Článek
Trhali od sebe rodiny, kontakt matky s dítětem trestali bitím gumovou hadicí. Pronásledování za druhé světové války nezažívali jen Židé, ale rovněž Romové a Sintové. Nacisté vůči nim uskutečňovali otevřenou rasistickou politiku, jejíž součástí bylo týrání a posílání lidí do koncentračních táborů. Po celé Evropě jich okupanti zavraždili stovky tisíc.
Skutečná svědectví ze života romských rodin za druhé světové války odhalili toto úterý jejich potomci na ZŠ Jiřího z Poděbrad v rámci právě probíhajícího festivalu Khamoro. Tato mezinárodní přehlídka se koná každoročně v Praze a přibližuje témata romské kultury široké veřejnosti. Letošní ročník končí v sobotu.
Romové čelili v protektorátu Čechy a Morava přísným zákazům a nařízením. Měli omezenou volnost pohybu a nařízeno se usadit v jedné obci. Do vesnic se přikrádali většinou za tmy.
„Moje teta žila jako čtrnáctiletá holka v osadě na Slovensku. Měli zakázáno chodit do vesnice, ale protože neměli co jíst, šla s kamarádkou potají vyžebrat nějaké jídlo. Chytili je tam Hlinkovi gardisté. Vzali je do kanceláře, ostříhali je dohola a surově je zbili,“ vzpomíná její vnučka Ilona Ferková, česká romská spisovatelka, která v 80. letech minulého století vedla i ženský sbor starých písní Amare neni. Ztráta vlasů znamenala tehdy pro dívky obrovské ponížení. Mnoho z nich proto na veřejnosti nosilo šátky.
Někteří z koncentráků utekli
V průběhu nacistické okupace se situace vyostřovala. V prosinci 1942 nařídil říšský vůdce SS a ministr vnitra Heinrich Himmler nucenou koncentraci Romů do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Celkem tam bylo z protektorátu deportováno přes pět až sedm tisíc lidí, které nacisté nejčastěji odváželi v nákladních vagonech z dnes již neexistujících brněnských jatek.
Přestože většina z nich v trestaneckých místech zemřela, nejbližším příbuzným Emílie Machálkové se podařilo zachránit ještě před samotným transportem. Maminku a prarodiče Machálkové zachránil starosta Nesovic. „Měli se dostavit do transportu na jatka v Brně. Přišel ale pan starosta z jejich vesnice a řekl, že nikam nejedou. Podplatil někoho na gestapu a tím zachránil pět lidí,“ popisuje Machálková. Válku nepřežilo 33 jejích příbuzných.
Největší masové transporty začaly v březnu 1943 a týkaly se těch, kteří do té doby ještě zůstávali na svobodě. O několik měsíců později pak nacisté deportovali také Romy z takzvaných „cikánských táborů“ v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu.
Právě v Letech byl s rodinou vězněn i Josef Serinek, československý partyzán a příslušník protinacistického odboje romské národnosti. V trestním pracovním táboře strávil měsíc a půl, než se mu při pracích v kamenolomu podařilo s dalšími třemi vězni utéct. „Byla velká vichřice, která polámala les. Oni tam zpracovávali dřevo, a když je četníci nesledovali, tak využili situace a uprchli,“ popisuje jeho vnuk Zdeněk Serinek.
Muž, jehož vzpomínky zaznamenal v roce 1964 historik a chartista Jan Tesař, po útěku ještě plánoval, že se vrátí a osvobodí svou rodinu. Kvůli neustálému pronásledování se mu to však už nepodařilo.
Koncentrákem prošla také matka pedagogické asistentky Marcely Surmajové, kterou do tábora v Dubnici nad Váhom odvezli v osmi letech. Aby přežila, kradla shnilé brambory. Kvůli masakru, kde viděla mrtvá těla, se už však nevzpamatovala. „Celý život měla trauma. Pořád se bála lidí a varovala nás, že nás zbijí,“ vzpomíná její dcera, která dříve pracovala jako mediátorka ve Státním zdravotním ústavu.
V obchodech je dodnes hlídají sekuriťáci
Poté, co v koncentráku přišel Josef Serinek o svou rodinu, vzal si za ženu neromku. Podle jeho vnuka šlo o záměr, aby se další generace nepotýkala s podobnou diskriminací. „Když jsem se narodil, tak se děda táty zeptal, jakou mám barvu. Táta mu řekl, že jsem bílý. Děda na to odpověděl: To je dobře, bude mít snadnější život,“ doplňuje potomek, podle něhož se dnes takovým lidem přezdívá „bílí Romové“.
Přesto se kvůli svému původu ani za komunismu, ani po revoluci nevyhnuli ostrakizaci. Například v dětství byli přeřazováni do tehdejších speciálních škol.
Marcela Surmajová ve zvláštní škole vychodila celých devět let. „Na určité narážky jsem už zvyklá, ale co mě stále vytáčí, je automatický přesun Romů do zvláštních škol, protože jsme chodili s dětmi, které byly labilní, a neměli jsme na výběr,“ mrzí ji.
S tím souhlasí i romský aktivista Jozef Miker, který si po vychození základní školy přál začít studovat na gymnáziu. „Učitelé si mě jeden po druhém brali a vymlouvali mi, abych si přihlášku nikam nedával. Říkali, abych šel rovnou pracovat, že do skláren a vodních staveb potřebují šikovné dělníky. Ukecali mě,“ přibližuje rozdílný přístup učitelů k žákům na základě barvy pleti.
Podle studie společností PAQ Research a STEM pro ministerstvo školství z roku 2023 je dodnes v Česku běžné přesouvání romských žáků do speciálních tříd běžných škol. Podle informací v Česku stále zůstává 130 segregovaných škol, kde Romové tvoří minimálně třetinu žáků. Přičemž v celkové populaci žactva mají Romové tříprocentní zastoupení.
Také dle potomků přeživších, kteří promluvili na festivalu Khamoro, čelí Romové urážkám dodnes. V obchodech je hlídají sekuriťáci, za zády slyší pomlouvání lidí. „Ze současnosti si pamatuji na lázně Beethoven v Teplicích. Vylezl jsem z vany a čekal na masáž. Slyšel jsem, jak se maséři hádají, kdo mě bude masírovat, jako by se mě štítili. Oblékl jsem se, došel za ředitelem a řekl mu, že na tohle nejsem zvyklý, a odešel jsem,“ uzavírá Jozef Miker.
