Čapek s umělou inteligencí i rapová dílna. Co nabídl Jiráskův Hronov

Ve východočeském Hronově skončil 96. ročník festivalu Jiráskův Hronov – největšího svátku českého divadelního ochotnictví. A letos se nesl v opravdu svátečním duchu: Zasvěcen byl oslavám zápisu hraní amatérského divadla v Česku na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO, k němuž došlo koncem loňského roku v Indii.

Ač malebné městečko nad Metují festivalem žije ve všech možných směrech, od koncertů v parku přes rodinný program až po bohatou nabídku pouličního občerstvení, hlavní pozornost je stále upřena na divadlo. Třicítka amatérských inscenací, které se přes složitý systém postupových přehlídek propracovaly do hlavního hronovského programu, ukázala, jak živá a bohatá tato tradice dnes je.

Na velké scéně Jiráskova divadla vystoupil mimo jiné soubor, který se honosí vůbec nejstarší nepřetržitou tradicí: Divadelní spolek Krakonoš se ochotnické činnosti ve Vysokém nad Jizerou věnuje již 240 let. V Hronově se představil s klasickou sci-fi hrou R.U.R. od Karla Čapka. Nastudoval ji v působivé výpravě laděné do stylu art deco, zároveň ale inscenace režisérky Magdaleny Bartoňové rozhodně není jen pietním uchopením Čapkova textu. Děj hry doplňuje linie, v níž dva pacienti v nemocnici – jeden technooptimista, druhý skeptik – zapáleně debatují o aktuálním problému umělé inteligence.

To poukazuje na jednu důležitou vlastnost neprofesionálního divadla: Zpravidla vzniká z lidské potřeby se vyjádřit, proto je také dobrým ukazatelem témat, jakými společnost žije. Letošní festivalový program ukázal, že takové vyjadřování je vlastní i tradičnějším souborům, které se věnují takzvané velké činohře.

Čapek nebyl jediným českým klasikem, který se v programu objevil. Třeba slavný Divadelní soubor Jana Honsy z beskydské vsi Karolinka, spojený kdysi s režijní a autorskou tvorbou dnešního uměleckého šéfa Švandova divadla Martina Františáka, přivezl povedenou inscenaci Její pastorkyňa od Gabriely Preissové. V režii Miroslava Urubka se tu objevují tradiční kroje i skvělá živá cimbálovka. V jádru ale stojí místy až moderně strohá, přesná psychologická práce s jasným sdělením o tom, k jaké tragédii může člověka dovést přílišný ohled na názor společnosti.

Nechyběl ani další klenot českého venkovského dramatu, Maryša bratří Mrštíků. Přivezl ji soubor ze Slavkova u Brna – tedy z blízkého sousedství Těšan, kde se odehrál skutečný příběh, jímž se Mrštíkové inspirovali.

Také Slavkovští se svou režisérkou Irenou Rozsypalovou přistoupili ke klasickému textu razantně: Postavu Maryši rozdělili mezi dvě herečky. Jedna ztvárnila její vzpurnou dívčí podobu, druhá, strhaná a zcyničtělá, se objevuje po vynuceném sňatku s o mnoho starším vdovcem. Ani režie není zcela klasická, často se zjevují až operně laděná aranžmá. Nejvýraznější na slavkovské inscenaci je ale její hudební dramaturgie, která sahá po méně známých lidových písních přímo z blízkého okolí Slavkova – škoda jen, že znějí pouze z nahrávky.

I další činohry letošního programu se vymykaly představě o amatérském divadle coby upachtěné snaze napodobovat profesionální veselohry. Třeba soubor z jihomoravských Boleradic nastudoval dramatizaci slavné prózy Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma – v režii Juraje Hádera vzniklo přesvědčivé baladické vyprávění z temných časů protektorátu, které zdobí křehce autentické výkony mladých představitelů tragických milenců Ester a Pavla.

Režisér Štěpán Kňákal z Divadelního klubu Jirásek v České Lípě se zase pustil do krajně nesnadného dramatu Ladislava Klímy Lidská tragikomedie, groteskního podobenství o různých přístupech k životu.

I ze současné dramatiky došlo na pozoruhodné tituly: třeba režisér Michal Moravec, nedávný absolvent režie na JAMU, se svým domovským souborem Tyl z Poličky zinscenoval známou mrazivou komedii Maria von Mayenburga Ošklivec, která pojednává o posedlosti vzhledem, povrchním vnímání a o tom, jaké by to bylo, kdyby byli všichni úplně stejní.

Inscenace stojí na nepopisné výpravě se skvělým světelným designem, ale hlavně na výborných hereckých výkonech v čele s Ondřejem Cihlářem coby titulním „ošklivcem“ Lettem a Valerií Cechovou v roli jeho ženy, která mu nerada potvrzuje, že je skutečně nesmírně ohyzdný, jen o tom celý život neměl ani ponětí.



Se silným souborovým herectvím pracuje také kus, s nímž přehlídku završil Spolek divadelních ochotníků v Blatné: inscenaci populárního titulu Vlastníci Jiřího Havelky. Satirická komedie, která na půdorysu schůze vlastníků bytových jednotek kreslí nelichotivý portrét současného stavu naší demokracie, se může v blatenském podání opřít o velice střídmé, nekarikující herecké podání – a k autenticitě jí možná pomáhá i to, že režisérka Kateřina Malečková strávila roky v komunální politice.

