Myslela, že domů už se nepodívá. Ve Vídni vystavují fotografie české autorky

Když v roce 1982 utekla ze socialistického Československa, bylo jí 24 let a vůbec ji nenapadlo, že by se mohla stát uznávanou fotografkou. Jitka Hanzlová uvažovala spíš o kariéře instruktorky aerobiku. „Byla jsem vypracovaná, možná bych se tím uživila,“ říká sedmašedesátiletá umělkyně, která se v mládí věnovala kulturistice. Nyní jí slovutná vídeňská galerie Albertina připravila rozsáhlou výstavu nazvanou Identity. Představuje deset fotografických cyklů, potrvá ještě do 26. října.

Mladá emigrantka přicestovala do západoněmeckého Essenu s jedním batůžkem za kamarádem, rovněž českým uprchlíkem. V novém, tolik jiném prostředí si nejprve potřebovala vyčistit hlavu a najít směr. Začala proto běhat, deset kilometrů denně. Kromě sportovní instruktorky zvažovala, že by mohla otevřít českou restauraci.

Až jednou ji napadlo, že bude fotografovat. „Odkud to přišlo, nevím, ale najednou jsem byla nasměrovaná,“ řekla v podcastu Mišmaš Art. V rozhodnutí ji utvrdilo zjištění, že přímo v Essenu sídlí významná univerzita, na které se fotografii může věnovat.

Ještě než dostudovala, padl komunistický režim. Hanzlová, která do té doby žila v přesvědčení, že se domů už nejspíš nikdy nepodívá, mohla po devíti letech přijet do Čech. Navštívila rodnou vesnici Rokytník na Náchodsku. Náhlé setkání s důvěrně známým prostředím, nově nabytý nadhled dospělé ženy, která se ale stala cizinkou, to vše ji přimělo vidět dříve přehlížené věci. Začala je fotografovat.

V rozmezí let 1990 až 1994 vznikla její nejvýmluvnější kolekce nazvaná jednoduše Rokytník, jež jí brzy přinesla mezinárodní pozornost. Snímky obyvatel podhorské vesnice poprvé vystavila ještě v 90. letech na souborné přehlídce v pražském Mánesu.

Kurátorka Anna Fárová ji nejprve nabádala, aby se držela osvědčené černobílé tonality, jak se Hanzlová do té doby profilovala. Autorka ale cítila, že to není ono. „Potřebovalo to obnošenou barvu, vybledlou, všecko bylo trochu šedé. Tím Rokytníkem jsem z černobílého fotografování vypadla,“ vzpomíná v podcastu Hanzlová na důležité rozhodnutí, které jí nakonec odkývala i přední znalkyně fotografie Fárová. Citlivá práce s intenzitou barev se od té doby stala jakousi značkou Hanzlové.

Rokytník, její první významný soubor, zahrnuje všechna témata i oblíbené náměty, které od té doby rozpracovává v dalších fotografických cyklech: Jsou tu obyčejní lidé, děti, dívky, staré ženy i muži, všichni zachyceni v prostředí, do něhož patří. Je tu příroda, divoká i kultivovaná a využívaná člověkem. A jsou tu především vazby člověka na prostředí, stejně jako vztah mezi portrétovaným a fotografkou.

Ze snímků jako by vyvěral dialog, který zřejmě opravdu každé figurální fotografii předcházel. Portrétovaní se téměř vždy dívají do objektivu, a pokud ne, stejně je z jejich postoje patrné, že o fotografce vědí a vědomě se otiskují do budoucího obrazu. To platí o fotografiích odkudkoliv, ať už Hanzlová portrétovala vesničany, děti na ulici v Essenu, černošskou dívku v britském Brixtonu, nebo v Los Angeles.

Soubor Rokytník také v Albertině vyniká nad ostatními jedinečnou dobovou atmosférou. Kurátor vídeňské výstavy ji označuje za dobu „mezi socialistickou minulostí a demokratickou budoucností“.

