Zapomeňte na Chinaski. Viktor Sheen a Calin ukazují, že rap je nový pop

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Album Příběhy a sny rappera Viktora Sheena se drží mezi třemi nejprodávanějšími deskami v českém žebříčku nepřetržitě od listopadu 2021 a loňský hit Hannah Montana od R&B zpěváka Calina už překročil magickou hranici deseti milionů zhlédnutí na YouTube. Prvního poslouchá na Spotify měsíčně sedm set tisíc lidí, druhý za ním zaostává jen o sto třicet tisíc.

Čísla nelžou. V českém popu nejsou momentálně větší hvězdy než devětadvacetiletý Viktor Sheen (vl. jménem Viktor Dundič) a o čtyři roky mladší Calin (občanské příjmení Panfili). Když na začátku února ohlásili vydání kolaborativní desky Roadtrip a také společný podzimní koncert v O2 areně, slibovalo to senzaci, kterou český střední pop už dlouho nezažil. Že by se na jedné desce potkali komerčně nejúspěšnější umělci své doby, se možná stalo naposledy v roce 1997, kdy Karel Gott a Lucie Bílá natočili desku Duety. Někdo by možná Roadtrip srovnal spíš se singlem Cesta, který nazpívali Tomáš Klus a Kryštof v roce 2013 jako další výjimečný střet prodejních „těžkých vah“. Má to ale jeden zásadní háček – podstatná část kouzla, které Calin a Sheen pro své posluchače vyzařují, je to, že se za hvězdy sami nepovažují nebo jimi vyloženě nechtějí být.

Viktor Sheen vystřelil na vrchol hitparád v roce 2019 s deskou Černobílej svět, na níž rapoval o pochybnostech, úzkostech a hledání smyslu života ve světě, který je postavený na falešných ideálech úspěchu a peněz. „Celá tahle doba – bullshit, všechny tvoje řeči – bullshit. Všechny materiální věci, nenechám si zacpat uši,“ rapoval tehdy a ve velmi osobních písních mluvil o tom, že nikam nepatří a ze všeho nejméně do světa popového mainstreamu. Jak se mělo brzy ukázat, právě takového hrdého outsidera potřebovala zoomerská generace, která cítí podobné nejistoty.

Zhruba ve stejné době se na vrchol české singlové hitparády poprvé podíval Calin – skladba Růže natočená se Steinem27 je pojatá jako poslední hlasová zpráva mladého muže, který ví, že umírá. Na debutové desce Svědomí se pak Calin stylizoval do české verze zámořského „depresivního hédonisty“ The Weeknda – muže, který má všechno, ale stejně se utápí v temnotě.

Definitivním průnikem do první ligy byl pro Sheena a Calina hit Až na měsíc, kde jsou ke slyšení i jejich generační kolegové Hasan a Nik Tendo. „Směřuju z bytu, přitom nevím kam, z bytu, kde jsi stihla vyměnit zámky,“ mumlá smutně v úvodu písně Calin do zvláštně tlumeného garážového beatu a otevírá téma lásky, která má sílu ukázat protagonistům písně ráj i peklo. Klip má dnes 36 milionů zhlédnutí a je určitě nejúspěšnější česky zpívanou skladbou posledních pěti let. Calinovi i Sheenovi pomohla vybudovat image obyčejných kluků, kteří skrze svá zlomená srdce dávají nahlédnout do obecnějších generačních bolístek.

Calinův loňský letní megahit Hannah Montana je už ve znamení euforie, která doprovází úspěch. Sheen na své poslední desce Barvy mluvil o nalezení štěstí v podobě dcery, která „vybarvila“ jeho černobílý život. U obou také shodně na povrch vyplavala posedlost tvrdou prací, která zaslouženě vede k bohatství – rapová kariéra a peníze jsou nakonec jen prostředek k osvobození se od problémů normálního světa, do něhož za každou cenu nechtějí patřit.

Aktuální společná deska Roadtrip je už oba nachází v situaci, kdy si všech vydělaných peněz po zásluze můžou užívat. „Světla neprojdou přes mý zatmavený skla, / sedím na zadním, začínám mít dobrej stav. / A celej svět teď má na nás upřenej zrak, / bitch, dívej se na nás, jak berem ho jen tak,“ rapuje Sheen ve skladbě Dívej, v jejímž klipu se létá v oblacích, eura se sypou po tisících a v garáži čekají luxusní auta. V dalších písních desky se cestuje po Evropě (Alpy, Berlín, Vídeň, Hallstatt) a „všichni kolem se mají dobře“ (Luna).

Pozlátko hédonismu je nejviditelnější fasádou dnešního rapu a neexistují žádné pochyby o tom, že si Sheen a Calin, kteří poslední roky strávili na nekonečných koncertních šňůrách, všechny ty materiální statky zaslouží. Problém s Roadtripem je ale to, že oba na desce znějí, jako kdyby ani nevěděli, jak si svůj úspěch užít a proč se vlastně radovat. Na úspěchu a bohatství není nic špatného, tady ale mají peníze smutní kluci, kteří už dříve zjistili, že štěstí se koupit nedá.

Když Sheen říká verše jako „klíče od Merglu na Prada klíčence mi tancují polku“, je to, jako kdyby si jen odškrtával ze seznamu životních cílů boháče otištěného ve Forbesu. Calin o chvíli později konstatuje „jsme zvolení, jsem rád, že jsme to my“ a připomíná to překlad nějakého vychloubačného amerického rapového textu vytvořeného aplikací Google Translator. Holedbají se, že žijí svůj sen, který je ale odkoukaný z klipů zámořských rapperů, jejichž repliky opakují.

I když v závěrečné skladbě Luna Calin konstatuje: „Já jsem vždycky věděl, že se budu mít nejlíp,“ pořád má v hlase onu plačtivou melancholii, jako kdyby ani nevěřil, že je to všechno realita. Sheen to ostatně nejlépe shrne ve skladbě Soundtrack: „Kolem NPCs, doufám, že hlavní postava jsem já. (…) Zavřenej ve svý hlavě, doufám, že se mi to jenom zdá.“

A když už moc nevědí, o čem jiném rapovat, tak si ve skladbě Kudlu vytvářejí falešné nepřátele, kteří jim jejich úspěch nepřejí: „Jdeš celej život nahoru a druhej se ti snaží to vzít. Si plníš účet a kapsy, oni přejí ti, aby si chcípnul.“ Těžko říct, jestli Viktor Sheen vážně celý život „žil v podchodech a pod mostama“, jak rapuje o pár řádků dál, nicméně alespoň jsou v pandánu na závistivce slyšet nějaké autentické emoce, které na zbytku desky posluchač hledá marně.

I kolem žen se tančí zvláštně účelově. Jsou tady a zítra už možná nebudou, láska je instantní věc, do níž není potřeba investovat příliš velké emoce ani úsilí, protože se dá pořídit relativně snadno. Sheenova rodina, která na minulé desce působila jako kotva běžné reality, najednou v textech zlověstně absentuje.

Jako kdyby pro oba bylo přirozenější mluvit o temných emocích než o těch světlých. Na několika místech desky to zachraňují euforické beaty, za nimiž stojí producenti Bloodflow a D. Kop. Rovný rytmus ve skladbách Safír nebo Berlín odkazuje na mutaci dnešního rapu ve všežravý nadžánrový hybrid, který nemá problém použít prvky taneční hudby. Rozhodně to ale nezní jako nic, co jsme už předtím neslyšeli od členů brněnské party Rychlí kluci, s níž jsou oba producenti i Calin spojení.

V rapu není neobvyklé, že se kariéry největších hvězd občas protnou – nedávno podobnou kolaborativní desku natočily další české rapové „stars“ Yzomandias a Nik Tendo, v zámoří mezi nejprodávanější alba loňského roku patřila kolaborace mezi rapperem Drakem a 21 Savagem. Spojení Sheena a Calina už ostatně v minulosti fungovalo ve skladbách Virtuální drogy a Sangria a kdysi spolu zazářili jako hosti na singlu Kontrafakt Neviditelnej. Na papíře dává kombo zpěvák + rapper smysl. Sheen je navíc rapper, jehož styl v sobě nese výraznou melodičnost, a Calin je naopak zpěvák, který často frázuje jako rapper. Na albu Roadtrip ale vzájemná chemie funguje jen výjimečně. Jsou to chvilkové záblesky – když si vyměňují verše v Dívej anebo když Calin rapuje a Sheen zpívá. Celkově jsou ale spíš ve skladbách víc vedle sebe než spolu. Jeden v Praze, druhý v Brně.

„Děti imigrantů a teď všude jsme,“ připomíná Sheen v Dívej, že oba hudebníky spojuje zkušenost dětí přistěhovalců. Zatímco on se narodil v Kazachstánu a do Čech se dostal ve třech letech, Calinova rodina pochází z Moldávie. Možná by se dokonce dalo spekulovat o tom, jak moc jejich dřívější „emo“ fáze byla ovlivněna tradicí východoevropské melancholie. Nepochybně by měli co říct o vyrůstání s odlišnými kulturními kořeny než zbytek české společnosti, ale na Roadtrip o to ani nezavadí. Nejspíš došli k závěru, že posluchače není potřeba znervózňovat ničím komplikovaným.

Na obalu desky jsou oba interpreti zobrazeni jako dvě gorily sedící na střeše džípu a v textu o sobě mluví jako o „dvou zmrdech“, ve výsledku ale oba vokalisti evokují spíše chladně kalkulující byznysmeny, kteří moc dobře vědí, co jim na streamovacích službách vytočí velká čísla. Písně nepřekročí stopáž dvou a půl minut, deska pak má celá stěží půl hodinu a připomíná produkt na rychlou spotřebu pro uživatele Spotify.

Sheen a Calin jsou archetypem nové generace hvězd, kterou na vrchol hitparády vynesla popularita rapu. Jejich životní příběh je stejně důležitý jako hity, to je důležitá extenze žánru, který za poslední roky udělal v domácím středním proudu jasnou dělící čáru mezi generacemi. Teď spolu nejspíš Calin a Sheen v polovině října vyprodají O2 arenu a příběh o cestě z nuly na vrchol dostane definitivní happy end. Z uměleckého hlediska je to ale už ta nejméně zajímavá kapitola.

Deska Roadtrip bude nejspíš v historii českého rapu zásadním zlomem. Žánr se dosud vezl na vlně autenticity výpovědí obyčejných kluků (a výjimečně i holek), kteří mají stejné problémy jako jejich posluchači, a můžou se tak vymezovat proti průmyslově vyráběnému střednímu proudu odtrženému od reality. Teď se ale už Calin a Sheen se svými masivními čísly definitivně stávají novým mainstreamem, a to i se všemi neduhy, které k dlouhodobé kariéře patří.

Roadtrip je po všech stránkách předvídatelná deska, která v textech vyzařuje podivné prázdno, jež přichází, když máte všechno a není už žádný důvod se snažit. Asi to muselo nakonec přijít – rap je nový pop a z postav, které dříve působily reálně, se staly nevěrohodné stereotypy.