I kdyby svět skončil, krása zůstane, říká producent Kuedo

Před svým čtvrtečním vystoupením na pražském elektronickém festivalu Lunchmeat řeší také o umělou inteligenci, rodičovství nebo to, že jeho hudba není tak dystopická, jak se na první poslech někomu může zdát.

„Jak bude vypadat svět po tom všem.“ To je věta, kterou jsem našel na vašem blogu, kde píšete o inspiracích pro novou desku Infinite Window. Je to album o temné budoucnosti?

Myslím, že vlastně nepíšu o budoucnosti. Vážně mě zajímá, jak se máme teď. Do toho se budoucnost samozřejmě nějak vplétá, stejně jako třeba dřívější představy o budoucnosti.

Mou práci často popisují jako sci-fi. Popravdě už mi to přirovnání zas tak nesedí. Jasně, užívám si tvorbu dystopické, temné hudby, ale už mám pocit, že v ní pak něco chybí. Alba Severant a Slow Knife byly prostě o tom, jaké to je být naživu, ve vztazích. Možná se to na těch deskách ztrácí, protože neobsahují písňové texty. Texty umí ty lidské aspekty hudby zviditelnit. Moje hudba může naproti tomu působit abstraktněji.

Když skládám hudbu, myslím na osobní věci. Aby moje hudba mohla rezonovat s posluchačem, musím se do ní vložit, musím do ní dát svůj život, hodně osobní zážitky, vzpomínky a vztahy. Myslím, že to jsou právě vztahy a to, co cítíme k druhým, co se snažím postihnout ve své hudbě.

Takže Infinite Window je o vztazích? O každodenních věcech?

Ne, není. Je tam pár tracků, na kterých přemýšlím nad svým vztahem k partnerce, k dětem a tak dál. Jinak ale každodennost není ústřední téma nové desky. Mám pocit, že se nacházíme v nějakém existenciálním bodě zlomu. Nejen pro nás, ale pro celou planetu. O tom je Infinite Window.

Pamatujete si, kdy ten bod zlomu nastal? Vyrůstal jsem v devadesátých letech. Všichni mi říkali: „Žiješ v úžasném světě.“ Přemýšlím, kdy se to změnilo. Velkým historickým zlomem možná bylo 11. září. Možná ale ta úzkost přišla prostě v okamžiku, kdy jsme se stali rodiči?

Ano, tím to může být. To vám definitivně posune perspektivu. Ale očividně jde o něco většího. Tu změnu cítíme všichni. Je to neskutečně komplikované. Mnoho katastrofických vektorů se souběžně potkává v současnosti a všechny jsou nesmírně komplexní. Navíc spolu dohromady nějak interagují.

Nedokážu to jasně vyhodnotit. Ale myslím, že popkultura obecně ten bod zlomu zaznamenala v minulé dekádě. Naivita nultých let byla pryč. Alespoň z dnešního pohledu působí nultá léta dost naivně.

Jedenácté září byl určitě zásadní okamžik. Narušil náš pocit bezpečí, který jsme na Západě cítili. Dlouhou dobu jsme si mysleli, že geopoliticky budeme v pořádku. Bezpečnost do té doby nebylo téma, nad kterým bychom museli přemýšlet.

Myslím, že na téhle době po miléniu je velmi zajímavé, jak jsme ztratili zájem o budoucnost. Lze to vidět v hollywoodské produkci i v hudbě. Vládlo retro.

Abych se ale vrátil k vaší otázce. Myslím, že bod zlomu nastal v desátých letech. A teď to vypadá, že nad nejistou budoucností už přemýšlíme všichni.

Co vám dává naději? Je hudba dobrý nástroj, jak zůstat při smyslech?

