Velmoci se slétají v Turecku. Řeší, jak zpomalit oteplování

Každý rok zažívá lidstvo silnější epizody sucha, nové teplotní rekordy, požáry a další přírodní katastrofy, které při nedostatečné aktivitě budou růst ničivostí i rozsahem. Emise oxidu uhličitého vzrostly podle neziskové organizace Fakta o klimatu ze 17 miliard tun v roce 1959 na 41,4 miliardy tun v roce 2023. Z většiny pochází ze spalování fosilních paliv a z průmyslových procesů.

„Vynakládáme na ochranu životního prostředí značné prostředky, jenže jdou spíš na odstranění následků, nikoliv příčiny měnících se klimatických podmínek. Základní problém je, že peníze globálně nejdou do snižování emisí skleníkových plynů a do technologií, které to umožní. Emise zatím stále rostou každý rok. Zpomaluje se to, ale stále se zvyšují a dosahují 40 gigatun CO2. Tím pádem dochází k častějším projevům globální změny,“ říká pro Seznam Zprávy vědec Miroslav Trnka z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR.

Climate Policy Initiative vyčíslila náklady, které změna klimatu do konce 21. století přinese, na více než trilion dolarů, a to při udržení kýžené hranice oteplování na 1,5 stupně, které stanovila Pařížská dohoda v roce 2015. Při nečinnosti mohou náklady podle stejného zdroje vystoupat na 2,3 trilionu.

„Ta otázka zahrnuje řadu negativních dopadů, jako zvyšování hladiny oceánů, extrémní teploty nebo požáry – a to je jen jedna část. Druhá jsou škody, které způsobuje plíživé zhoršování produkce lesních i zemědělských ekosystémů či kvalita vody, a to vše v součtu může mít dopad na ochotu lidí k migraci. Klimatická změna dopadá na velké množství sektorů a tisíce různých činností,“ vysvětluje Trnka.

„Je fakt, že potřebujeme emise CO2, metanu a oxidu dusného celosvětově snížit minimálně o 50 procent, abychom se dostali alespoň do stavu, kdy nebudeme muset trnout nad osudem generace na konci tohoto století,“ dodává.

A proto nyní v Turecku přistává jeden vládní speciál za druhým. Do Antalye míří národní delegace z celého světa, aby rozlouskly komplexní otázku: Jak zabránit přírodním katastrofám, k nimž v důsledku globálního oteplování dochází? Odehrává se tam největší klimatická konference jménem Cop31.

„Z ochrany klimatu se stala strategická otázka. Nacházíme se v situaci, kdy pozorujeme, že představitelé velmocí se nejen na COPech baví o ochraně klimatu a obrovskou roli v jejich přemýšlení nad tímto tématem hraje i bezpečnost,“ vysvětluje kontext pro SZ Milan Vítek z neziskové organizace Fakta o klimatu.

Každoroční sjezd velmocí nad stavem životního prostředí přinesl v minulosti politická rozhodnutí i přísliby klimatické neutrality od největších velmocí světa, jako jsou Spojené státy nebo Čína. Podle oslovených expertů má pro země OSN smysl se setkávat a diplomaticky na sebe vzájemně tlačit s dalším postupem, který může ovlivnit zlepšení kvality ovzduší, vysychání řek, tání ledovců či ochranu amazonských deštných pralesů.

V tomto ohledu nelze nepřipomenout incident z roku 2025, kdy v brazilském Belému přímo do budovy jednání pronikli domorodí obyvatelé, kteří se následně poprali s ochrankou. Na jednom ze záběrů, které obletěly svět, starší domorodec s opeřenou čelenkou křičel do kamery: „Chceme, aby naše území bylo zase volné. Ale těžba ropy, minerálů a dřeva pokračuje,“ čímž narážel na fakt, že konference sama o sobě nijak nepomáhá devastaci životního prostředí v jeho okolí změnit.

Kritika efektivity konferencí je možná. Podle oslovených expertů ale už samotný fakt, že se největší emitent světa, Čína, sejde s ostatními mocnostmi, aby jejich představitelé koordinovali společný postup ve snaze emise snížit, má hodnotu. I Peking ostatně přijal závazek snížit produkované znečištění tak, aby se udržel růst teploty pod hranicí 1,5 stupně, neboli Pařížskou dohodu.

Podpisem se státy zavázaly ke klimatické neutralitě a některé z nich se tento cíl pokoušejí i naplnit. Evropská unie k ní směřuje v roce 2050. Tentýž termín plánovaly i Spojené státy, než Donald Trump při nástupu do druhého funkčního období v roli prezidenta podepsal dekret, který závazek USA zrušil. Největší producent skleníkových plynů na světě – Čína – slibuje, že bude klimaticky neutrální v roce 2060, a Indie o deset let později. Uhlíková neutralita v praxi znamená, že stát chce snížit emise skleníkových plynů na minimum a zbývající emise vyrovnávat jejich pohlcováním nebo odstraňováním z atmosféry, aby celkově nepřispíval ke globálnímu oteplování.

