Dříve hrozil, ale vyjednával. Dnes už Kim Čong-un nepotřebuje couvnout

Severní Korea v posledních týdnech předvádí scénář, který se na Korejském poloostrově opakoval už mnohokrát. Tentokrát je ale něco jinak.

Režim Kim Čong-una se už nemusí tolik spoléhat na osvědčený postup – vyvolat krizi, vystupňovat napětí a následně nabídnout jednání výměnou za hospodářské nebo politické ústupky.

Pchjongjang má dnes silnější jaderný arzenál, za zády Rusko, s nímž uzavřel obrannou smlouvu, upevněné vztahy s Čínou a příjmy z krádeží kryptoměn, které mu podle analytiků jeho zbrojní dobrodružství pokrývají.

Z někdejšího izolovaného režimu, který se snažil získávat pozornost světových mocností, se stal důležitý vojenský partner Moskvy.

Spolu s proměnou Kimova postavení na mezinárodní scéně se mění také jeho politika vůči Jižní Koreji. Pchjongjang už nepovažuje Soul za druhou polovinu rozděleného národa, ale za samostatného nepřítele. Tím podle odborníků mizí jedna z politických zábran, které po desetiletí omezovaly možnost použití jaderných zbraní proti Jihu.

„Nejedná se o obvyklý cyklus provokací, ale situace také není zásadně nebezpečnější než v nedávné minulosti,“ upozornil pro singapurskou stanici Channel News Asia Christopher Green, hlavní poradce pro Korejský poloostrov v organizaci International Crisis Group (ICG).

Vztahy mezi oběma zeměmi vstoupily do zásadně odlišné fáze. A mění se nejen způsob, jakým Pchjongjang přistupuje k vojenské konfrontaci, ale také důvody, proč ji vyvolává.

V minulosti Severní Korea často střídala období vojenských provokací s relativním klidem, během něhož se snažila získávat diplomatické a hospodářské ústupky. Vyhrocené krize tak mnohdy končily návratem k jednacímu stolu, kde Pchjongjang vyjednával například o mezinárodní pomoci nebo zmírnění sankcí.

Podle Greena tento cyklus režimu umožňoval postupně rozvíjet zbrojní programy, posilovat vyjednávací pozici a následně doplňovat zdroje prostřednictvím obchodu či zahraniční pomoci.

Teď už Kim Čong-un nemá silnou motivaci tento postup opakovat. „Dnes má Severní Korea spolehlivé spojence a vydělává peníze prostřednictvím obchodu s nimi i kyberkriminality,“ vysvětlil Green.

„Provedla také dostatek jaderných testů, aby se cítila relativně jistá ve svých odstrašujících schopnostech, i když některé nosiče ještě vyžadují vylepšení,“ dodal.

Zásadně se změnilo především mezinárodní postavení severokorejského režimu. Jak již bylo naznačeno, Pchjongjang v posledních letech výrazně prohloubil spolupráci s Moskvou, které dodává munici a rakety a na podporu ruské války proti Ukrajině vyslal také vlastní vojáky. S Kremlem navíc uzavřel smlouvu o komplexním strategickém partnerství, jejíž součástí je závazek vzájemné vojenské pomoci v případě napadení.

Vztahy s Ruskem Kimovi poskytují nejen ekonomické a politické výhody, ale také příležitost získávat cenné vojenské zkušenosti. Současně Pchjongjang upevňuje vztahy s Pekingem, který byl po dlouhá desetiletí jeho nejvýznamnějším zahraničním partnerem.

Kim se tudíž nachází v podstatně odlišné situaci než například v roce 2018, kdy se setkal s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Zatímco tehdy patřilo jednání s Washingtonem k nejvýraznějším diplomatickým úspěchům severokorejského vůdce, dnes má režim více možností, jak získávat zahraniční podporu, aniž by musel přistupovat na americké požadavky.

To ovšem neznamená, že by o rozhovory se Spojenými státy definitivně ztratil zájem. Green upozornil, že pro Pchjongjang může představovat nejistotu například další vývoj války na Ukrajině. Pokud by konflikt utichl a zájem Moskvy o severokorejskou pomoc oslabil, mohl by Kim začít hledat další ekonomické a diplomatické partnery, včetně Washingtonu.

„Máme špatný zvyk předpokládat, že vše, co Severní Korea dělá, souvisí se získáváním vyjednávacího vlivu vůči USA, a to obecně není pravda,“ uvedl s tím, že ne každá severokorejská provokace musí být součástí příprav na další vyjednávání s Američany.

Proměna severokorejské strategie má však ještě závažnější rozměr – Kim Čong-un postupně opouští představu, na které byly vztahy mezi oběma Korejemi založeny po celá desetiletí.

Severní a Jižní Korea se navzdory vzájemnému nepřátelství dlouho považovaly za dvě části jednoho národa. Ačkoli mezi nimi nikdy nebyla uzavřena mírová smlouva a korejská válka skončila v roce 1953 pouze příměřím, na obou stranách hranice zůstávalo sjednocení poloostrova oficiálním politickým cílem.

Pchjongjang však od konce roku 2023 tuto představu systematicky opouští. Kim označil Jižní Koreu za samostatný nepřátelský stát a letos v březnu režim odstranil ze severokorejské ústavy odkazy na sjednocení.

„Nejde jednoduše o další cyklus stupňujícího se napětí, jehož cílem je získat ústupky nebo přimět Soul k návratu k jednacímu stolu,“ upozornila analytička Rachel Minyoung Leeová.

Z pohledu severokorejského vedení se tak Jižní Korea mění z druhé poloviny historicky rozdělené vlasti v zahraničního nepřítele, a padá tak jedna z dlouhodobých politických zábran případného použití jaderných zbraní proti Jižní Koreji. Pchjongjang však použití jaderných zbraní proti Jihu nevylučuje už od roku 2022, kdy uzákonil možnost jejich nasazení v několika scénářích, včetně preventivního úderu při hrozícím útoku proti vedení režimu nebo jeho strategickým objektům.

Na konci října navštívil demilitarizovanou zónu německý kancléř Friedrich Merz. Na jednom z nejstřeženějších míst světa připomněl zkušenost vlastní země, kterou až do roku 1990 rozdělovala železná opona.

„My Němci víme, jak bolestivé je rozdělení země,“ uvedl a vyjádřil přání, aby se také Korejci jednou sjednotili ve svobodě.

Jenže představa, která byla po desetiletí součástí jihokorejské národní identity, postupně slábne i na Jihu.

Z průzkumu Soulské národní univerzity zveřejněného letos v září vyplynulo, že sjednocení obou Korejí považuje za potřebné už jen 39 procent Jihokorejců. Dalších 39,1 procenta oslovených dokonce nevěří, že je vůbec možné. To je nejvyšší podíl od zahájení průzkumů v roce 2007.

Zvlášť výrazná je změna mezi mladými. Mezi Jihokorejci ve věku od 20 do 29 let považuje sjednocení za potřebné pouze přibližně čtvrtina respondentů, mezi třicátníky je podíl jen o něco vyšší.

„Mladší Jihokorejci vnímají Sever jednoduše jako další zemi, která s nimi sousedí, je chudá a představuje hrozbu,“ vysvětlil pro Deutsche Welle profesor zahraniční politiky Čchu Če-u z Kyung Hee University. Na rozdíl od starších generací k severnímu sousedovi podle něj necítí tak silné národní ani osobní pouto.

Stále častěji se proto objevuje otázka, proč by Jižní Korea měla usilovat o sjednocení, jehož náklady by byly obrovské. Podle údajů tamní centrální banky za rok 2024 je ekonomika Jihu nominálně zhruba 58krát větší než severokorejská. Přiblížit životní úroveň obou částí poloostrova by vyžadovalo rozsáhlé investice do infrastruktury, zdravotnictví, školství i dalších veřejných služeb.

