Hřebejk: Bartoška byl lepší herec, než jaké dostával role. Bude tu chybět

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ve čtvrtek odešel jeden z nejznámějších českých herců Jiří Bartoška, bylo mu 78 let. „Od chvíle, co jsem se o tom dozvěděl, váhám, jak ho jednou větou charakterizovat. A přemýšlel jsem, jestli je někdo, kdo ho neměl rád, ale na nikoho jsem nevzpomněl,“ říká v rozhovoru režisér a scenárista Jan Hřebejk. Neoznačuje se za Bartoškova blízkého přítele, rád ale vzpomíná na to, jak s ním díky spolupráci na divadelních inscenacích mohl být třeba dva a půl měsíce v každodenním kontaktu.

Jak prožíváte úmrtí Jiřího Bartošky?

Samozřejmě je to šok. Já jsem s ním nikdy netočil, jenom jsem se párkrát motal kolem karlovarských barů, dělali jsme spolu divadlo nebo točili znělku, párkrát jsme byli s naším filmem ve festivalové soutěži. Ale vzpomněl jsem si na jednu historku starou asi 20 let, kdy na tiskové konferenci oznámili, že cenu za celoživotní dílo ve Varech dostane Věra Chytilová. Ohlásil se nějaký pán a přišel to Barťákovi vyčítat, že se mu její poslední filmy nelíbí.

Barťák namítal: přece nečekáte, že to odvoláme a tu cenu jí nedáme, vždyť její věci z 60. let jsou pojem. Ale tenhle člověk namítal, že její nejnovější věci opravdu nemá rád. Až ho Barťák přerušil a povídá: podívejte, já jsem natočil asi padesát filmů a skoro všechno jsou to s*ačky. Přesto nemyslím, že jsem špatný herec.

On si byl zkrátka vědomý své ceny, věděl, že je jeden z nejlepších a nejpopulárnějších herců, ale zároveň měl v sobě takovou zvláštní pokoru a sebekritičnost. Je fascinující, že člověk s takovou angličtinou jako Jirka, tedy skoro nulovou, tak dobře a prestižně vedl festival v Karlových Varech.

Jak na něj vzpomínáte vy?

Už navždycky ho budu mít zapsaného jako Dona Juana, Jakuba nebo George z Kdo se bojí Virginie Woolfové. Viděl jsem ho také v Bratrech Karamazových v Divadle Na zábradlí v té slavné inscenaci Evalda Schorma, to bylo možná poprvé, kdy jsem ho spatřil na jevišti.

Jednu věc myslím potvrdí skoro každý, kdo se s ním setkal: když je někdo velká osobnost a opravdu známý, cítíte se vedle něho nesví, nervózní. Ale Barťák měl v sobě něco odzbrojujícího. Lidem nedělalo problém si s ním tykat, cítili se v jeho společnosti dobře. Jednak s ním byla sranda, jednak se ke všem báječně choval. A to bylo kouzlo jeho úspěchu, samozřejmě vedle talentu nebo toho, že dobře vypadal. Měl takový typ šarmu, který netvoří překážku mezi ním a druhými. Bude tu chybět.

Když jste mluvil o karlovarském festivalu, dokážete popsat, co nejdůležitějšího mu Jiří Bartoška dal, co je jeho odkaz?

Dal mu značku. Karlovarský festival tu samozřejmě byl už předtím, ale tu organizační strukturu, popularitu a lidi, kteří ho tvoří, si vybral Bartoška. Nebo jim dal prostor, když je tam přivedl někdo jiný. Měl jsem možnost vidět, jak ti lidé v jeho týmu rostou. Pamatuji si, jak tam dnešní umělecký ředitel Karel Och zhruba tak v roce 2001 nastoupil jako někdo, kdo se stará o porotu. To byl kluk, který vás posazoval do auta nebo vám vařil kafe. Ale do dvou tří let z něj vyrostla nedílná součást programu.

Tohle je ohromná vlastnost. Když vedete nebo budujete nějaký tým a ti lidé v něm rostou. Barťák se jim do toho necpal, nezkoušel je přesahovat. Myslím, že ani neměl manažerské ambice, co se týče třeba ekonomických záležitostí. Ale dokázal vybudovat ten tým a značku, navíc v takhle veřejně sledované instituci. To si řekněme upřímně, komu se tohle podaří?

Když jste zmínil, že měl slabou angličtinu, jak se mu podařilo z karlovarského festivalu udělat mezinárodní pojem?

