Je z rodiny úřednické šlechty. Na svých papírech umělkyně skoro vše začernila

Pražská galerie Hunt Kastner, která sedmapadesátiletou umělkyni zastupuje, otevřela koncem minulého roku výstavu nazvanou Lípa. Mezi řádky – nebo spíš mezi políčky fotografií – nabízí docela solidní návod na šťastný život. Přehlídka potrvá do 31. ledna.

V nevelkém prostoru žižkovské galerie jsou k vidění čtyři soubory představující až 30 let staré práce. Hned za dveřmi jako seznámení s autorkou visí deset černobílých fotografických autoportrétů z roku 1994. Thelenová s účesem nakrátko jako Dolores O’Riordan z kapely The Cranberries vypadá na každém úplně stejně. Něco je ale jinak, maličko se mění pozadí, jinak jsou poskládané krátké vlasy na čele, možná trochu změnila výraz? Zásadní jsou manipulativní zásahy tužkou přímo do fotografie, nenápadně měnící tvář autorky.

O kousek osobnější seznamování pokračuje na protější straně cyklem Nic než pravda (autoportrét). Soubor tří fotografických tisků představuje částečně začerněné úřední dokumenty. „Je to shrnutí důležitých dat mého života na třech papírech: rodný list, oddací list a rodný list mé dcery. Začernila jsem na nich vše, kromě svého jména a mých údajů,“ popisuje autorka a dál vysvětluje, co ji k takové redukci na úřední minimum přivedlo.

„Věnuji se pátrání po historii naší rodiny, hledám předky. Ještě můj dědeček nesl titul von Thelen, byli jsme rodina úřednické šlechty. Mě to vždycky zajímalo, máme dokonce zachované pečetidlo s erbem. Něco jako zámek jsme ale neměli, nebyli jsme bohatá šlechta,“ vypráví umělkyně. V bádání se dopídila až do roku 1680. „Linií Thelenů bylo více. Například v oblasti Vestfálska a Porýní, také v Rakousku.“

Při sbírání informací o předcích se většinou mohla opřít jen o rodné a úmrtní listy. „Uvědomila jsem si, že to je často jediné, co po člověku zbyde. Jen základní dokumenty,“ poznamenává.

Pražská výstava ukazuje také soubor z roku 2003 nazvaný Trička. Barevné fotografie se dotýkají jednoho z atributů dospívání, kterým je oblékání. Thelenová si u dcery a jejích kamarádek všimla jedné podobnosti: „Všechna děvčata měla tendenci oblékat se do triček s nápisy, aniž by věděla, co znamenají. K tomu se dívky zdobily přívěsky a tím vznikala občas kuriózní spojení,“ říká umělkyně a fotografie ukazují, co má na mysli: „cool“ slogany jako Miss Sixty, Devil, Sugar nebo Army Girl doprovázejí na řetízku zavěšené medailonky s Madonou, křížky, srdíčka nebo třeba kachničky.

Trička i přívěsky jsou autentické, Thelenová se však nesnažila o dokumentárnost. „Nebylo to tak, že bych fotila dceru každé ráno, co si vzala na sebe. Vznikalo to cíleně.“

Naopak čtvrtý, nejrozsáhlejší soubor v Hunt Kastner Gallery nazvaný Pod lípou vychází ze stovek snímků, které autorka posledních 30 let pořizovala čistě pro sebe, bez úmyslu je zúročit jako umělecké dílo.

Zachycují asi 130 let starý strom na návsi uprostřed Sovolusk, obce v kopcích nedaleko Ústí nad Labem, kam se umělkyně s rodinou přistěhovala v roce 1996 po narození dcery. „Když jsme s manželem přišli do vsi, začali jsme se starat o náves a okolní prostředí. V tu dobu jsme tam byli prakticky opuštění, žilo tam velmi málo obyvatel,“ vybavuje si.