Tradičně zřetelný bývá v hronovském programu hlas mladých souborů, často tvořících při dramatických oborech na základních uměleckých školách. Letos tomu tak bylo snad ještě výrazněji – a silně z toho lezlo, jak současnou generaci zaměstnávají nejrůznější projevy toxické maskulinity, tedy problematických charakteristik spojovaných s muži, jako jsou agresivita, násilné chování či pocit nadřazenosti.

Třeba turnovský soubor Tutu Bazo představil Čekání na Filipa. V něm pět chlapců pozdně středoškolského věku během čekání na spoluhráče z kapely probere témata současných mladých vztahů a životních hodnot formou jakéhosi nevázaného kabaretu, ve kterém se najde prostor i na otevřeně politickou linku kritizující konzervativní pravici a manosféru, to znamená například internetové stránky a komunity propagující maskulinitu či misogynii.

Jeden ze zahraničních hostů festivalu, divadelní soubor LET ze slovenské Žiliny, má naopak čistě dívčí obsazení – a jeho mrazivá, niterná, posmutnělá, ale také vztekle útočná výpověď o všudypřítomnosti a společenské toleranci sexuálního násilí a obtěžování, nazvaná Snívali sa mi ruky tvoje, se stala jedním z jasných emocionálních vrcholů festivalu. Vznikla v režii Barbory Juríčkové.

I jeden z mladých souborů sáhl velice autorským způsobem po Maryše: inscenace Maryša aneb Kůň není člověk a člověk není kůň čili DebiLOVE v podání brněnského souboru Mámení uchvátila tím, jak klasické drama dokázala dekonstruovat – například začíná výrazně pohybovým ztvárněním samotného závěru hry – a nakonec zase poskládat dohromady. I tady je důraz na téma toxického vztahu, v němž zprvu sympaticky působící, ve společnosti oblíbený mlynář Vávra nakonec jeví rysy narcistního manipulátora.

Z loutkářů letos zvlášť zaujalo Úplněnahé Divadlo z Veselí nad Moravou s výtvarně propracovanou miniaturou A to je všechno?, tematizující útěky před problémy kolabujícího světa do lůna přírody. Výrazná ale byla také Bažantova loutkářská družina z Poniklé, jejíž jediný člen Tomáš Hájek se ve svém autorském kusu Gubernátor inspiroval mrazivou povídkou Leonida Andrejeva.

Prostor dostalo i divadlo zpracovávající poezii, například tvorbu J. H. Krchovského (Život po životě souboru Tři 000 z Mostu) nebo převzaté i autorské výpovědi o umírání a odcházení (Ko-lo-běh Pátečních hochů z Loun).

Velkým zážitkem bylo sborové podání poezie Ernsta Jandla nazvané Vyšňořme se, které přivezl známý brněnský ÚstaF Voiceband – v režii Dana Pavlíka představuje nejen hravou, jazykově experimentální stránku Jandlovy tvorby, ale také jeho válečnou minulost coby vojáka wehrmachtu.

To jiný brněnský soubor, mladá parta známá jako Frgál na nitkách, zpracovala v inscenaci Okenice hravou formou na pomezí kabaretu, divadla poezie a loutek dílo básníka Otakara Migawky, kterého si ovšem úplně vymyslela.

S novým intelektuálním kabaretem nazvaným Poslední centence aneb Přes střadu vlek nejede se vrátily i osobnosti autorského divadla, pražský soubor Krvik Totr existující od roku 1992 – v podnětné revui, která prostřednictvím svých lídrů Petra Jediného Novotného a Tomáše Kouta upomene na tradici slavných dvojic Jiřího Voskovce a Jana Wericha, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra či Jana Vodňanského a Petra Skoumala, se docela podvratně kouzlí jazykem i autorskou hudbou Sonii Koutové.

A jeden z velkých intelektuálních oříšků vytvořil soubor Ojebad, který v inscenaci Portrét umělce jako zkoumá nejspíš povahu umělecké tvorby – jisté ovšem je, že u toho žongluje s aluzemi na Jamese Joyce a desítky jiných literárních velikánů, vrství jednu rovinu za druhou, adresně osobně útočí, provokuje a kouří jednu cigaretu za druhou, to vše s odzbrojující hravostí.

Inscenací se do hlavního festivalového programu samozřejmě vešlo ještě mnohem víc, dohromady soubory odehrály 150 představení. V hledištích bylo vesměs plno až přeplněno. Podle pořadatelů dorazilo 58 tisíc návštěvníků.

K hronovskému kouzlu patří ještě jeho vzdělávací část: Dílny a semináře, které pod vedením metodičky a produkční Terezy Ondrové do města přivážejí renomované profesionálky a profesionály z různých oblastí divadelní tvorby, aby své dovednosti předávali třem stovkám seminaristů všech věků.

Během týdenních dílen nezřídka dojde na tvůrčí zázraky. Jedním z nejpamětihodnějších bodů letošního programu se stala noční prezentace účastníků dílny rapu, kterou vedl herec a rapper Dan Kranich ze známého dua P/\ST. Výsledkem byl strhující hodinový koncert, v němž se objevilo několik velkých talentů a také písně se spoustou bolavých, naléhavých témat od stigmatizace mateřství přes problematické vztahy až třeba po endometriózu.

I tyto zázraky zrozené za pár dní z ničeho dělají Jiráskův Hronov – a ten letošní byl na ně opravdu velice bohatý.