Hlavní obsah

Když o chudobě píše dítě nezaměstnaných. Z knihy Bídníci je cítit vztek

Petr Vidomus
Publicista a sociolog
Foto: Profimedia.cz

Z knihy Bídníci je cítit naštvanost – hlavně z toho, že nezaměstnaným nejsme schopni porozumět, a ještě se je snažíme zašlapat do země.

Reklama

8. 6. 13:00

Politická redaktorka časopisu Die Zeit přináší v knize Bídnici vhled do života nezaměstnaných. Na „lidi na okraji“ neshlíží z privilegované pozice střední vrstvy. Čerpá z vlastní zkušenosti potomka dlouhodobě nezaměstnaných.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Podle německé novinářky Anny Mayrové je náš pohled na nezaměstnané zásadně zkreslený. Jednak strachem ze společenského propadu nás samotných, jenž nám trochu zatemňuje mysl, jednak způsobem hodnocení, které notně vychází z optiky středních a vyšších tříd. Jako bychom se na nezaměstnané dívali částečně zamlženými brýlemi: vidíme „jejich“ podivné zvyky, hrubost a nezdravou stravu, ale nejsme schopni jim porozumět, natož nahlédnout příčiny. Nezaměstnaní jsou nám nejen vzdáleni, ale mnohdy jim ani porozumět nechceme, protože si od nich chceme udržet odstup.

Anna Mayrová nabízí unikátní perspektivu, odlišnou od řady jiných pojednání o chudobě. Je kritická k sociologům, kteří „sestupují“ do vyloučených lokalit s diktafonem a měřítky své, vesměs střední, třídy. V pronikavém eseji konfrontuje sugestivní vzpomínky na dětství s nezaměstnanými rodiči a veřejné diskuse o nezaměstnanosti, v nichž se mísí represe, blahosklonnost i neporozumění těm, jichž se tyto debaty týkají.

Cizincem ve světě

Její příběh je sice možné číst jako happy end, neboť z potomka nezaměstnaného truhláře a bývalé punkerky vyrostla v úspěšnou novinářku. Současně ale přináší tísnivý vhled do života „třídního outsidera“. Vzestupem po společenském žebříčku získává odstup od svých nezaměstnaných rodičů, ale v berlínské kosmopolitní třídě se také necítí úplně doma. „Stává se, že se mi hnusí podmínky, v nichž žijí moji rodiče… ještě než pozdravím, otevřu dokořán okno, protože mi připadá, že tam mají zatuchlo. Stejně tak často se ale stává, že se mi hnusí manýry mých kolegů, jejich hovory o tom, kam pojedou na dovolenou a v jakém „spa hotelu“ se ubytují, hnusí se mi soutěž o to, kdo má nejlepší tajný tip na hipsterskou restauraci v Kreuzbergu,“ popisuje Mayrová své vnitřní pnutí.

Nabízí se zde srovnání s vlivnou knihou Návrat do Remeše sociologa Didiera Eribona, který se však svému dělnickému prostředí možná vzdálil až příliš („Tato setkání pro mě postupem času nabírala rysy nepříjemné povinnosti, která byla tím nepříjemnější, čím více se ze mě stával někdo jiný,“ píše Eribon).

Jak sama Mayrová říká, psaní o chudobě často zavání trapností nebo salónním levičáctvím. Toto její úvodní „přiznání“ je sympatické, neboť tím současně upozorňuje, jak těžké je psát o lidech na okraji bez nich samotných. Mayrová jim – na rozdíl od mnoha televizních debat – propůjčuje hlas zcela legitimně díky své vlastní zkušenosti.

Foto: nakladatelství Host, Seznam Zprávy

Knihu Anny Mayrové vydalo nakladatelství Host.

