Článek
Dobrodružný život polárního cestovatele Jana Eskymo Welzla se nyní poprvé dočkal komiksového zpracování. Zhruba první třetinu jeho života vypráví komiks nazvaný Severská rapsodie, který nedávno vydalo nakladatelství Mlýn. Vytvořili jej scenárista Petr Konupčík s výtvarníkem a režisérem Lubomírem Hlavsou, letošním držitelem ceny Muriel.
Tvůrce zaujala svobodná mysl, odvaha a nadhled rodáka z moravského Zábřehu, jenž žil v letech 1868 až 1948. „Fascinovalo mě, jaké měl obrovské odhodlání a zároveň i určitý nadhled. Prostě jdu do toho naplno, a když to nevyjde, tak se nic tak strašného neděje,“ přibližuje Lubomír Hlavsa, co ho na Welzlovi nejvíce oslovilo.
Polárníkovo heslo „když prondu, prondu, když neprondu, tak neprondu“ podle něj vystihuje životní postoj, který může být inspirativní i dnes.
Scenárista Konupčík zdůrazňuje dobrodruhovu touhu po svobodě. „Welzl je pro mě symbolem odhodlání plnit si sny. Udělat pro to maximum. Zůstat svobodný: chápat, pomáhat, mít empatii. Myslím, že v každém z nás je trochu toho Welzla. Chceme poznávat i za cenu obětí,“ doplňuje spoluautor scénáře.
Komiks začíná Welzlovým naloděním v italském Janově a končí ve chvíli, kdy protagonistu velrybáři vysadí na Novosibiřských ostrovech. Zachycuje tak první třetinu jeho dobrodružného putování. Komiks podle Konupčíka umožňuje vylíčit rozsáhlé putování v přístupnější a svižnější podobě.
Nápad zpracovat Welzlův život v komisku dostali autoři již před deset lety, Hlavsa však tehdy dal přednost přípravě celovečerního filmu. K realizaci se dvojice, která již více než 40 let tvoří komiksový tým Art Conhall, vrátila nyní.
„Bylo celkem logické, že na realizaci Welzla se podílíme oba,“ říká Hlavsa. Spolupráce podle něj vychází z téměř totožné představy o příběhu. Protože však Hlavsa do scénáře zasahoval také jako režisér a připravil vlastní takzvanou režisérskou verzi textu, jsou jako autoři scénáře podepsáni oba.
Připravovali se detailně. „Přečetl jsem všechno, co bylo možné sehnat. Včetně divadelní hry. Viděl jsem dokumentární filmy, televizní inscenaci, navštívili jsme i Welzlovo muzeum v Zábřehu. Bylo nutné postavit komiks tak, aby měl spád, zaujal, někdy i pobavil, snažili jsme se, aby vlastně každá stránka měla nějakou pointu,“ objasňuje Konupčík.
Při převodu Welzlových osudů do komiksu se autoři snažili zachovat hlavní historické události, dobrodruhovu bujnou fantazii však místy upravili.
Výraznou proměnou prošla též podoba Welzlova vyprávění. „Taková řeč neexistuje. Je to vynikající nápad Luboše a Ivy, kteří můj normální komentář předělali,“ popisuje Konupčík spolupráci s Hlavsou a jeho manželkou Ivou.
Autoři si dovolili i několik hravých odboček. Jednou z nich je setkání Jana Eskymo Welzla s fiktivním českým géniem Járou Cimrmanem v Zábřehu roku 1893. Podle Konupčíka pro tuto epizodu existuje i důkaz.
Hlavsa, který se komiksové tvorbě věnuje více než šest desítek let a získal cenu Muriel i místo v síni slávy českého komiksu, při práci využil mimo jiné umělou inteligenci. Podle něj umožňuje tvořit komiksy rychleji a úsporněji. AI mu pomáhala především s přípravou některých výtvarných podkladů, například přírody, staveb, kostýmů či zvířat. Kompozici stránek, vyprávění i výslednou kresbu však měl v rukou sám.
Na Welzlův příběh chtějí autoři navázat dalšími díly. „Byla to skutečně nádherná práce, ke které se příští rok pravděpodobně vrátíme i ve druhém pokračování,“ avizuje Lubomír Hlavsa.
Zábřežský rodák Jan Eskymo Welzl se jako pětadvacetiletý zámečnický tovaryš po smrti svých rodičů v roce 1893 vydal na cestu kolem světa. Zpět do mladého Československa se vrátil až po více než třech dekádách strávených v cizině. Během nich plul po světových mořích, stavěl transsibiřskou magistrálu, podnikl dvouletou pěší pouť z Irkutsku na sever a prožil 26 let na Novosibiřských ostrovech.
Za nedobrovolný návrat do Evropy vděčil Arktický Bismarck, jak Welzlovi přezdívali bílí polárníci, ztroskotání své lodi u pobřeží Aljašky v roce 1924. Krátce nato americký soud podezřelého bělocha, odvolávajícího se na tehdy již neexistující rakousko-uherskou monarchii, vypověděl z USA.
Životem ošlehaný dobrodruh se usadil v Hamburku, odkud navázal písemný kontakt s redaktorem Lidových novin Rudolfem Těsnohlídkem, budoucím autorem první knihy o polárníkových dobrodružstvích.
Welzl po návratu do Československa vyvolal senzaci. Své příběhy vyprávěl na přednáškovém turné nebo v rozhlasu.
Do rodného městečka se Welzl vrátil v roce 1928. Doslova senzaci vyvolalo jeho přednáškové turné a rozhlasový pořad. Své exotické a barvité zážitky vylíčil také redaktorům Lidových novin Bedřichu Golombkovi a Edvardu Valentovi. Ti na základě Welzlova útržkovitého a nesourodého vyprávění sepsali knihy Po stopách polárních pokladů, Ledové povídky, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, a především nejznámější z nich Třicet let na Zlatém severu, která pak vyšla v mnoha evropských zemích, Americe i Japonsku. Welzlovi zajistila světový ohlas.
Se slušnou odměnou v kapse se chtěl dobrodruh vrátit na Novosibiřské ostrovy. Cestu ale kvůli nedostatku financí předčasně ukončil v kanadském Dawsonu, kde 19. září 1948 zemřel a také je tam pohřben. Ve zlatokopeckém kraji proslul jako vypravěč neuvěřitelných historek pod přízviskem Kapitán Jan nebo Jan vynálezce. „Kde domov můj, kde domov můj,“ stojí na jeho náhrobku.
Welzlova osobnost údajně inspirovala Karla Čapka k vytvoření postavy kapitána Van Tocha ve slavném díle Válka s mloky. Jeden z největších českých dobrodruhů budí dodnes zájem široké veřejnosti a je předmětem bádání mnoha zapálených „welzlologů“. Ctitelé Strýčka Eskymáka pokládají polárníka za druhého Járu Cimrmana, ovšem s tím rozdílem, že Eskymo skutečně žil.
