Nevěsta zažívá maximální možné příkoří. V kinech je nová verze Kill Billa

Zkrvavená Uma Thurman leží s vyděšeným výrazem na zemi, na pokraji smrti. „Máš pocit, že jsem sadista?“ ptá se muž, jehož obličej bude ale v tomto snímku ještě dlouho absentovat. A první větou slavného diptychu Kill Bill jako by jeho autor Quentin Tarantino sám promlouval k divákům.

Tvůrce svérázných postmoderních kriminálek plných zašmodrchaného vyprávění, hromady popkulturních odkazů i nevybíravého násilí v roce 2003 natočil svůj jednoznačně nejkrvavější film. Tedy dva filmy. Ty se nyní po více jak dvaceti letech vrací do biografů coby jediný, čtyřapůlhodinový opus nazvaný Kill Bill: Kompletní krvavá aféra. Proč se vyplatí na něj opět – či poprvé – vyrazit do kin?

Příběh o pomstě, kterým se scenárista a režisér Tarantino vyznával z lásky k různým druhům akčního žánru, měl původně být jednodílný. Tehdejší producent a dnes odsouzený násilník Harvey Weinstein ale rozhodl, že ho rozdělí do dvou částí. Dávalo to smysl z hlediska běžného hollywoodského provozu – než dílo krátit skoro na polovinu nebo vystavit diváky takovému monumentu, promítalo se na dvě části půl roku od sebe.

Weinstein známý mimo jiné svými lobbistickými schopnostmi při udíleních různých cen však tenkrát možná přestřelil, hlasující se zdráhali vybírat jednu či druhou půlku a Tarantino poprvé od svého debutu nezískal ani jednu oscarovou nominaci.

Nyní lze snímek vidět v podobě, která se co možná nejvíc blíží tomu, jak režisér svůj akční opus zamýšlel. Je tu několik drobných, občas čistě estetických změn, ale také jedna zásadní výpustka, která divákům – přinejmenším těm, co dílo vidí poprvé – umožní intenzivnější zážitek.

Kill Bill stojí zásadní měrou na výkonu a přesvědčivosti Umy Thurman. Ta v roli Nevěsty zažívá maximální možné příkoří: nejdřív je postřelena tak, že na čtyři roky skončí v kómatu, během toho času bývá opakovaně znásilňována, později je pohřbena zaživa.

Když se to takhle exaktně popíše, zdá se, že se nacházíme v říši nějakého extrémně citově vyděračského braku. A Tarantino si zcela otevřeně s postupy mnoha filmových „béček“ hraje. Ale právě díky tomu, jak nám informace podává, co nám kdy ukáže či neukáže a jak přesvědčivě vše Uma Thurman zahraje, vzniká stylová, přitom enormně atraktivní podívaná, která nutí s hrdinkou doslova dýchat. Případně snažit se spolu s ní rozhýbat palec na noze poté, co se jí vrátí vědomí.

Díky drobné vynechávce jedné zásadní informace, kterou končil první Kill Bill, navíc diváci celou druhou polovinu filmu nejsou o krok napřed před hrdinkou. Mohou tudíž být ještě více „v její kůži“.

Podobný efekt mají i některé další změny, především rozhodnutí nechat krvavou řež, během níž Nevěsta zmasakruje desítky členů tokijského podsvětí, celou v barvě. Původní verze po chvíli přepnula do černobílé, čímž tryskající gejzíry krve zdaleka nepůsobily tak syrově.

Jinak obsahuje Kompletní krvavá aféra už jen jednu prodlouženou animovanou pasáž a o moc víc se toho nemění. Přesto má smysl vidět dílo už proto, že ho zakoušíme najednou.

Kill Bill je především další ukázkou Tarantinova režijního mistrovství z hlediska nakládání s emocemi diváků. Není nutné znát hromady odkazů, citací a poct všem možným dílům, režisér používá především samotné postupy hongkongských bojových filmů, japonské samurajské akce či spaghetti westernů, pozoruhodně a poměrně promyšleně je mísí dohromady či staví proti sobě.

Kdybychom děj Kill Billa vyprávěli chronologicky, jde prostě o příběh ženy, které hodně ublížili, ona si pak napíše seznam pěti jmen, jimž se chce brutálně pomstít – a přesně to také učiní. Ale právě způsob vyprávění a způsob provedení věci komplikuje.

Po dlouhou dobu sledujeme hrdinku natolik zblízka a v tak vyhrocených emočních chvilkách, že bychom snad sami byli ochotni vzít katanu a rozsekat vše kolem sebe. Tady Tarantino stále jen naplňuje a zesiluje běžné žánrové postupy snímků o pomstě. Byť je rafinovanější, dává prostor scénám plným situační i slovní komiky, které přinášejí odlehčení před další intenzivní a nekompromisní akcí.

Pak ale přichází finále, které věci komplikuje, neboť do hry vnáší pochybnosti a nějaké ty etické otázky. Aby pak zase utekl k nadsázce a poněkud legračním motivům z kung-fu filmů. Jenže Tarantino i tu nejbláznivější legraci dovede brát zcela vážně.

Kill Bill je opulentní náladotvorný veletoč, zdrcující i radostné dílo, které pochopitelně přináší spoustu dalších potěšení znalcům žánrové kinematografie. A zdaleka nejde jen o vyzobávání odkazů na autorovy oblíbené filmy, jako je třeba souboj s katanami ve sněhu upomínající na japonský snímek Lady Snowblood z roku 1973.

Celý Kill Bill mimo jiné vede dialog mezi japonskými a hongkongskými bojovými filmy. Ne náhodou má Nevěsta ve chvíli, kdy se přijíždí pomstít šéfce tokijského gangu O-Ren Ishii, na sobě žlutou kombinézu, kterou v jednom snímku oblékl Bruce Lee. A ten měl ve své kinematografii s Japonci často „nevyřízené účty“, abychom použili jeden ze zásadních slovních obratů v Kill Billovi.

Nevěsta na rozdíl od Bruce Leeho neřeší podobné společenské-politické otázky, mstí se čistě z osobních pohnutek. A nejde jí o prosazení vlastního bojového stylu, který v asijské akční kinematografii často reprezentuje i nějaké vlastenecké hodnoty, neboť motivem řady snímků bývá útlak. Nevěsta je cizinka, která se naopak musí naučit a využít všechny bojové schopnosti.

Podobně se Quentin Tarantino pokouší smířit tradice různých akčních proudů z celého světa. Na Oscary to nebylo nejspíš i proto, že akce není druhem filmařiny, který by měl u akademiků potřebný kredit. Tarantino natočil snímek, jenž představuje velké smíření braku s „vysokou“ kinematografií. Tarantino v něm, tak jako většinu své kariéry, ukazuje, že neexistuje „vysoké“ a „nízké“, že nejsou pokleslejší a vážnější či váženější žánry. Jen dobré a špatné filmy.

Nová verze Kill Billa tuto kvalitu jen umocňuje.