Počet usedlíků s příchodem mladé rodiny narostl na šest a postupem času se číslo zvyšovalo, v současnosti tam trvale žije pětadvacet lidí. Lípa a malé posezení pod ní představuje důležitý středobod malé sousedské komunity. Umělkyně se stala neoficiální obrazovou kronikářkou Sovolusk.

„Když vyjdu z našeho dvora, mám lípu přímo před sebou. Přirozeně jsem si dělala její fotografické záznamy v průběhu let. Až loni jsem si při jejich prohlížení uvědomila, že mám zachycenou proměnu místa i sousedů. Dětí, které jsou už dospělí. Napadlo mě vytvořit nějaké shrnutí,“ uvádí.

Na čtyřech stěnách galerie jsou od stropu po podlahu nalepené fotografie lípy v proměnách podle ročních období. Na stolku s ubrusem leží objemná kniha s velkým množstvím dalších pohledů na lípu a ve druhém plánu pod jejími větvemi také na lavičky a siluety lidí. Ti si povídají, hrají na kytaru, něco oslavují nebo jen odpočívají. Obyčejné záběry, které dýchají domáckostí. Na jedné fotografii je k přečtení cedule umístěná pod stromem: „Kdo miluje místo, kde žije, pečuje o něj, raduje se z něj a sdílí tuto radost se svými sousedy a hosty, jest šťasten a jeho život je naplněn.“

V podobném duchu se nese i text, který Thelenová k souboru na výstavě přiložila. Je to jakési desatero sousedské komunity. „Ne všichni mají intelektuální rozměr a jsou historicky zorientováni, přesto jsou zde jedineční a přinášejí svá pozitiva,“ zní jeden bod. „Pokud se člověk rozhodne opravdu intenzivně něco budovat, může to přinášet i jistá omezení, čehož nelitujeme a jsme spokojení,“ čteme v dalším.

Na otázku, čeho se musela vzdát pro dobré sousedské společenství, Thelenová říká: „Pro mě s manželem tím omezením bylo uvázání se k místu. K domu a péči o okolí. Výrazně jsme omezili cestování, ale nelitujeme toho.“

Péče o místo, které si vybrala za svůj domov, je pro umělkyni také jedním ze způsobů, jak s ním zůstat propojena. Stejně jako pátrala po historii vlastní rodiny, pustila se v Sovoluskách do objevování minulosti této sudetské vesnice, vysídlené při poválečném odsunu německých obyvatel. „Zjistili jsme, že němečtí obyvatelé tady žili více než pět století, takže ten náš příběh je zatím jen zlomkem ve srovnání s historií rodin, které tu žily před námi,“ konstatuje.

Okolo roku 2002 se jí podařilo po internetu navázat kontakt s Němcem, jenž v Sovoluskách pobýval jako dítě. „Jeho dědeček tu měl statek. Začali jsme si psát a potom sem začal pravidelně jezdit. S manželkou, někdy se synem nebo bratrancem, který žil v Drážďanech. Bylo to hezké setkávání. Dozvěděli jsme se věci, které nejde z žádných archivních dokumentů vyčíst,“ vzpomíná autorka. Poznání přetržené minulosti prožívá jako smíření. Je jasné, že ke stejné proměně životního stylu by došlo, i kdyby tu německé obyvatelstvo smělo po druhé světové válce zůstat.

„Každý kousek půdy býval malým políčkem, teď jsou to louky, které se sekají tak dvakrát za rok. Proměna krajiny byla výrazná. My tu sice bydlíme, máme vztah k místu, ale za prací jezdíme do Ústí. Kdežto oni tu neustále byli, žili v závislosti na tom, co si tu vypěstovali,“ uzavírá výtvarnice.

Michaela Thelenová je vedoucí ateliéru Digitální média na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Na umělecké scéně působí od počátku 90. let, zabývá se fotografií a digitálními médii. Její díla jsou zastoupena ve sbírce pražské Národní galerie, v krajských institucích v Ostravě, Hradci Králové či ve Zlíně. Roku 2003 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.