Samozřejmě. Hudbu v tomhle ohledu využívám hlavně jako posluchač. Dává mi naději, když slyším něco krásného. Hudba mi hodně pomohla třeba při pandemii. Díky ní jsem zůstal mentálně a emocionálně v pořádku. Což mě přivádí k myšlence, že bych možná měl víc řešit, jaké pocity v lidech zanechává moje hudba.

Můžu vám říct, co při poslechu vaší hudby zažívám já. Připadám si v bezpečí. Když slyším vaše skladby, vidím svět, který není úplně hezký, ale zároveň mám pocit, že jsem na něj připravený.

Na obalu vaší nové desky Infinite Window je sice pustina, ale díváme se na ní z pohledu zevnitř. Něco lidské zůstalo. Stejně tak vaše hudba zůstává emotivní. To znamená, že někdo se pořád dívá. Někomu na světě pořád záleží.

Ten obal jsem teď poprvé viděl naživo. Vinyly dorazily před deseti minutami.

To, co říkáte, je velmi povzbuzující. Nikdy jsem nechtěl budoucnost ani přítomnost vykreslovat negativně. Moje hudba bývá temná a někdy agresivní, ale nemá to být výpověď o stavu světa.

Představuju si svět, ve kterém pár lidí přežilo. Kdyby takový svět prošel radikální změnou, ale zůstali na něm nějací lidé, zachovají se i naše emoce. Pozitivní zkušenosti, které máme jeden s druhým. A když se náhodou nezachovají? Tak jsme je kdysi měli a to bylo krásné.

No a pokud je scénář budoucnosti posthumanistický a svět ovládl umělý život… tak je to taky svého druhu život, také je v tom něco útěšného. Po našem příběhu přijde další příběh. Ke kterému bychom se mohli vztáhnout.

Jinými slovy – v každém z těch možných scénářů budoucnosti zůstává krása.

A pak je tu vlastně ještě jedna varianta. Že to zvládneme. Že masivní změna nepřijde, že to přežijeme bez úhony. Myslím, že je to pořád možné.

Co se týče toho obalu – původně tam byli lidé. Ta krajina je lidská. Chtěl jsem, aby připomínala tělo. A pak jsou tam ty sloupy. Napovídají nějakou lidskou aktivitu.

Zmínil jste umělou inteligenci. Mám pocit, že je to čím dál větší téma. Řeší ho ostatně i festival Lunchmeat, na kterém ve čtvrtek vystoupíte.

Rozhodně nad umělou inteligencí dost často přemýšlím. Nikdy jsem s ní ale moc neexperimentoval, nepřišlo mi to produktivní. Je zajímavé, když se nějaký koncept budoucnosti začne zhmotňovat v každodenním světě. Tím totiž často přichází o svůj potenciál radikální změny. To se myslím stalo i s umělou inteligencí.

V roce 2015 jsem o AI vydal desku. Tehdy jsem měl veliká očekávání. Teď umělá inteligence opravdu přichází a nepůsobí zdaleka tak zajímavě, jak jsem si představoval před lety.

A jaká jste měl očekávání? Čím vás zklamala?

Myslím, že je to prostě nástroj ke korporátnímu užití. To je banální. Neznamená to, že se tak umělá inteligence zbavuje potenciálu vytvářet kulturu. Pořád je možné, že AI vytvoří něco nového, neznámého, něco, na co jsme nepomysleli. Jen ta manifestace skrz tržní síly, to je trochu nuda.

A navíc: umění vytvořené umělou inteligencí ve mně nic nevyvolává.

Mám pocit, že AI je obrovský úspěch techniky, ale kulturní výstupy zatím nejsou nic moc. Ne, že by se umělá inteligence musela ospravedlňovat uměním. Určitě se najdou lidé, kteří s umělou inteligencí navážou hluboký vztah a budou schopní společně vytvářet skvělé umění. Zatím je to spíš takové koketování.

Myslím, že memy jsou dobrý způsob, jak rozšířit popularitu umělé inteligence, zvýšit tak potenciál těch hlubokých vztahů, o kterých mluvíte. Baví mě, že první věc, kterou lidé s umělou inteligencí vytvářejí, jsou vtipy.

