Článek
„Říkali mi, že literatura se nikdy nemá snažit vysvětlovat, že má jen znázorňovat skutečnost, a já píšu, abych vysvětlil a pochopil život. Říkali mi, že literatura se nikdy nemá opakovat, a já chci psát znovu a pořád jen tentýž příběh, vracet se k němu, dokud skrze něj nepůjdou zahlédnout útržky pravdy. (…) Protože teď už to vím: oni tu takzvanou literaturu vystavěli proti životům a tělům jako to její. Protože teď už vím, že psát o ní a o jejím životě znamená psát proti literatuře.“
Devětadvacetiletý Louis se proslavil už svým debutem Skoncovat s Eddym B., ve kterém líčil své dětství a dospívání na francouzském venkově, kde se potýkal s chudobou, homofobií a odkud se dokázal vymanit až díky vzdělání. Právě to mu připravilo docela jiný život, než měli členové jeho rodiny, kteří zakoušeli dřinu, nízké mzdy, nedůstojné zacházení, násilí. Vyprávění o životech rodičů prohloubil v knize Kdo zabil mého otce, která vyšla v češtině loni, a v letošním titulu Boje a proměny jedné ženy.
Kdybys viděl, jak jsem teď svobodná!
Louisův otec pracoval jako dělník a po nehodě, kdy mu spadl při práci na záda náklad, klesla rodina „z chudoby přímo do bídy“. Problémy rodiny gradovaly, stejně jako otcova agresivita namířená na matku, kdy jí před druhými nadával a shazoval ji. Autorova matka pak v obraně začala o otci tvrdit, že se svým zraněním přehání a „mohl by přece hýbnout prdelí“.
Louis líčí, jak byl právě liknavý vztah ke zdraví a nedůvěra k lékařům způsobem, jak si lidé z dělnické třídy dodávali důstojnost; starat se o své zdraví pro ně bylo opovrhovaným městským moresem. Kvůli tomu autorovi samotnému téměř prasklo slepé střevo, když jeho matka nechtěla uznat, že ho bolí břicho, a odmítala zavolat záchranku. V té době už studoval a matka špatně nesla, že se nad rodinu vyvyšuje – používá výrazy, kterým ostatní nerozumí, nebo dává na odiv svou sečtělost.
„Sociální distance kontaminovala veškeré naše vztahy natolik, že už jsi ve mně viděla jen nástroj třídní agrese, a to mě málem zabilo,“ podotýká k tomu Louis.
Přesto se autorova matka dovedla – podobně jako její syn, byť jí k tomu nepomohlo vzdělání – vymanit z vesnického prostředí. Vleklá krize mezi ní a jejím manželem totiž nakonec vyústila v rozchod. Louisova matka otce opustila a odstěhovala se do Paříže.
„Kdybys viděl, jak jsem teď svobodná! Nepoznal bys mě,“ líčí synovi nadšeně.
Hledání záchrany
V beletrizovaných analýzách (nebo jak jinak tento unikátní styl psaní nazvat?) Édouarda Louise je důležité, jak pracuje s konceptem intersekcionality. Intersekcionalita je termín, se kterým přišla poprvé na sklonku osmdesátých let feministická teoretička Kimberlé Crenshaw. Podle ní jednotlivé nerovnosti neexistují vedle sebe, ale kříží se a vzájemně posilují. U Louise tak šlo o třídní původ v kombinaci s homosexualitou (a v prostředí jeho vesnice a rodiny k tomu přibylo také vzdělání, pro které mělo jen málo lidí pochopení). U Louisovy matky jde navíc o gender, který jí některé životní volby komplikuje nebo zcela znemožňuje.
Spisovatel líčí, jaké problémy matce přineslo nečekané těhotenství: bylo jasné, že se dalším porodem ještě pevněji připoutá k muži, jenž ji roky ponižuje. To je situace, která je pro řadu žen trpce známá. Pokud totiž mluvíme například o domácím násilí, je to právě ekonomická situace, jež ženám často znemožňuje od partnera odejít.
Louis zároveň píše o matčině osamělosti, každodenním ponoření se do domácích prací, vaření a obsluhování ostatních členů rodiny. Tak jako její syn i ona úpěnlivě hledala záchranu. Zatímco on ji našel v knihách, pro ni šlo o navázání přátelství se ženou, která patřila k vyšší třídě. Když však přátelství skončilo („Prostě jsme pro ni nebyli dost dobří“), zbývala matce jen úzká perspektiva budoucnosti. A přece – když děti odrostly a začaly se stavět na vlastní nohy, konečně získala možnost manžela opustit, mít budoucnost, kterou si může sama řídit.
Literatura jako obydlí, kam se uchýlit
Na začátku knihy autor píše, že jeho tok přemýšlení o matce spustila fotografie, na níž je jí teprve dvacet. Výraz jejího obličeje evokuje svobodu a nepřeberné budoucí možnosti. „To viditelné štěstí mi dalo pocítit, jak nespravedlivé bylo jeho zničení.“
Louis využívá možnost přepsat společnou minulost sebe i matky. Chce vystavět „obydlí, kam se může uchýlit“. Jde o patrně nejsilnější metaforu celé knihy. Pro Louise je opakované psaní o třídních rozdílech, nerovnostech a útlaku způsobem, jak si jednak zanalyzovat odžité. Zároveň jde ale také o cestu, jak dát těm, o nichž píše, důstojnost a bezpečí, které ve svém „neliterárním“ životě nepoznali.
„Říkali mi, že literatura se nikdy nemá podobat politickému manifestu, a já už si brousím každou větu, jako bych brousil ostří nože,“ píše Louis.
Jeho texty jsou bezpochyby politické – píše o nedávné minulosti a současnosti, ke kterým se přitom v umění vztahujeme jen neradi; vždyť právě v reflexi současného lze ze sebe snadno udělat pitomce. Narativy dosud nejsou usazené, proměňují se, mísí a není jasné, který je ten „správný“. Z Louisovy strany jde o riskantní, a tedy statečný krok. Jak budeme jeho knihy číst za deset dvacet let? Budou svou jasnou kritičností zastaralé, nebo půjde naopak o zásadní dokumenty k dané době?
Je potřeba dodat ještě jednu věc: v Louisově psaní nejde jen o politiku. Jeho knihy jsou totiž kromě ní i suverénním způsobem, jak se vztáhnout k minulosti – a odpustit. Sobě i druhým. Louis píše, aby dokázal pochopit, přijmout a nezapomenout.
Édouard Louis: Boje a proměny jedné ženy (Paseka, 2022)