Stigma holky z horší čtvrti

Zpochybňuje zavedená klišé. Například to, že nezaměstnaní volí ultrapravici. Jak argumentuje, už statisticky to nedává smysl: „I kdyby všichni příjemci dávek v zemi volili jednu jedinou stranu, nepřehoupla by se přes pětiprocentní hranici.“

Nebo mantru o tom, že lékem na nezaměstnanost je přístup ke vzdělání. Dokládá, že děti z chudších poměrů na vysokých školách mnohdy neuspějí – ne proto, že by nebyly chytré nebo cílevědomé, ale proto, že prostředí, ze kterého vzešly, je nenaučilo klást nároky na druhé: chtít víc „za své peníze“, dožadovat se uznání, využívat kontakty. Mayrová to ilustruje na své zkušenosti: při vstupu do jógového studia oceňuje lidi, kteří zde chodí, „jako by jim svět patřil“, jednají sebejistě. Ona, i po letech, v tělocvičně jedná s vědomím vlastních třídních hranic: Můžu se zeptat? Nechci otravovat… Nezabírám karimatkou moc místa?

Kritizuje také sociální pracovníky, kteří podle ní jednají vůči nezaměstnaným povýšeně a snaží se je hlavně trestat, než aby hledali skutečná systémová řešení. Především ale má za to, že sociální práce je administrativní moloch, který řeší důsledky nezaměstnanosti (alkoholismus, násilí, týrání), byť by bylo mnohem efektivnější řešit příčinu, totiž chudobu. Naneštěstí v řešení není příliš konkrétní.

Odsudky „nepřizpůsobivých“ nepramení jen ze strachu z vlastního neúspěchu, ale také ze „zbožštění práce“, ideologie, která je úzce spjata se zrodem kapitalismu. Mayrová v jedné z úvodních kapitol sleduje, jak se idea (ne)práce proměňovala od středověku a jak se z práce za mzdu postupně stalo dogma – kdo tomuto kritériu nevyhovoval, stal se vyděděncem. Autorka tuto stigmatizaci nezaměstnaných ilustruje na mnoha místech knihy, ale zřejmě nejnázornější je v oblasti konzumu: svou identitu do značné míry odvozujeme od spotřeby – oblečení, stravy, návštěvy restaurací. Kdo nekonzumuje, jako by nebyl.

Čtivá sonda… nemnoho řešení

Z celé té knihy je cítit naštvanost – hlavně z toho, že nezaměstnaným nejsme schopni porozumět, a ještě se je snažíme zašlapat do země. Nicméně naštvanost někdy může být i silným kreativním impulsem, což je i případ Mayrové. Sebelepší sociologická studie asi nedokáže popsat všední život nezaměstnaných s takovou emocionální naléhavostí, jako mohou ti, kteří s ní mají zkušenost. Mayrová občas sociologům křivdí, nicméně jejich koncepty (např. Pierra Bourdieua) překládá do laického jazyka velmi srozumitelně a smysluplně.

Už horší je to nabízenými řešeními. Těm se věnuje až na posledních deseti stranách, a spíše útržkovitě. Co tedy navrhuje?

Jednak důslednější vybírání daní, a to v globálním měřítku. Pokud dojde k propojení bankovních údajů, bude dle autorky těžší pro nejbohatší unikat zdanění. Dále je to proměna hodnot, upuštění od fetišizace výkonu. V oblasti sociální podpory požaduje systém založený na důvěře místo na šikaně – takový, který by se soustředil více na přímou prevenci chudoby než na následnou sociální práci.

Leckdo namítne, že druhou stranou důvěry je zneužití (tedy například dávek). To Mayrová přesvědčivě vyvrací – nejen tím, že „líných podvodníků“ je v celku žadatelů o dávky minimum, ale i odkazem na mnohem zásadnější porušení principu důvěry při výběru daní – zpronevěru třídou nejbohatších nebo konečně „odklon“ majetku do daňových rájů.

Kromě těchto velkých a obtížně proveditelných změn ale může každý začít sám u sebe, především ve způsobu, jakým o nezaměstnaných hovoří. Notná část stigmatizace „lidí na okraji“ se totiž skrývá v jazyce. Například navrhuje, abychom byli ve svém vyjadřování konkrétnější a místo „chodím do práce“ říkali třeba „stojím u pásu a kontroluju výrobní závady dveřních pantů“. Nebo se oprostili od přesvědčení, že jsme hlavně tím, co děláme. Zní to možná úsměvně, ale tyto drobné změny mohou přispět k tomu, že se lidé bez práce (z jakéhokoli důvodu) budou mnohem lépe cítit lidmi.

Anna Mayrová: Bídníci – Proč společnost pohrdá nezaměstnanými, ale přesto je potřebuje (Host, 2022)

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované