Hlavní obsah

Kdopak by se smrti bál? Vary odhalují zločiny temné budoucnosti

Vít Schmarc
Novinář
Foto: Profimedia.cz

Zápisník z Karlových Varů tentokrát o filmech Zločiny budoucnosti, Vesper a Plán 75.

Reklama

2. 7. 18:00

Naše vyhlídky nejsou růžové. Není nutné jezdit na filmové festivaly, aby si to člověk připomínal. Filmy jsou tu každopádně proto, aby našim nočním můrám daly tvar.

Článek

Čeření temných vod podvědomí a rafinované mučení představivosti diváka patří už dlouhé roky ke specialitám kanadského provokatéra, filmového psychoanalytika a zvrhlíka Davida Cronenberga. Ten letos v Cannes představil svůj nový snímek Zločiny budoucnosti. Ačkoli kolem něj už před festivalem vytvářel šokující auru, stalo se to nejhorší, co se slavnému režisérovi může přihodit. Jeho novinka rozpačitě zahučela. A není se co divit.

Cronenberg se vrací k titulu svého středometrážního filmu z roku 1970, prezentuje pod ním tentokrát ale trochu jinou podobu dystopie. Před půlstoletím to byl svět bez žen, nyní je to svět překotného evolučního vývoje (nebo zhoubné mutace?) lidských těl, která začínají produkovat nové orgány s neznámou funkcí. Tato biologická větev vývoje vede i ke vzniku novátorské umělecké formy, v pravém slova smyslu fyzické performance. Někdo vystavuje svoje změněné tělo prostřednictvím scénického tance, někdo si nechává orgány před publikem vyjímat a prezentuje je jako artefakty vycházející skutečně z nitra.

Autor po dvojité pitvě

Metafora tvorby jako fyzického ubližování není u Cronenberga rozhodně ničím přelomová, ještě nikdy ji ale neprezentoval v tak těžkopádné až sebeparodické formě. Zločiny budoucnosti jsou neobratným režijním i scenáristickým cvičením v doslovnosti, mizerné stavbě scén, chabém až nulovém vedení herců a bohužel také ideové mátožnosti.

Postavy chrlí krkolomné vysvětlující monology a dialogy, vyprávění osciluje mezi body hororem, noir detektivkou a perverzní komedií. Kamera se dívá ústřední figuře v pravém slova smyslu až do útrob, Cronenberg se snaží provokovat tezí o chirurgii jako nové formě sexuality, výsledný dojem je zhruba stejně strhující jako legendární telefonát primáře Sovy na téma chirurgie a proměny lidského těla.

Zdá se, že po skvostném návratu do formy v brutálních gangsterkách Dějiny násilí a Východní přísliby začal kanadský veterán upadat do přebujelých pozérských metafor. Krizi jen podtrhuje autorův oblíbený herec Viggo Mortensen, který se filmem apaticky „prochrchlá“ k nulové pointě. Proti Zločinům budoucnosti působí i autorovy předchozí přeplácané a rozpačitě přijímané filmy Cosmopolis a Mapy ke hvězdám jako poměrně soudná díla. Cronenberg si zjevně myslí, že operuje, přitom už jenom pitvá sám sebe.

Dystopie si našla cestu i do karlovarské hlavní soutěže v podobě temné evropské sci-fi Vesper. V ní se pro změnu zhroutí ekosystém země, vymřou všechna zvířata a lidská společnost zažije prudký sesuv k primitivním, násilnickým komunitám, které mají k ruce drobné futuristické výdobytky. Film litevské režisérky Kristiny Buožytė a jejího francouzského kolegy Bruno Sampera je pokusem o evropský velkofilm opřený o silný vizuální koncept trosek civilizace a zmutované krajiny, v níž rostliny připomínají lidské tkáně a orgány.

Přes nesporný zárodek atmosféry ale snímku podráží nohy vypravěčská naivita, scenáristická neobratnost i fakt, že velkofilmové „production values“ se tu omezují spíš na milosrdnou hustotu litevských lesů s několika digitálními vylepšeními. Výsledek je citelně provinční. I když se snaží odkazovat na silnou východoevropskou tradici bratrů Strugackých, dopadl film spíš jako méně zdařilý sci-fi kousek z legendárního normalizačního pořadu Magion.

Smrt jako veřejně prospěšná činnost

Podařená dystopie tak přichází z Japonska. Film Plán 75 totiž připomíná, že nejpůsobivější vize budoucnosti jsou ty, u kterých si rychle přestaneme uvědomovat, že vlastně sledujeme svět zítřka. Debut talentované Čie Hajakawy má jednoduchý a mrazivý nápad. Japonská společnost vyřeší problém s rychle stárnoucí populací krutým a funkčním opatřením. Všem seniorům nad 75 let nabídne státem řízenou eutanázii, podpořenou drobným finančním obnosem.

Ve společnosti, která je naprosto orientovaná na výkon a perspektivnost není třeba velkého nátlaku, což film odhaluje na příběhu penzistky Miči. Ta se sice snaží být prospěšná, ale systém jí všemi prostředky připomíná, že je na obtíž. Přichází o práci, hrozí jí ztráta bydlení, vypadává ze systému dávek. Plán 75 se tak nakonec jeví jako nejdůstojnější varianta odchodu.

Hajakawa otevírá bolestné téma stáří ze dvou perspektiv. Vedle Miči, která pozvolna směřuje ke svému konci, sleduje i trojici „pěšáků“ sociálního systému, kteří mají za úkol nehumánnímu řešení dodávat lidskou tvář a jemně své stárnoucí klienty postrkovat k tomu, aby přistoupili na krajní řešení. Třeba už jen proto, že teprve ochotou dobrovolně zemřít si vyslouží od státu alespoň náznak humánního zacházení.

Plán 75 trpí klasickým neduhem debutů. Ukusuje si až příliš velké sousto čtyř ústředních postav i snahy ukázat, že státem řízená likvidace funguje jako pragmatický byznys. Drobné paralely s holokaustem nakonec ale nejsou ani zdaleka tak působivé jako všední výjevy ze života Miči, v nichž se zrcadlí poslední zbytky důstojnosti, osobní historie a radostných okamžiků, jenž stárnoucí Japonce systém nedokáže upřít.

Možná po nás zůstane jenom anonymní popel a úhledně vyplněné dotazníky. Kouzlo spočívá v prchavých momentech, které nám nesebere ani systém, ani evoluce, ani libovolné zločiny budoucnosti.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované