V Česku je snadné nezapadat, líčí kniha o přátelství Roma a Vietnamce

„Tak teď se ze mě stal echt cigoš,“ konstatuje šestnáctiletý Dezider. Zrovna začaly prázdniny a on tráví horké odpoledne na zahradě své spolužačky Nanny. Kope bazén. On, pilný student, milovník astrofyziky a filozofie. A poloviční Rom.

Těžko říct, proč si hrdina prózy Já, Tran a všechno ostatní, kterou právě vydalo nakladatelství Kher, připadá, že nikam nepatří. Jestli za to může komplikovaný původ, nebo podivné zájmy. Proti samotě mu pomáhá jen přátelství s polovičním Vietnamcem Tranem. Sdílí zkušenost s vyrůstáním v neúplné rodině na maloměstském sídlišti. Čas tráví koukáním na filmy nebo pozorováním hvězdného nebe Deziderovým dalekohledem. Chlapcům občas objektiv sklouzne k protějšímu paneláku, do okna cizí dívky. Její život se dvěma outsiderům jeví vzdálenější než Alfa Centauri.

„Přál jsem si, aby se nám s Tranem začalo dařit,“ přiznává Dezider, když chlapci pozorují meteorický roj Éta Aquaridy. „Abychom aspoň na chvíli mohli mít stejný život jako naši spolužáci.“

Sedmadvacetiletý autor knihy Martin Kanaloš se narodil v západočeském Sokolově do rodiny Roma a Češky. Sám o sobě občas říká, že je „polomáčenej“ nebo „kokos“. Respektive „hnědý na povrchu, bílý uvnitř“, popsal debutující spisovatel hanlivě znějící pojmenování předminulý měsíc na veletrhu Knihex.

Podobně jako jeho hrdina Dezider ani autor nikdy tak docela nezapadl mezi vrstevníky. Od mládí ho to táhlo ke knihám, filozofii i ke hvězdám. Na gymnáziu se rozhodl, že jeho cílem bude mít co nejlepší známky. „To si řekne málokterý středoškolák,“ myslí si Kanaloš. „Ostatní kluci buď propařili noci u počítačových her, nebo byli posedlí fotbalem. Když jsme byli starší, vytvořila se skupina, která chodila do hospod a experimentovala s drogami. S tím jsem se já prostě nedokázal ztotožnit,“ přiznává.

O samotě mluví jako o něčem, co si tak trochu vybral. Bere ji coby průvodní okolnost důležitého rozhodnutí. „Nepodmanit se většině. Nejít s davem,“ vysvětluje absolvent dějin umění na Univerzitě Karlově, který už déle než deset let píše. Většinu rukopisů má zatím v šuplíku, před svou první prózou stihl vydat dvě povídky. „V Česku je snadné nezapadat. Jen si zkuste zajít do hospody a objednat si čaj nebo vodu,“ glosuje Kanaloš.

„Jsem cool máma. U mě se chlastá,“ pobízí Dezidera Natálie, matka jeho bělošské spolužačky Nanny. Bydlí ve veliké vile na předměstí a těší se mnohem lepšímu statusu než Dezider nebo Tran. Ani v tomto případě ale není radno dát na první dojem. Když se Dezider dozví, že spolužaččina matka nechodí do práce, protože „trpí na stres, je z toho pak nemocná, dostává od státu sociální příspěvek“, hrdina románu si to vyloží po svém: „Žádný sociální příspěvek. Pobírá dávky. A pak že je pobírají jen Romové.“

Předsudky se v Kanalošově knize nevyhýbají nikomu a myšlenkových zkratek se dopouštějí všichni, včetně jinak nadmíru inteligentního Dezidera. Je jen na něm, jestli si svých stereotypních úvah včas všimne.

Sedmadvacetiletý spisovatel jde předsudkům často naproti. „Opravdu nemůžu pochopit, proč mi rodiče dali jméno Demeter. Jako by nestačilo, že se příjmením jmenuju Lakatoš,“ psal v úvodu povídky nazvané Stálo to za to, která před čtyřmi lety vyšla v literární příloze časopisu Respekt. Vypravěč, student vysoké školy, se zamiluje do dívky a rázem dostane strach, že jí bude muset objasnit svůj původ. Doteď mu k vysvětlení exotického odstínu kůže stačily vymyšlené historky. Co když ho tentokrát zradí pravda? A proč mu vlastně tak povrchní věc jako jméno nebo barva kůže tolik komplikuje život?

V knize Já, Tran a všichni ostatní Kanaloš příběh rekapituluje, tentokrát jako Dezider. Nositel jména, jež si Češi asociují s Romy a žádný výklad ze starořecké etymologie je nepřesvědčí o jiném původu. To samé platí pro Vietnamce Trany, Ukrajinky Ruslany, a nakonec i bílé Čechy nebo Češky, kteří se nevejdou do spektra toho, co většinová společnost považuje za normální.

Kombinace několika znamének podivínství je vůbec nejhorší. Třeba míšený původ, vysoké ambice, křesťanství - jako to má autor románu Já, Tran a všichni ostatní. „Máma je hluboce katolická, byl jsem pokřtěn, chodil na náboženství. Byl jsem vychován v katolickém duchu, nicméně už do kostela nechodím,“ vysvětluje Kanaloš, který motiv náboženství použil také v knize. Víru opět přisoudil někomu, u koho by ji čtenář nejspíš nečekal.

Příběh debutujícího spisovatele je ale překvapivý i tím, že mu zjednodušující škatulky nakonec posloužily jako inspirace. Teprve díky setkání s nakladatelstvím Kher se začal hlouběji zajímat o své kořeny. Zapojil se do povídkové antologie Samet blues, která v roce 2021 vzbudila zájem o romskou literaturu, a svůj původ v psaní tematizuje i dál. Věnuje se mu také v Radě vlády pro záležitosti romské menšiny.

Autor prózy Já, Tran a všechno ostatní je ale háklivý na to, když někdo jeho psaní vnímá jen pod přívlastkem „romské“ nebo „menšinové“. Jeho román pro dospívající má mnohem širší zásah. Čtenáře si získá sebeironickým humorem i tím, že do vyprávění dokáže zahrnout kohokoli, kdo někdy trávil sobotní večer s kamarádem u přihlouplé komedie místo na párty, nebo kdo měl někdy pocit, že by lépe zapadl v jiné galaxii.

Pro takové lidi je tu Dezider i Tran. V panelákovém pokoji na notebooku čeká film, v okně je připravený dalekohled. Co podnikneme?