Článek
Český internet znovu žije diskuzí o veřejném prostoru. Na sociálních sítích koluje několikavteřinová scénka z pátečního vydání pořadu Události, komentáře, v níž se kurátorka Galerie hlavního města Prahy (GHMP) Marie Foltýnová a slavný umělec David Černý navzájem pozurážejí, místo aby si vysvětlili, jak je to s plánovanou instalací nové umělcovy sochy.
Zbytek zhruba dvanáctiminutové debaty moc lidí nevidělo. Není se čemu divit. Pravé důvody, proč je předzvěst motýlích spitfirů na fasádě domu Máj pro část veřejnosti tak znepokojivá, v televizi vůbec nezazní.
Motýli na dům nepatří, protože jde o kulturní památku, vysvětlovala například Foltýnová. Tím ale ve městě posedlém demolicemi poválečné architektury a samovolně padajícími mosty nikoho neohromíte. Zaměstnankyně GHMP dodává, že se přece vůči památkám musejí dodržovat nějaké postupy (například představit návrh sochy schvalovacím orgánům). Nuda. Komunismus. Faltýnková (sic!) je soudružka, opakuje Černý.
Foltýnová se ale nedá a vysvětluje dál. Na argument, že by dílo jistě přilákalo turisty, odpovídá, že jiná Černého socha – otáčející se Kafkova hlava – stojí přece o pár metrů dál.
Mělo přitom natvrdo zaznít to, co doopravdy trápí většinu odpůrců motýlích spitfirů. Zatímco kvalita umělcových děl klesá, rozrůstají se po městě jako houby po dešti. Nikdo to nedokáže zastavit. Soukromý majetek, křičí nadšeně Černý. Ale všichni se na to musí koukat.
„Jděte do p*dele“ se tak jeví jako leitmotiv diskuze o tom, jak má v Česku vypadat umění ve veřejném prostoru. Kdo ho chce regulovat, je soudruh, kdo kritizovat, je závistivý chudák. „Jděte do p*dele,“ je to soukromý majetek. „Jděte do p*dele,“ je to památka.
V diskuzi zazněla sprostá slova i soudružky, ale o díle samotném se nikdo nebavil. Černý ho neukázal a neukáže, dokud nebude hotové. Z vizualizací je přitom zřejmé, že půjde o infantilní atrakci, další přídavek k žoviální estetice města, které láká na čůrající sochy, obří otáčecí hlavy, ale také suvenýrová trika s Kafkou nebo křišťálové cetky z centra.
Proč se víc a na rovinu nediskutuje o tom, jaká je Černého aktuální umělecká forma? Možná by na argument vyčpělosti a kýče lidé slyšeli víc než na regulace nebo pravidla. Ta se v Česku berou vážně, jen když se to hodí (třeba když úřednice mluví sprostě v televizi).
Už dávno to nevypadá, že slavnému umělci jde o nějaký hlubší záměr. Spíš to vypadá, že si z Prahy udělal Monopoly a zběsile osazuje políčka ulic libovolnými figurkami. Čím víc jich bude, tím víc to posype.
Největší překvapení v televizní debatě nakonec nebylo vzájemné poslání se do řiti, ale prohlášení Davida Černého, že své sochy dělá s naprostým nasazením. Už pár let to tak nevypadá. Jeho nová díla působí jako na zakázku vyrobené reklamní produkty. Jako když místo literatury čtete nákupní katalog, místo hudby posloucháte výtahový muzak. Je to generické, prodejné, lísá se to a je toho všude až moc.
Kdyby byl Černý opravdu takový frajer, jakým chtěl být před televizními kamerami, na pár let by uvolnil fasády luxusních novostaveb a rozvázal spolupráce s miliardovými developery. Třeba by mu chvíle uměleckého ticha prospěla a jeho díla by přestala působit jako suvenýry z fabriky na kontroverzi.
My ostatní bychom se mezitím mohli domluvit, jak se otevřeně bavit o umění ve veřejném prostoru a jak motivovat město, aby se nebálo dělat protiváhu lavině privatizovaného umění.