„Když porovnáte situaci Číny, Evropy a Ameriky, tak USA má velmi levné energie. Peking i Brusel jsou v trochu jiné pozici. Mají relativně hodně uhlí, které ale už nejde moc těžit. Čína a částečně i Evropa investují do toho, aby se zbavily závislosti na fosilních palivech, a přecházejí na nezávislou elektroenergetiku. Čína je v tomto ohledu dál. Ale v podstatě se u všech jmenovaných klimatická politika začíná obracet v bezpečnostní politiku a energetickou politiku jednotlivých států,“ popisuje Vítek. Energetická nesoběstačnost totiž samozřejmě činí zemi závislou na rozhodnutí druhých.

Rostoucí význam ochrany klimatu dokládají i čísla. Think-tank Bruegel v minulosti například uvedl, že jen částka investovaná v EU na splnění emisního cíle roku 2030, jímž je snížení emisí kontinentu o 55 procent, dosáhne v dané lhůtě 1,3 bilionu eur, tedy 7,7 procenta ročního HDP Unie. Roční investice do obnovitelných zdrojů energie na rozvíjejících se trzích vzrostly podle studie od agentury Bloomberg ze 49 miliard dolarů v roce 2015 na 140 miliard dolarů v roce 2024.

OSN současně odhaduje, že tyto trhy budou každý rok potřebovat přibližně 1,3 bilionu dolarů do roku 2035, aby zůstaly v souladu s Pařížskou dohodou. Každá země jde na splnění limitu jinak. Například Indie, Evropská unie, Spojené státy a Čína zodpovídají za více než polovinu globálních emisí CO2. Ale podle analýzy Fakt o klimatu má každá prostředky, jimiž se pokoušejí svůj díl snížit.

Hlavním motorem evropské transformace je systém obchodování s emisními povolenkami (EU ETS). Druhým pilířem je rozsáhlá finanční podpora ze systémových fondů a dotací financovaných ze zisků povolenek.

Zelená transformace, podpořená reportem bývalého guvernéra ECB Maria Draghiho, který přechod na zelenou považuje za jeden z pilířů konkurenceschopnosti, vede i k tomu, že Unie vyžaduje zodpovědnost i po ostatních. Na další země tak vyvíjí ekonomický tlak, jak ukazuje například zavedení uhlíkového cla na hranicích (CBAM).

Vadou na kráse unijních snah je to, že drtivou většinu zelených technologií kupuje od Pekingu. Tím podporuje svou ekonomickou závislost na něm a zároveň nakupuje u největšího znečišťovatele planety. Jenže ani u asijské velmoci není situace černobílá.

„Čína je na jedné straně zásadním emitentem, jejíž emise rostly v celkovém objemu za posledních 15 let nejrychleji na světě. Současně ale je Peking odpovědný za tři pětiny instalovaného výkonu obnovitelných zdrojů. Směřuje k ekonomice, která bude méně závislá na fosilních palivech. Bude tedy produkovat menší množství emisí a s výhodou ty technologie prodávat do zbytku světa. To je něco, co se v Evropě třeba v menší míře podařilo Dánsku, které dokázalo zpeněžit poměrně úspěšně know-how v oblasti třeba offshorových a pevninských větrných elektráren. Česko tuto příležitost propáslo a zejména z toho bychom se měli poučit,“ vysvětluje Trnka.

Spojené státy se zase vydaly cestou daňových úlev, které podmiňují tím, že se technologie vyrobí v USA. Ty jsou současně největším světovým těžařem a exportérem ropy i zkapalněného zemního plynu (LNG). Systém proto nepenalizuje fosilní průmysl, ale zároveň kvůli ekonomické výhodnosti buduje i obnovitelné zdroje.

Indie neprochází klasickým nahrazováním fosilních zdrojů, ale podobně jako USA rozvíjí na maximum obě možnosti. Stát se zaručil za dlouhodobé kontrakty v oblasti solární energetiky a ekonomické nástroje doplňuje regulacemi i připravovaným systémem emisních povolenek.

Každý zkrátka zkouší dostupné možnosti, jimiž přispěje svým dílem ke snížení ekologických škod globálního oteplování, které při nedostatečné efektivitě budou stále silněji dopadat na celý svět. I konference v Antalyi může při troše dobré vůle přispět svým dílkem k řešení.