Jihokorejská ústava však nadále počítá s mírovým sjednocením založeným na principech svobody a demokracie.

Změna severokorejské politiky se mezitím promítá také přímo do terénu. Hranice mezi Severní a Jižní Koreou se v posledních letech proměňuje v ještě neprostupnější bariéru střeženou ostnatými dráty, téměř milionem nově položených min, protitankovými zátarasy a vojáky budujícími další opevnění.

V souvislosti s tím dochází také k těžko obhajitelným incidentům. Na konci září otřásly demilitarizovanou zónou výbuchy, které vážně zranily tři jihokorejské vojáky. Jeden z nich přišel o chodidlo.

Soul obvinil Pchjongjang z úmyslného rozmístění protipěchotních min jižně od vojenské demarkační linie, Severní Korea ale odpovědnost odmítla.

Následovaly další spory o hranici, přesuny dělostřeleckých zbraní i výhrůžky obnovením propagandistického vysílání z reproduktorů. O měsíc později navrhla Jižní Korea vojenská jednání, která by pomohla objasnit sporné úseky hranice a snížit riziko dalších incidentů. Pchjongjang však zatím o dialog neprojevuje zájem.

Do vyhrocené situace zapadají také pokračující severokorejské zbrojní testy. Na konci října režim odpálil přibližně tucet balistických raket krátkého doletu a následně oznámil testování hlavic s kazetovou municí. Začátkem listopadu navíc obvinil Spojené státy a Jižní Koreu z nácviku jaderné války při společných vojenských cvičeních a slíbil další posilování vlastního jaderného odstrašování.

Podobnou krizi už Korejský poloostrov zažil. V srpnu 2015 zranily dva jihokorejské vojáky miny v demilitarizované zóně, za což Pchjongjang odmítl nést zodpovědnost.

Jihokorejská armáda tehdy obnovila propagandistické vysílání na hranici a obě strany si následně vyměnily dělostřeleckou palbu. Napětí vyvolalo obavy, že se lokální incident může změnit v rozsáhlejší ozbrojený konflikt.

Po několika dnech vyjednávání však obě země dosáhly dohody. Severní Korea vyjádřila nad zraněními lítost a Jižní Korea za stanovených podmínek přistoupila k pozastavení propagandistického vysílání. Takový scénář se však v současné atmosféře opakovat nemusí.

Současná situace se od roku 2015 liší nejen změněným politickým prostředím a tvrdším postojem Pchjongjangu, ale i okolnostmi samotného minového incidentu, upozorňuje analytik Green. Zatímco před 11 lety existovaly přesvědčivější důkazy o úmyslném umístění min hluboko na jihokorejském území, zářijové výbuchy nastaly mnohem blíže sporné hranici.

Současně přestaly fungovat mechanismy, které měly podobným krizím předcházet. Mezikorejská vojenská dohoda z roku 2018, jejímž cílem bylo omezit možnost neúmyslných střetů, je fakticky nefunkční. Přímé vojenské komunikační kanály zůstávají převážně mimo provoz.

„Ani jedna ze stran nechce válku, která by pro obě znamenala obrovské náklady,“ domnívá se Lami Kimová z Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS). Zároveň však upozorňuje, že rostoucí napětí vytváří riziko, že se události vymknou kontrole.

„Vzhledem k tomu, že Pchjongjang je zjevně odhodlán nekomunikovat se Soulem, zvyšuje absence spolehlivých komunikačních kanálů nebezpečí, že by i drobný incident nebo chybný odhad situace mohly vyústit ve válku,“ varuje.

Zvlášť problematické jsou spory o přesnou polohu vojenské demarkační linie. Pokud každá ze stran považuje určité území za své, může se pohyb vojáků, který jedna strana pokládá za běžnou činnost, druhé jevit jako narušení hranice.