Jsou lidé, kteří třeba neumí žádnou řeč, a přesto se s každým domluví. To myslím, že uměl. A pak tu byla jeho otevřenost. On měl obrovský šarm, vypadal jako aristokrat, ale zároveň si festival udržoval obrovskou přízeň studentů, kteří ho navštěvují už přes tři desítky let.

Ano, Jiří Bartoška festival převzal v roce 1994.

To je šílené. To znamená, že lidé, co tam jezdí dnes jako studenti, se narodili v době, kdy on už festival vedl desátým rokem. A furt to má dobrou atmosféru. Když někdo vyčítá festivalu, že je to snobárna nebo že se tam hraje golf, tak tam pořádně nebyl. Jasně, jsou i tam společenské akce sponzorů, ale v první řadě tam jezdí tisíce diváků a lidé se tam opravdu mohou dostat do kina na filmy. A tohle rozkročení festivalu, že tam Bartoška byl schopný udržovat jak ten lesk hvězd a programu, tak i perfektně zorganizovat program pro mladé, to je bomba. Podle mě to dělal tak dobře, že to v tomto duchu bude pokračovat ještě léta.

Myslíte, že Jiří Bartoška pomohl českému filmu?

Určitě, i když pořádně to uvidíme teprve s odstupem času. Ale určitě mu pomohl už tím, že filmový festival patřil k nejsledovanějším kulturním akcím v zemi. Tady je samozřejmě spravedlivé zdůraznit, že Jiří Bartoška ten festival nedělal sám, na tom se podílel celý tým od bývalé umělecké ředitelky Evy Zaoralové po současného výkonného ředitele Kryštofa Muchu, ale určitě se Jiří Bartoška zasloužil o český film.

Pamatujete si, s jakou vizí do karlovarského festivalu nastupoval a jaký byl předtím, než jeho prestiž začala růst právě za Bartoškovy éry?

Já byl na festivalu poprvé v roce 1986, to jsem ještě ani nestudoval na FAMU, ale už jsem jel do Varů. A samozřejmě už tehdy jsem měl oči navrch hlavy, ale s tím, jak vypadá dneska, se to nedalo srovnávat. Po roce 1990 tam sice v prvních letech přijeli Miloš Forman nebo Robert De Niro, vždycky to vypadalo nadějně, ale pořád to bylo stylem pokus-omyl a vždycky se to nějak narychlo spíchlo. Dokonce natruc vznikl i festival v Praze, Zlatý Golem, který vydržel jen krátce.

Tou dobou už ale přišel Barťák a vzal si do Varů tým lidí, kteří tvář festivalu tvoří víceméně doteď: bratry Cabany, producenta Rudolfa Biermanna, jako programovou ředitelku Evu Zaoralovou, dále Aleše Najbrta, který už třicet let dělá grafickou tvář festivalu, Tona Stana, který fotil festivalové hvězdy a první plakáty, moderátora Marka Ebena. Tenhle tým tam je doteď a vytvořil tu tvář festivalu, která se cizelovala.

Viděl jste zblízka, jak pracují?

Já jsem s Jiřím Bartoškou roku 2001 zkoušel v Divadle Pod Palmovkou Amadea. Bylo to na jaře, kdy už přípravy na festival běžely v plném proudu. Ono to vždycky navenek vypadalo, že to jde nějak samo, ale tehdy jsem právě viděl, jak odpadávají různí sponzoři, jaké na něj vznikají tlaky v Parlamentu, zda ten festival podpořit, nebo nepodpořit. Což je absurdní, když si vezmeme, že takový festival v Cannes z velké části platí francouzský stát a nikde stále znovu nediskutují o tom, zda v tom pokračovat. Kdežto tady se o tom neustále debatovalo, stejně jako o tom, zda to nemá dělat někdo jiný.

Barťák ty souboje ale jako rytíř na koni vždy nějak vyhrál, nějak to prosadil nebo ty lidi přesvědčil. A dělal to s elegancí, která mu byla vlastní, až to navenek vypadalo, že to jde samo. Ale ono to šlo právě díky té jeho ohromné schopnosti domluvit se s lidmi napříč, včetně politiků a sponzorů. Já si skoro nedokážu představit, co to bylo za práci.

Když jste mluvil o jeho šarmu, viděl jste třeba, z čeho čerpá energii?