Hanzlová představuje výjevy, které jsou zároveň banální i jedinečné. Zachycuje zmoženého hodovníka spícího na trávě s pomlázkou v ruce, myslivce s čerstvě zabitou trofejí, děti natěsnané ve vaničce na letní zahradě nebo podmračenou dívku na kraji lesa s ptáčkem v ruce. A vedle nich tu je i „prázdná“ fotografie kupy zapáleného listí s přívětivým bílým sloupečkem dýmu nebo pomačkaných polštářů na manželské posteli.

Způsob života lidí z Rokytníku nepředstavuje Hanzlová ani jako romantiku, ani coby trochu směšný vesnický svéráz. „Portréty postav, předmětů či krajin reprezentují opravdovost a stálost všedních dnů v místě, jež se stalo jakousi časovou schránkou ve světě plném možností, kde se v průběhu let změnilo až příliš mnoho. Minulost je předkládána jako harmonická, ale zároveň nesmírně vzdálená: nelze se již vrátit zpět,“ popisuje tento soubor na portálu artlist.cz Edita Kubišová Liessner.

Další fotografický cyklus nazvaný Bewohner, v překladu Obyvatelé, vznikal mezi roky 1994 až 1996. Zachycuje lidi z Essenu, Berlína a dalších evropských měst coby zajímavý protipól Rokytníka. Jestliže vesničané z autorčina rodiště vzbuzují nostalgii po minulém, portrétovaní v sérii Obyvatelé jako by postrádali více sounáležitosti. Působí ztraceně, městské prostředí je sice urovnanější, ale chybí mu více obyčejnosti, jako je bahnitá louže nebo kupa shrabaného listí. Místo toho tu vidíme duhovou, olejovou skvrnu na asfaltové silnici nebo tučňáka v zoo, narážejícího na sklo akvária.

Jitka Hanzlová se svou prací dotýká lidské touhy po štěstí, ohledává možnosti, jak je dosáhnout, pocity odcizení vyvažuje hledáním krásy a souladu člověka s jeho prostředím. Pracuje se symboly, překvapivými detaily nebo výřezy. Kombinuje portréty s architekturou a věcmi každodenního života lidí z nižší střední třídy. Nezajímá se přímo o sociální kritiku, přesto jsou její portréty soucitné.

Soubor Female je jediný, který autorka předem koncipovala. Ostatní témata si ji „našla“, nebo vykrystalizovala při probírce pohotově vyfocených snímků. Female však tvoří portréty žen, jež potkala na ulici při dlouhých procházkách po evropských multikulturních městech, stejně jako po New Yorku a Los Angeles.

Jejím vkladem k věčnému tématu všech umělců je, že do portrétů žen vtiskává i sama sebe, tím, že si s dotyčnými nejprve povídala. Možná za tím vězí hledání identity, kterou emigrací sama ztratila. Proto se soustředí především na ženy afrického původu, tak jako v pozdějším souboru pojmenovaném po londýnské čtvrti Brixton. „Zkoušela jsem v New Yorku fotit i muže, ale je zajímavé, že to nakonec vždycky byli gayové. S nimi to šlo, měli v sobě ženskou,“ říká Hanzlová.

Na vídeňské výstavě nechybí ani téma, pro které má od dětství slabost: koně. Fotografka je zachycuje téměř abstraktně, ve velkých detailech. Chvíli trvá, než divák rozpozná v napjaté lesklé svalovině ohnutý koňský krk, nebo v zlatavé zácloně s prosvítajícím světlem průhled přes žíně ocasu.

Hanzlové koně přinášejí originální svědectví o jednoduché kráse, stálé přítomnosti přírody a také o její síle. Podobné je to s cyklem Water, zachycujícím kusy islandského ledu. Zaostřené praskliny vytvářejí napětí mezi hyperrealisticky vykresleným ledovým povrchem a modro-bílo-černou abstrakcí prosvítající pod ledovou masou.

Jitka Hanzlová vystavovala po celém světě na mnoha skupinových i sólových přehlídkách. V roce 2003 získala cenu Grand Prix-Projekt Grant ve francouzském Arles, o čtyři roky později obdržela ocenění prestižní mezinárodní přehlídky Paris Photo za současnou fotografii. První samostatnou výstavu v Praze měla roku 2001 v Galerii Jiří Švestka. Před šesti lety jí Národní galerie uspořádala přehlídku s názvem Tišiny ve Veletržním paláci.