Četl jsem ale i o spisovatelce, která píše romány tak trochu na zakázku. Nedávno začala spolupracovat s umělou inteligencí, která jí radí zápletky a píše romány s ní.

Ano, práce s technologemi je někdy plná strašně malicherných úkolů, pomalé, mravenčí práce. Samozřejmě, že AI může člověku prostě pomoct tím, že mu od takových úkolů uleví.

Já ale pořád přemýšlím nad tím, proč se mnou umění od AI nic nedělá. Není to tím produktem jako takovým. Vědomí, že za tím dílem nejsou hodiny práce nějakého člověka, že do toho nevložil kus sebe, mi asi brání tu věc prožít.

Pamatuju si, když jsem viděl psí obrazy od Google Deep Dream. Měl jsem pocit, že umělá inteligence ožila. Lidé si to pořád myslí. Naposledy to napadlo vývojáře Googlu, pamatujete?

Pamatuju. Myslím, že díky umělé inteligenci nakonec oceníme to lidské. Nevěděl jsem, že po umění požaduju, aby se na něm někdo nadřel, aby do něj vložil sebe sama. To jsem zjistil právě až díky AI. Dovedu si představit, že lidé vycvičí umělou inteligenci tak dobře, až se stane obrazem jejich identity. Moc bych si užil mít nástroj, který mě bude znát tak dobře, že by mi to pomohlo lépe se vyjádřit. Ale tak daleko ještě nejsme.

Není tu žádná AI osobnost, centrální mozek lidstva. Je to všechno atomizované, některé věci to ale umí velmi dobře. Člověka občas přepadne existenciální úzkost, když vidí, že umělá inteligence umí perfektně něco, o čem jsme mysleli, že umíme jen my. V takových momentech vyvstává otázka: Co to vlastně znamená, být člověkem? To mě vždycky hodně zajímalo.

Přemýšlel jsem nad tím, už když jsem viděl obrazy z Google Deep Dream, o kterých jste mluvil. Byly z dnešního pohledu hrozně jednoduché. Stejně jsem si říkal: „Takhle fungují sny!“ Umělá inteligence nám řekla něco o tom, jak sníme.

Nenapadlo mě, že vaše alba jsou vlastně docela podobná. V něčem zní nelidsky, ale právě proto hodně říkají o tom, co je to být člověk.

Je to tak. První deska Severant je vlastně rozchodové album. Byla o tom, jaké to je, mít dítě a přitom se rozcházet s jeho druhým rodičem. Byla o zklamání z toho, že nebudete mít tu rodinu, jakou jste si přál. A také tam byl přítomný eskapismus, utíkání ke sci-fi filmům.

Slow Knife byla hodně o depresi. O dostávání se z těžkých psychologických zón. Pořád také šlo o vztahy, protože tyhle stavy vztahy samozřejmě ovlivňují. Opět tam bylo přítomné i sci-fi a fantazie.

Infinite Window je myslím o té intenzivní přítomnosti, o tom okamžiku zlomu, kdy přemýšlíme, jak dlouho tu ještě jako lidstvo budeme. Je ale také o těch fantastických obrazech, které nám vytanou na mysli, když řekneme: daleká budoucnost.

Vždycky chci, aby na mých deskách bylo něco, co je pravdivé, a zároveň něco, co je čistý výplod fantazie. Mám rád tu kombinaci. Když to působí jen jako výplod fantazie, chybí tomu prostě ta chemie.

Myslím, že to funguje. Kdyby to nefungovalo, neposlouchám vaši hudbu.

Smích.

Někdy je těžké popsat vaši hudbu a to, jak působí, slovy. Možná proto, že se beze slov obejde.

Měl bych to zase vyzkoušet. Myslím, že příště napíšu pár skladeb s texty.