Šarm nestačí, ten musíte umět přetavit v činy. A to není herectví, protože v herectví přece jenom hrajete napsanou roli, kdežto tady musíte umět sakra improvizovat. On měl vzácnou kombinaci nějaké té lehkosti a toho, že věci zároveň dotahoval. To nebylo tak, že to za sebe nechá dělat někoho jiného. Vezměte si třeba financování festivalu, v takových věcech si člověk snadno může naběhnout a dostat se i do skandálů. Festival ale žádné za celých těch více než třicet let neměl. Nikdy s tím nebyla spojená žádná svinstva, podezřelé peníze, trapasy. Tři desetiletí jsou opravdu hodně. A dělat to takhle bezúhonně, to je něco.

Samozřejmě v nějakou chvíli už festival získal svoji podobu, už tam jezdily hvězdy, ale třeba soutěž se neustále zlepšovala, a to markantně. Což říkám jako někdo, kdo se jí mnohokrát zúčastnil. Čili to je další věc: laťku, kterou nastavíte, musíte nejen udržet, ale stále zvyšovat. A to myslím, že se Barťákovi dařilo.

Proč se vůbec jako herec pustil do tak velkého projektu jako filmového festivalu?

Já se s ním v té době znal jen tak z rychlíku. On byl v 80. letech hvězdou Divadla Na zábradlí, pak když tam přišel režisér Jan Grossman, dělali s Barťákem slavná představení Dona Juana a Largo desolato od Václava Havla. Ještě před Grossmanovou smrtí se ale směřování divadla rozpadlo, přišly nové výzvy a být jen v divadle, chodit si tam pro plat a večer hrát někým vybraný repertoár asi Bartoškovi bylo málo. Byl tvůrčí, ale zřejmě v sobě objevil i nějaký organizační talent. Nikdy jsem se ho na to neptal, nebyl jsem jeho blízký přítel. Jenom jsem ho měl rád. A když jsme spolu dělali divadelní představení, měl jsem to štěstí být s ním třeba 2,5 měsíce v každodenním kontaktu.

A jaký byl jako herec?

Myslím, že byl lepší herec, než jaké měl ve finále filmové úlohy. Ano, natočil perfektní a některé velmi populární snímky, ale mohlo jich být víc. Divadlo ho myslím umělo využít zcela do všech poloh, viděl jsem ho hrát komedie, dramata, na malé i velké scéně, a vždycky byl výborný. Ve filmu myslím, že skutečně vynikajících, prvotřídních počinů s ním bychom napočítali třeba deset, a to je na takový talent málo.

On se ukázal jako dost výlučný typ. Nebyl běžný Čech, na rozdíl do Bolka Polívky v sobě jako herec neměl takovou tu plebejskost, byl přece jenom příliš hezký, měl až moc krásný hlas a byl příliš sošný na to, aby hrál strýce. Bolek je génius, ještě navíc autor a já ho zbožňuji, ale Bolkovi nemáte problém uvěřit obyčejného chlapíka, kdežto Barťák vždy vybočoval. Na divadle se to zamaskuje. Kdežto ve filmu by mu autoři museli psát na tělo víc takových rolí, jaké dostal ve Všichni moji blízcí nebo Je třeba zabít Sekala.

Já ho měl nicméně rád i v takových filmech, které nejsou kdovíjak považované, třeba v Katapultu od Jaromila Jireše. Přestože moje sestry říkaly, že je to blbost, že přece člověk jako Bartoška nemůže být tak zoufalý, aby hledal ženské na inzerát. Ale mně se to líbilo, přišlo mi to jako dobrá komedie. A samozřejmě věci jako Osadu Havranů měl člověk rád z dětství.

Kdybyste to měl nějak shrnout?

Myslím, že jak bude časem brán jeho přínos pro českou kulturu, tak možná to třicetileté ředitelování festivalu ve Varech se nakonec ukáže jako ta nejvýznamnější položka. Určitě by jí bylo divadlo, ale divadlo prostě v čase zmizí. Zůstane v diplomových pracích nebo záznamech, které však nikdy nemají tu sílu, jakou má divadlo naživo.

Barťák byl geniální divadelní herec, ale jeho herectví česká kinematografie nevyužila ze sta procent. Způsob, jakým vybudoval značku a tvůrčí tým karlovarského festivalu, tady však zůstane. A samozřejmě lidé, co ho znali, na něj budou vzpomínat s láskou.