlada Miluniče a Franka Gehryho.

Ducha doby těsně po sametové revoluci zprostředkovávají snímky z České národní rady, jejíž byla Hochová dva roky poslankyní, a měla tak každodenní přístup ke gestům Václava Klause nebo zaníceným debatám Dagmar Burešové.

Zcela neznámé jsou pak podle Jiřího Pátka fotografie tapet z kladenského kina Hutník nebo teplického Čedoku v 80. letech, kdy umělkyně z politických důvodů nemohla pracovat pro společenské časopisy s velkými náklady.

Vysokoškolská studia dokončila v roce 1953. Razítko do občanky dostala od nově vznikajícího Svazu československých výtvarných umělců, jemuž se hodilo mít za členku osobu s univerzitním vzděláním.

Fotografickou práci na volné noze si sehnala přes kamarádku v časopise Vlasta. „Začala jsem pro ni fotit reportáže. Doly, vepříny, školy. Byla jsem všude od Aše až po Duklu. Konečně jsem viděla, jak lidi žijí. To bylo jiné než u nás doma,“ vyprávěla v rozhlasu.

Nejraději však vzpomínala na práci pro Literární noviny, která ji přivedla k portrétování osobností, jako například básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka. Fotila také na slavném IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967. Všechny tyto zkušenosti odráží i pražská výstava.

Když se poměry v Československu po srpnu 1968 proměnily, normalizace se stala i tématem Dagmar Hochové. Přibližuje ho kapitola nazvaná Socialismus, která v Brně v menších galerijních prostorách chyběla.

„Hochová vykreslila normalizující se Československo 70. a 80. let minulého století prostřednictvím snímků z oficiálních masových akcí i záběrů věnovaných každodennosti. Její práce si standardně udržovala pozitivní naladění dokládající bytostné zakotvení v humanistické fotografii,“ konstatuje kurátor Pátek.

Humor, autorčina radostná povaha, ale také ironický osten se odrážejí například v zimním snímku čtyř žen klopýtajících přes zasněžené centrum Prahy v popředí s odpadkovým košem s nápisem Udržujte čistotu. Absurditu situace dnes násobí i podobnost se slavnou fotkou členů kapely The Beatles přecházejících ulici Abbey Road.

Přestože výstava předkládá různé tematické okruhy, hlavním motivem snímků Dagmar Hochové byly od 50. let děti. Sama potomky neměla, odmala ale milovala ruch poutě, kde se jako začínající fotografka učila komunikovat s lidmi z různých společenských vrstev.

Pravou inspiraci pro autorské zpracování však našla až mezi nejmenšími dětmi v Nuslích, Karlíně a dalších dělnických čtvrtích. Líbila se jí jejich bezprostřednost, svoboda a touha sdílet dětské starosti. „Brzy pochopily, že jsem spřízněná duše, a přestala jsem jim vadit,“ vyprávěla. Silou jejích fotografických záznamů dětí byla bezprostřednost a vrozený odpor k jakékoliv stylizaci. Ten ji mnohokrát stál titulní stranu novin či časopisů, které odmítaly otisknout dítě kupříkladu s příliš srolovanou punčochou.

Podle kurátora Jiřího Pátka se v archivu Dagmar Hochové ukrývají neméně zajímavé snímky norské krajiny nebo až surreálně vyznívající fotografie rozkopané Prahy. Ty však, jak říká, čekají na nějakou další výstavu.